Všichni, kdo to uviděli, reptali. Nikoliv jen farizeové a zákonníci. Ale i chudí a nemocní, ženy v Ježíšově doprovodu, učedníci sami. Všichni. Nebyl nikdo, kdo to viděl, komu by nepřišlo nemravné, že se Ježíš nechvává hostit v domě vrchního celníka. Dnešní vykladači často s velkým sebeuspokojením hledí na ty předsudečné, pokrytecké, nemilosrdné lidi Ježíšovy doby. Jeden oblíbený autor duchovní literatury naší doby dokonce svou knihu velmi pyšně pojmenoval: Oslovit Zachea. Jakože kdyby tam byl on, tak by ho Ježíšovo chování nepobouřilo.

Pokud čteme Písmo už dopředu s vědomím, že my bychom byli ti dobří, ti na té správné straně, tak ho raději nečtěme. Je to pro nás čistá ztráta času. Zřejmě jsme stejně moudří jako všichni proroci, nejspíš ještě moudřejší, protože i proroci chybovali. Nejspíš jsme jako Ježíš sám – zvažme, zda ho vlastně ještě potřebujeme.

Pokud bychom všechno dělali lépe, než lidé Ježíšovy doby, zřejmě žijeme v nějaké zcela výjimečné, osvícené době, která nemá obdoby. Zatím totiž ve všech dobách drtivá většina lidí nějaký druh lidí nesnášela, nechtěla s nimi mít nic společného a hodně o tom veřejně mluvila. Zřejmě je naše doba, posledních pár let, zcela výjimečná. Až se na nás naši potomci po sto letech budou dívat, řeknou si: To byli ti nejušlchtilejší lidé na světě.

Stěží. Zacheus je přesně ten druh člověka, kterého dnes odmítají všichni. Věřící i ateisté, vzdělaní i nevzdělaní, lidé v kavárně i v hospodě. A když říkám všichni, myslím tím i my všichni zde. I já. A myslím, že právem. Zacheus byl, zcela doslova, kolaborant utlačovatelského státu, který zbohatl na zneužívání státních zakázek.

Jak to fungovalo: Díky neúspěšným pokusům římského státu o sčítání lidu, jeden z nichž máme michodem zaznamenán v příběhu narození Ježíše, nevěděli Římané dost dobře, kolik od koho vybrat. Proto každé provincii uložili odhadem nějakou částku, kterou chtěli celou hned. Právo vybírat clo si v každé zemi odkoupilo několik vrchních celníků – a tím byla částka do Říma zaplacena. Nyní ovšem vrchní celník musel nějak dostat své peníze zpět. Se ziskem, samozřejmě – a kolik vydělá záleželo už jen na tom, jak měl silný žaludek. Právo vybírat clo odprodal s přirážkou menším výběrčím. A tím měl svoje peníze zpět. Tito menší výběrčí je opět s přirážkou prodali menším výběrčím, kteří už pracovali v terénu.

Celnice byla na každé silnici. Představte si, že jedete do Prahy a po každých deseti kilometrech vám někdo vezme desetinu toho, co máte. Po příjezdu do Prahy byste z tisícovky měli necelou pětistovku. A to byla každodenní zkušenost obyvatel Izrele. Takhle vypadala každá cesta, samozřejmě včetně čekání na celnici a ponižujícího prohledávání osobních věcí a dohadování s celníky. To byl systém, kterým neprocházeli jen obchodníci, ale i staří, nemocní, chudí a tak dále. A ten systém měl pronajatý Zacheus.

Působil vlastně daleko větší potíže lidem, něž když dnes někdo zpronevěří nějakou státní zakázku. Systém té doby byl daleko více podobný organizovanému zločinu. Ježíš v zásadě jde na večeři do domu místního mafiána. S nepoctivým ziskem se pak často mpojí to, že ho společensky moc nejde poctivě utrácet, na vaše špinavé peníze prostě nikdo moc nemá žaludek. Takže celníci skutečně utráceli hlavně za prostitutky, okázalé hostiny a pitky. Co byste si mysleli třeba o duchovním, který by šel k takovému člověku do takového domu na večeři. Skutečně si někdo může myslet, že tohle lidé měli jen tak přejít? Že proto měli mít pochopení?

Sám za sebe tedy říkám, že bych nad takovým chováním reptal také. Vidíme opět, že následování Ježíše nemůže spočívat v prostém napodobování, v pouhém opičení. Ježíšovo chování zůstává i dnes stejně překvapivé, jako bylo tehdy.

Alespoň trochu rozluštit tento velmi divný příběh by nám mohlo pomoci to, co slyšíme o Zacheovi: Toužil uvidět Ježíše, aby poznal, kdo to je. Nečteme nic o jeho srdci, že poznal, jak je na tom zle. Nebo že byl celou dobu v jádru dobrý, slušná výjimka mezi celníky. Čteme jen, že chtěl poznat. Chtěl Ježíše vidět, tak jako chce člověk vidět třeba propast Macochu nebo pyramidy v Egyptě. To se zdá jako zcela nevhodná cesta k Ježíši.

Valná většina lidí v dnenší církvi prožívá víru citově: Cítí Boží pomoc, Boží blýzkost a tak dále. To je zcela v pořádku. Ale ve většině je v církvi jeden typ lidí. Zacheus se o Ježíše zajímá, protože je slavný. Chce vidět parádu, pompu. Je chtivý senzace. Možná je i trochu pověrčivý. Nejspíše to bude také člověk nezkrotně zvědavý, když byl ochoten riskovat důstojnost a vylézt na tu moruši. Zacheus bude z těch lidí, kteří si čtou časopisy o záhadách bermudského trojúhelníku a tajných zbraních Třetí říše. Nebo časopisy o soukromých životech slavných.

Nikdo by asi neřekl, že takoví lidé nepatří do církve. Ale málokdo by některou z těch vlastností a tužeb považoval za něco, co může vést k víře. Takovým lidem by dnešní církev nejspíš řekla, že hledají nevhodné věci. Nejdřív by chtěla změnit samotná jejich přání, aby pak na ta srpávná přání mohla dát správnou odpověď.

Co bychom řekli lidem, kteří hledají slávu? Nejspíše že sláva je pomíjivá, záludná, nebo něco takového. Přitom dnes není málo lidí, které křesťanství zajímá právě kvůli slavným evropským dějinám, kvůli rytířům a hradům středověku. Co bychom řekli lidem, kteří hledají nádheru. Nejspíše, že pravá krása je v srdci, je neviditelná, nebo něco takového. A přitom potkáte tentokráte už opravdu hodně lidí, kteří chodí do starých kostelů, kde se už většinou ani neslouží žádné bohoslužby a přece tam žasnou a mají potřebu o tom mluvit. A mnoho je těch, kteří poslouchají staré chorály a jinou starou duchovní hudbu a žasnou u toho. A co bychom řekli lidem, kteří by třeba chtěli požehnat nově postavený dům nebo nově otevřený obchod. Nejspíše, že jsou pověrčiví – přitom tito lidé nějak věří, že Bůh má moc jim požehnat; někdy možná více, než my sami takto požehnání vnímáme.

Pro tyto lidi je dnes pramálo pochopení. Zřejmě proto, že nepřicházejí hned s pokáním, hned s prozbou o záchranu života. To ale ani Zacheus nečinil.

Ježíš šel do domu nepochybně nemravného člověka. Není důvod hledat pochopení pro Zacheův způsob života – ani Ježíš to nedělá. Důvod svého jednání nám však přece Ježíš prozrazuje: „Dnes přišlo spasení do tohoto domu; vždyť je to také syn Abrahamův.“ Ježíš je prostě Syn Boží a Bůh sám. Zná počet všech vyvolených a koho je třeba spasit, toho také spasí. Tím se můžeme posílit ve vlastní jistotě spásy, Bohu se nikdo z nás neztratí. Jak vidíme, Bůh své najde i za cenu jednání, které by i dnes vzbudilo všeobecné pohoršení.

Nám zbývá jedno: Zda od lidí, kteří by do církve mohli přijít, kteří by do církve měli přijít, ba možná i do církve časem přijdou, nečekáme příliš, že budou stejné povahy a stejného prožívání víry, jako my. Proč nemálo lidí zajímá víc církev ve středověku, než jak vypadá dnes. Proč mnoho lidí raději hledí na obrazy a ozdoby v prázdném kostele, než aby přišli na bohoslužby. Proč mnoho lidí čeká od církve spíše požehnání než třeba charitativní činnost, kterou se církev neustále tolik chlubí. Mělo by nám stát za úvahu, že mnoho lidí čeká od Ježíše trochu něco jiného než většina dnešní církve. O všech těch věcech, o slávě, nádheře i moci Boží přitom Písmo mnoho mluví. Možná to je to, co osloví Zachea. Amen