Ježíš nazval Heroda liškou. Zřejmě ne náhodou pak mluví o obyvatelích Jeruzaléma jako o kuřátkách. Kdo má nějaké zkušenosti či vědomosti o chovatelství, ví, co se stane, když se liška dostane ne kuřátkům. Nebo vůbec do kurníku. V několika zběsilých, kravavých minutách zabije všechno v kurníku, aby pak v klidu, potichu a soustavně odnášela kořist někam za humna. Zažil jsem jednou na venkově, když liška takto za jedinou noc pobyla všechny slepice ve vsi. Zabije totiž víc, než potřebuje – pro jistotu.
Ovšem i když je liška tak krvelačný tvor, není pro nás nikdy úplně záporná. Připadá nám chytrá, skoro až moudrá. Vtipná, legrační. A ladně mrštná. Ostatně jako mnoho jiných šelem. I při tom, jak slepičky i kuřátka roztrhá, člověk přimhouří oči a říká si: „Hmm, jak se jí tohle jen mohlo povést?“.
Jako ta liška, i velcí vojevůdci a samovládci užívají více násilí, než kolik je k dosažení cíle nutné. Pro jistotu. Vědí jak na to. A jako se zapomíná, co liška provádí s kuřátky v kurníku, u lidí jako Alexandr Veliký, Gaius Julius Caesar nebo Napoleon Bonaparte se zapomíná, jaké hrůzy nechali za sebou a v paměti zůstávají jako takoví chytří uličníci, kteří jako by na nás šibalsky mrkali okem. Povedlo se jim to.
Herodes byl na půl Arab, na půl Samařan, žil jako řecký pohan a přitom dovedl držet masku věřícího Izraelity a stát se dědičným králem Židů. Je to jako kdyby se somálský pirát stal papežem. Jak se to jen Herodovi mohlo povést? Heroda v jeho době brali do té nejlepší římské společnosti, uměl se tam pohybovat a o hrůzách, které za sebou nechal, prohodili lidé mezi sebou na hodokvase nanejvýš nějakou vtipnou poznámku nad skleničkou vína.
Lidé totiž nevnímají jen dobro a zlo. Ale i schopnost a neschopnost. Moc a bezmoc. A ne zcela zbytečně. V tomto světě dává smysl vnímat, co se povede a co se nepovede. Z čeho nakonec nic není. A koho je třeba brát vážně a koho ne.
Herodes se v moci vyznal jako v ničem jiném, měl na to cit. Proto trochu překvapivě dovedl poznat i ty, kdo mají moc sami nad sebou. Nad svými vášněmi a proto si je nelze koupit. Nad svým strchem a proto je nelze zastrašit. Dovedl si všimnout lidí, kteří jednají z moci větší, než má jakýkoliv člověk. Proto rád poslouchal Jana Křtitele. Proto mu bylo dokonce líto, že ho kvůli zachování prestiže musel popravit. Ne proto, že by mu bylo líto člověka. Ne proto, že by ho zajímala spravedlnost. Ale proto, že taková moc, jaká byla v Janovi, nebyla jidne k vidění. Obdobně v tomto evangeliu hned dvakrát čteme, že si Herodes přál spatřit Ježíše. Taková moc nebyla jinde k vidění.
Na Ježíše samotného Herodova moc nedělá velký dojem. Protože sám má moc. Ježíš také ví, jak moc funguje: Vždyť mocí Boží vyhání démony a uzdravuje. Také Ježíš se vyzná. Ví, co funguje a co ne. Ví, že je podstatný rozdíl mezi tím, co se jen říká a co se skutečně stane. Vzpomeňme na setkání s římským setníkem, prosícím o uzdravení svého sluhy, který v Ježíši okamžitě rozeznává moc, o které nepochybuje. Za Ježíšem místo mrtvol zůstávají uzdravení a vysvobození. Ale stále je mužem moci. Člověkem všeho schopným. Proto dovede i Heroda dobře odhadnout. Ví, že je uprostřed zástupu svýc následovníků, kteří by už druhé stětí proroka nedopustili. Konečně, jiná evangelia uvádějí hned po zmínce o Herodovi nasycení tisíců, kdy Ježíš své následovníky rozsadil na pláni po vojenských oddílech a poslal tak Herodovi jasný signál, s jakou mocí by musel počítat, kdyby ho napadlo provést s Ježíšem něco podobného, jak s Janem Křtitelem. Herodes nemá jak překřížit jeho plány: vyřiďte té lišce: „Hle, já vyháním démony a uzdravuji dnes i zítra, a třetího dne dosáhnu dokonalosti.“
Přitom Ježíš nazval Heroda liškou, která je i v řečtině ženského rodu. Ježíš Herodovi řekl, že je holka – a pamatujme, jsme stále v Orientě, kde lidé takové věci těžko nesou. Myslí velmi přímočaře, trochu jako na základní škole: Seš holka. Herodes se nikdy nikomu nepostavil v přímém střetu, jaksi, po chlapsku, ale vždy nečím zákulisním, nějak ze zálohy. Způsobem, který u muže vyvolává právem pohrdání mužů i žen. Sám byl ovládán Herodiadou, kterou odloudil svému bratru a, co je ještě ubožejší, její mladičkou dcerou. Na co je moc člověku, který nevládne sám nad sebou.
Po tom, co si Ježíš takřka odplivne nad Herodem se obrátí k Jeruzalému. O jeho obyvatelích mluví jako o kuřátkách. A skutečně. Jeruzalémští si dělali starosti, zda odevzdávají desátky z máty a kopru. Řešili, co je ještě dovoleno dělat ve sváteční den. Lidé takto úzkostně mravní působí proti Herodovi, který dal z bezpečnostních důvodů popravit několik vlastních dětí opravdu jako křehká kuřátka proti lišce s krvavou mordou. Ježíš nabízel kuřátkům ochranu pod svými křídly.
Protože ve světě, ve kterém se pohybuje i Herodes, mají kuřátka, lidé, kteří nemuí podávat s úsměvem otrávené nápoje, pálit vesnice nebo mučit, jedinou šanci: Právo a spravedlnost. Boží právo, platné pro největšího stejně tak jako pro nejmenšího. Právo, které se musí uplatnit, protože je rozsudkem Božím.
Jenže uchýlit se pod ochranu Boží spravedlnosti znamená také podléhat Boží spravedlnosti. Vyznávat své hříchy a účinně napravovat své cesty. Kvůli tomu přicházeli po staletí do Jeruzaléma proroci: Ukazovali na hřích malých i velkých, bohatých i chudých bez rozdílu. Proto je vládcové odpravovali za potlesku běžných lidí. A zase, když je běžní lidé vláčeli ulicemi, vládcové nezasáhli.
Co se nám u nás samých zdá sice ne úplně dobré, spíš špatné, ale ne tak podstatné odděluje odlišuje od křiklavých hříchů veřejně známých lidí právě jen ta moc. Oni mají schopnost věc dotáhnout do konce, provést. Nám v našich nejhorších nápadech brání pouze okolnosti. Proroka nakonec nemusí zabít jen samovládce, ale i dav. Kde si každý z jednotlivých lidí ve skupině dodá odvahu. Je potřeba sám v sobě vidět, co je temné a dávat si na to pozor. Nedopustit, aby se to dostalo k moci.
Farizeové, kteří Ježíšovi přinesli zprávu, že jej chce Herodes zabít, si snad u sebe předčasně oddechli: Teď snad odejde. My mu o život neusilujeme, my ho nevyháníme. Ale až bude pryč, jaksi, budeme se cítit lépe. Člověk si musí dávat pozor na chvíle, kdy se chystá si oddechnout: Projde to, nepříjemná chvíle je zažehnána. Neprojde nikdy nic.
Jeruzalémští si řekli, že to s nimi není tak zlé, jak Ježíš říká. Bylo tu přece srovnání – Herodes byl proti nim mnohem horší, jak tak liška proti kuřátku. Chtěli být spravedliví z vlastních sil, po svém. A o čtyřicet let později hleděli do tváře Vespasianovi a Titovi – lidem, kteří se mnohem víc vyznali v tom, jak funguje římský stroj moci. Kteří se celý život pohybovali na imperiální úrovni moci. Stáli proti velkým šelmám a neobstáli.
Pro každého je lepší uchýlit se pod křídla spravedlnosti Boží. Boha, který v Kristu sníá vinu i trest a žádá jen pokání a nápravu. Protože na světě jsou mnohem větší šelmy. Ti, kteří krom hříchu mají i velkou schopnost jej provést a dotáhnout do konce. Nebuďme spravedliví jen ve vlastních očích, abychom jednou jak to kuřátko nehleděli do liščí krvavé mordy. Amen