Toto je skutek, který žádá Bůh: abyste věřili v toho, koho on poslal. Jak to, že věřit v něco je skutek? Protože čemu člověk opravdu věří, podle toho se zařídí, podle toho pak jedná. Víra se skutečně dá ukázat na skutcích.

To neznamená, že víra je akce, správné rozhodnutí. Že to není žádná teorie. Naopak. Víra samozřejmě je teorie, je to nauka, představa. Představa o Bohu a jeho vlastnostech, o člověku, o lidské společnosti i o celém stvoření, přírodě. Víra je ze slyšení Písma, které má asi tisíc stránek. Písmo vypráví o mnoha věcech, které jsme nezažili, se kterými nemáme přímou zkušenost a přece je máme znát. Dobře to shrnuje apoštol: „Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme.“ Víra je, dalo by se říci, teorie, představa, na základě které člověk jedná.

Jenže tak je tomu u každého člověka. Křesťan v tom není žádná výjimka. Každý člověk jedná na základě teorie, kterou má o sobě, o lidech, o světě. Ba vždy nakonec považuje něco za to nejdůležitější, dá tomu přednost před vším ostatním – to je jeho Bůh. Alespoň pro tu chvíli, protože v různých chvílích to může být něco jiného. Vždyť pohané mají více bohů: Řekové na moři uctívali Poseidóna a na zemi Dia. Ovšem za časů moru nejvíce Apolóna. Pohan se v práci nejvíce bojí, co řeknou kolegové a doma, co mu řekne žena. Bohů může mít člověk vícero. Ale to, čeho se zrovna v tu chvíli člověk nejvíc bojí, to je jeho bůh.

Ježíš říká, že jeho posluchači mají ve svém rozhodování dát přednost jemu. Protože Kristu na nás záleží a jeho cílem je dovést každého z nás k věčnému životu. A toho je nejmoudřejší se bát: Aby člověk neurazil, nesnížil toho, komu na něm skutečně záleží, kdo z něj chce mít silného člověka. Toho, kdo nám přeje dobrý život, věčný život.

Vystříhejme se však obvyklé chyby naší doby, totiž abychom hned skočili k tomu, že nás Ježíš miluje. A podívejme se raději na skutečného, živého Krista, jak o něm vyprávějí evangelia. Jakto vhodně říci? Ježíš byl docela protivný, řečeno slovy našeho času. Když začal své veřejné působení, jeho slova zněla: Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské. A i dále znělo jeho poselství podobně: Máte vážné chyby, všichni. Uvědomte si je a snažte se je napravit. To není úplně příjemná řeč.

Naše dnešní čtení končí rozhovorem Ježíše s Petrem, který je alespoň pro mne jedním z nejkrásnějších míst evangelia: Ježíš řekl Dvanácti: „I vy chcete odejít?“ Šimon Petr mu odpověděl: „Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života. Což, jak soudím, znamená: Co nám zbývá? Je těžké tě následovat. Ale máš prostě pravdu. A tak bychom neměli zapomínat, co Ježíš řekl v předchozí kapitole: „Otec nikoho nesoudí, ale všechen soud dal do rukou Synovi.“ Máme věřit v Ježíše i v jako našeho soudce. I jako v někoho nepříjemného, kdo nám připomíná naše chyby. Připomíná nám je ale s tím, že je můžeme napravit a že určitě budeme Bohem přijati.

Chce-li však Ježíš, abychom v něj věřili, chce hodně. Nejde přece jen tak snadno někomu dovolit, aby nás soudil. Nejde přece lehkověrně jen tak někomu věřit, že to s námi myslí dobře. Protože i lidé, kteří nás mají opravdu rádi to s námi přeci jen někdy nemyslí dobře. Přeci jen někdy pouze prosazují své sobectví – jako my sami, i když to s někým myslíme dobře, někdy jen prosazujeme své sobectví. A i kdyby ne: Myslíme to třeba sice dobře. Ale dokážeme dobře také udělat? Dokážeme zajistit, aby to, co myslímě dobře, skutečně fungovalo?

A tak, řekl bych, není chybou, že posluchači řekli Ježíšovi: „Jaké znamení učiníš, abychom je viděli a uvěřili ti? Co dokážeš?“ Můžeš říci, že to s námi myslíš dobře. Ale co dokážeš? Není špatné se takto zeptat, protože obvykle jsou lidé až příliš připraveni následovat nějakého člověka. Jak dobře říká Jan Kalvín, člověk není schopen se něčemu neklanět. Dobře se tedy ptají: Dobře to s námi myslíš. Ale můžeš i dobré udělat?

A Ježíš jim, v přejímce, řekne: Jsem za vás ochoten zemřít. Jsem ochoten nést následky toho, co vám říkám. Pokud se podle mých slov rozhodnete a povede se vám potom zle, je to má odpovědnost. A já přitom s vámi budu. Nedám od vás ruce pryč, neřeknu: No ale to jste pochopili špatně, co jsem myslel. Špatně udělali. Když mě poslechnete, pak já za vás ručím životem. Nikdo z lidí tohle nedokáže, nikdo z lidí nemá plnně tu moc, aby mohl říci: Když mě poslechneš, tak za tebe plně ručím.

Jak jsme řekli, vlastně vše, co člověk koná, koná na základě víry. I když někam jde, nejdříve si krátce představí to místo. A co tam bude dělat a co se tam asi stane. I velmi tělesné věci dělá člověk s nějakou vírou: Povšimněte si, kolik teorií, přesvědčení mají právě v naší době kolem jídla: Jedni považují za nutné nejíst maso, druzí zase pokládají za důležité jíst téměř výhradně maso. Jeden se zdržuje mléka, další zase cukru a tak dále. I když dojde na vztah muže a ženy, což je hodně pudová záležitost, i v tomto vztahu má člověk také mnoho teorií o druhém, jak vlastně myslí, co zažívá. Takže bez víry koná člověk opravdu jen to nejtělesnější: Ucukne, když jej pícheneme špendlíkem, zimou nebo úlekem mu naskočí husí kůže atd. Mohli bychom tedy říci: Mimo oblast víry je u člověka opravdu jen to maso a krev. Jen to, co člověk stejně neovládá, o čem nerozhoduje. A tak by přece někdo mohl říci: Víra sem, víra tam. Ale když dojde na to maso a krev, tak ta nebo ona víra neznamená nic.

Právě ve své dnešní řeči však Ježíš říká: Vaše víra, ta bude založená právě na masu a krvi. Vaše víra se bude týkat právě toho samotného masa, které ucukne, když je píchne špendlík. Lidé skutečně, podle své moudrosti mohou mít různé teorie o světě, o tom, co bude nebo nebude. Vaše víra však bude založena na důkazu, budete mít důkaz v ruce – či spíše, přímo na jazyku a v útrobách. „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm.“ Těmito slovy Kristus ustavuje svatou Večeři Páně jako nutnou součást křesťanské víry. Která není jen přesvědčením, ale má pro sebe i důkaz. Platí sice, co Kristus řekl: „Co dává život, je Duch, tělo samo nic neznamená. Slova, která jsem k vám mluvil, jsou Duch a jsou život.“ Víme tedy, že Kristova těla a krve se účastníme v Duchu svatém, neboť jeho tělo nesetuptuje znovu na zem, ale je v nebi, na pravici Otce. Jak sám Kristus říká: „Což až uvidíte Syna člověka vystupovat tam, kde byl dříve?“, to jest k Otci. Nezastáváme tedy nauku římské církve o Večeři Páně – tím spíše však nezastáváme nauku baptistů a jiných, pro které je Večeře Páně pouhé divadlo. Zcela jistě se v ní účastníme skutečného těla a krve Krista, protože právě tak to zde Kristus řekl.

Slova o tom, že věřící mají jíst jeho tělo a pít jeho krev zbavila Ježíše mnoha učedníků. Jednak proto, že Ježíš nebyl svázán neustálými obavami, zda se snad jeho řeč někoho nepohorší a skoro bychom řekli, tuto věc řekl schválně tak, aby lidmi otřásla. Ale proč jimi vlastně otřásla? Protože dosud mohl každý říci: Ano, jsou různé víry. Jedny možná pravdivější než jiné. Ale jsou to všechno teorie. Jak já se cítím, co prožívám, to nikdo neví. Moje nitro, to je můj hrad, tam se mohu stáhnout. Ježíš však řekl: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm.“ Ježíš dobře ví, co je uvnitř nás, co prožíváme. Jaksi, je v naší kůži a my zase víme, co na tomto světě prožíval on. To, řekl bych pobouřilo mnohé jeho učedníky: Že Krista nemohou sledovat z dálky, s odstupem jej posoudit – ano, být jeho soudci. Ale že Kristus je v nich, zná také pravý smysl všech jejich skutků a slov. Že Kristus může pravdivě posoudit je. Nejen posoudit, ale ovšem také obnovit, spasit a vzkřísit v poslední den. Amen