Ježíš dokázal vyřešit situaci, kterou nikdo neplánoval. Tedy, jak na pusté hoře nasytit asi pět tisíc mužů, nepočítaje v to ještě ženy a děti. Vidíme pak, že Ježíš od svých učedníků očekával, že budou mít nějaký plán. Čteme:

Když se Ježíš rozhlédl a viděl, že k němu přichází četný zástup, řekl Filipovi: „Kde nakoupíme chleba, aby se všichni najedli?“ To však řekl, aby ho zkoušel; sám totiž věděl, co chce učinit. Tedy, Ježíš sám měl plán i pro takový případ.

Otázka tedy zní: Jak moc má křesťan plánovat do budoucna? Známe přece odjinud Kristova slova: „Nedělejte si tedy starosti o zítřek“. V řečtině je ovšem užito slova, které doslova znamená „být rozerván“, „být roztžitý“. Zkrátka, mít z něčeho takovou úzkost, že člověk nedovede zastavit proud myšlenek. Něco vymyslet a toho se držet. Je zcela nepraktické na něco pořád myslet, když člověk stejně nic nevymyslí. Dělat si starosti o zítřek je opak plánu, opak praktického uvažování o budoucnosti.

Ježíš ostatně říká: „Každý den má dost na svém trápení.“ Pokud se člověk dovede nějak ovládat právě teď, když s někým mluví, když stojí ve frontě u pokladny či na semaforu, pokud nějak zvládne, co má na práci dnes, nejspíš to tak zvládne i zítra. Pokud člověk šílí každý den, bude šílet i zítra. Pak je pro něj lepší se již dnes zastavit a přemýšlet spíše o spravedlnosti. Tedy: Kdo ho nejvíc potřebuje, protože nikoho jiného tak blízkého nemá. Co místo něj nikdo jiný neudělá. Jaká úctu a čest každému, i neznámému člověku náleží, tedy co je nutná slušnost. Co je dobro, kterého je dnes nutné dosáhnout a zlo, kterého se má právě teď vystříhat. Aby člověk takto přemýšlel, musí věřit, že Bůh dal světu řád, že je stvořil skrze to Slovo, které bylo na počátku. A že Kristu je již dnes dána veškerá moc na nebi i na zemi.

Pokud člověk nejdříve myslí na to, o co se určitě musí postarat, co za něj nikdo jiný neudělá, starost o to, aby dokázal vůbec fungovat, zahrne do svých plánů přirozeně: Péči o zdraví, aby se za chvíli nesložil, péči o jídlo, rozumný způsob nakládání s penězi – bude to všechno potřebovat, aby fungoval. Jsme Boží služebníci a kdyby nic jiného, každý z nás má povinnost oslavovat Boha. Proto si nemůžeme dovolit jen tak lehnout a umřít.

A odpočívat také člověk potřebuje. V minulé kapitole Ježíš řekl: „Můj Otec pracuje bez přestání, proto i já pracuji.“ A hle, nyní jej vidíme, jak si v podstatě doslova naplánoval dovolenou. Výlet se svými blízkými do přírody, do divočiny, na vysokou horu. Právě v divočině vidíme, že o mnoho věcí se Bůh stará i bez nás. Na skutečně opuštěných místech vidíme, jak odolný je život, který Bůh stvořil. Právě o přírodu mimochodem máme mít asi nejmenší starost, nestrachovat se o ni tolik jako pohané dnes. I když i pro chování v divočině má Zákon několik nařízení, která však víceméně známe již od dob dětských výletů.

Tím, že dovedeme odpočívat, skutkem vyznáváme důvěru, že se Bůh stará a že se svět bez nás nezboří. Neschopnost odpočívat je znamením nedůvěry v Boha a má-li člověk takovou slabinu, měl by se učit ji právě důvěrou v Boží péči přemáhat. Pokud počítáme správně, Ježíš měl na dílo spásy světa pouhé tři roky. Přesto i v nich si dovedl naplánovat dovolenou, sice krátkou, ale přece.

Má tedy křesťan plánovat? Jak vidíme na Kristu samotném, ano. Dokonce i co je chvilku příjemné (pobyt v divočině je příjemný právě tu chvilku), má umět člověk naplánovat. Nemá-li jistou představu, co ho v blízkém budoucnu osvěží ani jak „ přiloží ruce k pořádné práci, aby se měl o co rozdělit s potřebnými“, jak píše apoštol Pavel, plánuje leda tak vlastní zmar, vlastní bídu. Plánuje, že se sám stane potřebným. Samozřejmě, jak jsme řekli, úzkost z budoucnosti, ve které se člověk nedovede pro nic rozhodnout, je pravý opak plánu.

Druhá věc je, že v našich plánech nemůžeme vidět spásu. Nemůžeme se k nim upínat jako k jediné naději našeho života. Jaká je zdravá míra plánování nás učí apoštol Jakub:

Vy přece nevíte, co bude zítra! Co je váš život? Jste jako pára, která se na okamžik ukáže a potom zmizí! Raději byste měli říkat: „Bude-li Pán chtít, budeme naživu a uděláme to neb ono.“

Všimněme si: Není nijak zaručeno, že naše plány vyjdou, jsou vždy předběžné. Nicméně, i s tou možností musíme počítat, že budeme za rok za dva ještě naživu. A pak co? Je lepší mít trochu představu.

V dnešním čtení i naplánovaná kratičká dovolená v přírodě samotného Krista nevyšla. Ten pocit je, myslím, docela snadné si představit: „Ježíš vystoupil na horu a tam se posadil se svými učedníky.“ Tedy, vystoupáte na horu a konečně si sednete do trávy. Rozhlédnete se po krajině kolem se slastným pocitem. „Ježíš se rozhlédl a viděl, že k němu přichází četný zástup“ Asi pět tisíc mužů, ženy a děti nepočítaje. A teď co? – říká Ježíš Filipovi. Jak jsme řekli, aby ho zkoušel, protože sám už má plán B.

Skoro bych si to představil tak, že se Ježíš při té otázce trochu usmívá: Tak, a co teď, Filipe? Filip ovšem ví jen to, co nejde: „Ani za dvě stě denárů chleba nepostačí, aby se na každého aspoň něco dostalo.“ Spatřujeme zde, s čím se běžně setkáme i v životě: Lidé mají poměrně bežně neužitečnou touhu, aby s nimi ostatní sdíleli jejich bezradnost, jejich nervozitu. To však ničemu nepomáhá.

Lépe už odpovídá Ondřej, kterého napadlo alespoň něco, co by se dalo alespoň zkusit, i když to ze začátku působí skoro bezvýznamně. Nejdříve však vezměme ponaučení od samotného Krista:

Naplánoval si potřebnou dovolenou. Byť je Boží Syn, jako pokorný člověk dovede odhadnout své síly. Musí se umět i o sebe postarat, aby mohl plnit Boží vůli. Ale i když má na to volno právo, přece počítá s tím, že by se to mohlo i zvrtnout. Ježíše samozřejmě napadlo, že si lidé mohou všimnout jeho odchodu a následovat ho. I když si chce odpočinout, ví: A když to nevyjde, udělám tohle.

Je totiž samozřejmě škoda nechat jen tak odejít pět tisíc a více posluchačů. Je tedy správné mít nějaký plán i umět jej opustit pro Boží věc. Když pojedete kolem havarovaného auta, také opustíte původní plán a zastavíte, abyste pomohli. Pokud jste ovšem předtím zůstali sedět doma, nebudete ani na té cestě, na které byste zastavili a pomohli. A když už jsme u auta: Dobře se učí v autoškole, když se říká: Předpokládejte, že ve všech autech kolem vás sedí někdo nezodpovedný. Také to vidíme u Krista: Počítá dopředu s tím, že většinu lidí nenapadne si na cestu do hor vzít dost jídla. A asi skutečně nenapadlo. Také s tím je lepší počítat, že druzí nebudou mít tolik odpovědnosti, jako my. A nebýt tím dotčen, ale naopak, být tím poctěn, že si vím rady.

Nevíme už, jestli měl Ježíš nějaký plán C. Člověk se také musí umět v těch plánech zastavit. Nejspíše postačí, pokud má člověk i představu, co udělá, když jeho plán nevyjde. Nemůžeme skutečně uvažovat jako děti a říkat si: Buď něco dostanu, nebo nehraju. V důvěře v Boha musíme umět trochu si osahat budoucnost: Můžu udělat tohle a když to nepůjde, udělám tohle. A snad to tak zlé nebude, že aby nevyšlo obojí. „Bude-li Pán chtít, budeme naživu a uděláme to neb ono.“ Takže nejspíše, plán C už asi není potřeba.

Ježíšův plán B je ovšem obrovský zázrak. Alespoň z pohledu dněšní fyziky je rozmnožení hmoty opravdu veliký div, není však nemožné. Zajímavé je mimochodem, jak na otázku, jak Ježíš rozmnožil ty chleby, již ve třináctém století odpověděl theolog Tomáš Akvinský, obdařený od Boha opravdu mimořádnou myslí: Snad ten chléb a dvě ryby rozmnožil ze světla. Současná fyzika by kupodivu odpověděla stejně, nová hmota skutečně může vzniknout ze světla – dnes za obrovských nákladů tak jeden, dva atomy. Ježíš rozmnožil pět ječných chlebů a dvě ryby pro pět tisíc mužů. Jeho moc i poznání tedy předstihují cokoliv, co dosud známe. A zároveň ukazují, jaké divy jsou ještě možné na tomto světě, jsou-li lidé ochotni se učit a především mít pokoru. Ač Ježíš získal tak velké množství potravy, přece řekl: „Seberte zbylé nalámané chleby, aby nic nepřišlo nazmar!“ Chléb je posvátný, protože nikdy nebude z kamnů, ale vždy jen z Božího požehnání.

Ježíš tedy na zemi vládl mocí, jíž se dnes, pokud tomu správně rozumíme, dovedeme v tomto bodě přiblížit jen pomocí Velkého hadronového urychlovače, což je kolosální zařízení, jež stojí na pomezí Francie a Švýcarska. Abychom se k němu dostali, na to jsme se měli ve škole lépe učit. Každému z nás je však přístupné následovat jej v jeho vědomí povinnosti a jeho pokoře. Ve spravedlnosti.

Vraťme se tedy k Ondřejovi, který řekne: „Je tu jeden chlapec, který má pět ječných chlebů a dvě ryby; ale co je to pro tolik lidí!“ To je stále lepší odpověď, než ta Filipova: Nejde dělat nic. I když se Ondřej pokusil alespoň něco najít, i pro něj je to malý počátek – co z toho může vzejít. My však vězme, že velké divy v životech lidí povstávají vždy z malých kroků. Z toho, co člověku obvykle nestojí ani za to; takže nic neudělá. Svěřme své malé počátky Bohu a vytrvale postupujme k tomu, co od Boha žádáme. Máme ostatně náskok a výhodu: Lidé většinou nejsou schopni malých, pokorných kroků. A většinou nemají žádný plán B. Proto lze mnohdy předstihnout i mnohé nadanější. A zároveň k ničemu v tomto světě neupínejme jedinou naději. Vždy mějme představu, co budeme dělat, pokud se dostaví nezdar. Vždyť i pak budeme žít. Vždyť Bůh chce, abychom byli živi. Amen