Introitus: Žalm 147
Pozdrav: Hoden jest Beránek, ten obětovaný, přijmout moc, bohatství, moudrost, sílu, poctu, slávu i dobrořečení. – Tomu, jenž sedí na trůnu, i Beránkovi dobrořečení, čest, sláva i moc na věky věků!. Amen Bartři a sestry, vítám vás srdečně na bohoslužbách 11. neděle po Trojici.
353
Vstupní modlitba:
1. čtení: Izajáš 45, 1–13
440
2. čtení: Jan 5, 10–18

Židé napomenuli bývalého mrzáka: „Je sobota, a proto nesmíš nosit lože.“ Takhle samo o sobě to zní strašně. Citlivý člověk ví, že je těžké kohokoliv napomínat. Nikdy nevíme, co se zrovna odehrává v životě druhého. Třeba mu zrovna zjistili vážnou nemoc. Třeba prožívá těžkou roztržku v rodině. Třeba ztratil někoho blízkého. Třeba ho zrovna vyhodili z práce, kterou miloval. Třeba si něco hrozného nese s sebou celý život. Na venek vypadá většina životů pohodově. Pak bývají mnozí překvapeni, co je vše pod povrchem.

Na druhou stranu, kdyby třeba někdo běhal nahý po ulici, byly bychom vděční za odvážného člověka, který by mu řekl: „Takto prosím ne. Bez ohledu na to, co máte za sebou, teď zostuzujete sám sebe. Oblečte se, prosím.“ Sobota potom byla ustavena právě kvůli lidské důstojnosti. Aby jen člověk nedřel jako mezek, aby nebyl spotřební zboží. Ale aby měl podíl na Boží důstojnosti. Protože i Bůh sedmého dne odpočal. Ba dokonce i ten mezek, i ta zvířata, která žijí spolu s člověkem, mají odpočinout: „Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách.“ Každému, i nespravedlivému člověku, patří základní úcta. Je hranice toho, co se po něm může chtít. Člověk pak je povinen hlídat svou základní důstojnost. Má být obrazem Božím.

Nelze tedy u každé věci přemýšlet, co zrovna kdo prožívá. Zákon, který je zrovna v případě dne odpočinku útočištěm zejména pro všechny slabší, dokonce pro „němé tváře“, by se ze samých ohledů stal jen prázdným slovem. Už by nikoho nechránil. Židé se zde tedy jako strážci Zákona zachovali správně.

Tím spíše, že Ježíš později toho člověka vyhledal v chrámě a řekl mu: „Hle, jsi zdráv. Už nehřeš, aby tě nepotkalo něco horšího!“ Ježíš věděl, co měl ten člověk za sebou. Byl třicet osm let nemocný, to je po pravdě řečeno polovina života a nejspíš ta nejlepší polovina. Přes to ho Ježíš kárá a dokonce mu i pohrozí. Přitom, kolik toho nemocný nehřeší – asi moc ne, nemá jak. Může si tak vylévat zlost na lidi kolem sebe, pokud to tedy někdo vydrží a nemocný nakonec všechny neztratí. Ale teď se to právě změnilo: Teď, když je zdráv, může konečně hřešit pořádně.

Všechny dobré skutky začínají nabývat větší ceny až tehdy, když člověk také může jednat jinak: Nastavení druhé tváře moc neznamená, pokud se neumíte prát, takže vám ani nic jiného nezbývá, než nastavit druhou tvář. Cudnost moc neznamená, když nejste atraktivní. Pokora zase tolik neznamená, pokud člověk není ve vážnosti. Skromnost tolik neznamená, pokud člověk beztak nic nemá. Bezmocný stěží napáchá mnoho zlého. Ale ani moc dobrého. Nemůže se ani nijak zvlášť osvědčit, ukázat, co by v něm bývalo bylo.

Proto lze bez přehnané opatrnosti pokládat většinu uzdravení za dílo Boží – pokud si člověk nekoupil játra v Číně, pokud cenou nebylo něco do nebe volajícího. Přitom nové lékařské metody se velmi často pohybují na nebezpečné hraně: Projekt neuralink chce propojit mozek s internetem, takže je na něm člověk už opravdu pořád. Má tak vlastně vzniknout jedna velká mysl. To je, myslím, myšelnka zjevně ďábelská. A přitom zatím potichu poctiví a pokorní lékaři dovedou uzdravit některé choroby, které dokonce známe z evangelií, právě íceméně zavedením drátů do mozku. Třeba člověk po celý život ohnutý do hlubokého předklonu najednou chodí rovně. Je to úplně jako v jiném místě o uzdravení v sobotu: „Byla tam žena, která byla stižena nemocí už osmnáct let; byla úplně sehnutá a nemohla se vůbec napřímit.“ Rozdíl je v cíli: Chceme z člověka učinit Boha? Nebo jen chceme, aby byl zdráv a tak mohl Bohu sloužit?

Podobné je to třeba s halucinogeny. V šedesátých letech pod jejich vlivem znuděné děti bohatých rodičů prožívali zážitky, jako by byli středem vesmíru – což si ostatně mysleli už za střízliva. Dnes se při velmi opartrných experimentech s těmito látkami daří léčit duševní nemoci, které mají společné, že se v nich točí člověk v kruhu: Různé nutkavé poruchy, kdy si člověk třeba neustále musí mít ruce, deprese, ve kterých se stále vrací jedna chmurná myšlenka, alkoholismus a další. Opět, je cílem, aby se stal člověk středem všeho? A nebo aby se uzdravil a mohl konečně místo zaobírání se sebou samým pozvednout zraky vzhůru k Bohu a jeho očekáváním?

Uzdravení lze tedy obvykle pokládat za dílo Boží, i když se třeba děje rukama lékařů fakultní nemocnice nebo badatelů farmaceutického ústavu atd. Protože je tak přesvědčivým důkazem božího jednání je nanejvíš vhodné doložit je důkazy, nejlépe lékařskou zrpávou. Protože falešné zprávy o uzdravení a falešné přísliby uzdravení budou pomerně neklamným znakem falešného proroka. Vše by mělo být doloženo, jako ostatně žádá Kristus jinde: „Ne abys o tom někomu říkal! Ale jdi, ukaž se knězi a obětuj dar, který Mojžíš přikázal – jim na svědectví.“ Kněz zde fungoval stejně jako dnes lékař.

Židé v našem příběhu se též snaží věc vyšetřit. Potud správně. Uzdravení, jak jsme řekli, je jedním z nejjasněji Božích činů. Pokud se neděje ke škodě jiného člověka. Pokud skutečně jako v té Číně jen nevezmou játra zdravému a nedají je nemocnému. Jako to známe už z pověstí, ve kterých se obnoví nečí mládí koupelí v krvi pannen. A ovšem, pokud se neděje na úkor Boha, samozřejmě.

I když, může se dít na úkor Boha? Tito Židé se domnívají, že ano. Ježíš uzdravil v sobotu. Máme zde přímo řečeno: Znesvěcoval sobotu. Něco znesvětit neznamená to přímo pišpinit. Ale prostě s tím jen naložit jako s běžnou věcí. Jako kdyby někdo podložil knihou vyklavý stůl. Může se tedy uzdravení dít na úkor Boha a jeho svatosti? Co když třeba osmnáct let zcela sehnutou ženu uzdraví nějaký neurochirurg, který je úplný ateista? To se snadno stane, protože právě mezi lékaři je opravdu hodně ateistů. Co když člověka zbaví deprese, sebevražedných sklonů psychiatr, který ani nepočítá s tím, že je něco jako duše? A zrovna mnoho těch zdatných jsou právě takoví. Byla tím Bohu uzmuta práva, byl tím uražen majestát Boží? Řekněme rozhodně: Ne. Bůh tím nebyl uražen, nestalo se tak proti Bohu.

Protože Bůh je vždy ten, kdo uzdravuje. A může tak učinit skrze koho se rozhodne. Podobně jako Boží Syn může uzdravit i v den odpočinku, který má jinak každý dodržovat. Bůh ve svém díle není vázán pouze na církevní prostředí. Jistě, dílo spásy koná pouze skrze církev. Jen tam se zvěstuje evangelium, skrze které mohou být lidé spaseni. Mimo církve není spásy, alespoň co my víme. Ale Bůh koná i mnohá časná dobrodiní a není v tom vázán ani na to, zda kdo věří. Je-li nalezen nový způsob operace srdce, je to Boží dílo. Je-li nějaký rok veliká úroda, je to Boží dílo. Nalezne-li se někde nový zdroj ropy, je to Boží dílo. Najde-li se nový, lepší způsob, jak v elektrárně spalovat uhlí, je to Boží dílo. Žádný člověk nemůže Boha omezit, aby pracoval jen v církvi, byť právě jen v církvi se děje to největší dílo, dílo spásy.

A stejně tak nikdo nemůže použít proti Bohu jeho vlastní Zákon. Zákon byl vydán lidem, aby je vedl k životu. A je skutečně dobrým a závazným vodítkem pro dorbý život. Nikdo však nemůže podle Zákona odsuzovat Boha ani Božího Syna. Zákon zde nebyl dříve, než Bůh. Stejně jako rozum zde nebyl dříve, než Bůh. Ani cokoliv jiného, čím by mohl být Bůh souzen. Bůh Zákonu nepodléhá, ale může vše.

Proto Zákon pro vztah k Bohu nestačí. Vedle Zákona Bůh s Izraelem uzavřel ještě smlouvu. Tou i sám sebe omezil, že neudělá cokoliv, i když by mohl. Ale spíše řekněme, ve smlouvě projevil svou věrnost a svou dobrotu, ve které nás vyvolil. V nové smlouvě pak, jež je v Kristově krvi, se Kristus, pravý Bůh, jako pravý člověk podrobil i Zákonu. Sice trestu, který Zákon ukládá za hřích; podstoupil za nás smrt. A to smrt na kříži.

Tím vykonal to největší dílo uzdravení. Uzdravení z viny a hříchu. Skrze něj jsme svobodni od svých vin a máme volné ruce k dobrému jednání, i když třeba za sebou, ve své minulosti, toho moc dobrého nevidíme. Dnes však i zítra můžeme jednat dobře, zlím nezatíženi. Slyšme tedy to slovo, každý vlastníma ušima a ve vlastním srdci, ve vlastním životě, opět nanovo: „Hle, jsi zdráv. Už nehřeš, aby tě nepotkalo něco horšího!“ Amen

Modlitba po kázání:
391
Ohlášení:
Přímluvná modlitba:
Poslání: Jakův 1, 16–27
Požehnání: Kéž ti v den soužení Hospodin odpoví, kéž je ti hradem jméno Boha Jákobova! Kéž ti sešle pomoc ze svatyně, kéž tě podepírá ze Sijónu! Kéž má na paměti všechny tvé obětní dary, kéž tvou oběť zápalnou rád přijme. Kéž ti dá, po čem tvé srdce touží, kéž splní každý tvůj záměr! Budeme plesat nad tvým vítězstvím, vztyčíme praporce ve jménu svého Boha. Kéž splní Hospodin všechna tvá přání! Nyní vím, že Hospodin dá svému pomazanému vítězství, on mu odpoví ze svého svatého nebe bohatýrskými činy své vítězné pravice. Jedni se honosí vozy, jiní koňmi, ale my připomínáme jméno Hospodina, svého Boha. Oni klesali, až padli, my jsme povstali a přetrváme. „Hospodine, pomoz!“ Král ať nám odpoví v den, kdy budem volat. Požehnej vás Všemohoucí…
458