„Jestliže nevěříte, když jsem vám mluvil o pozemských věcech, jak uvěříte, budu-li mluvit o nebeských?“ Co Ježíš říká, nám možná zní tak, že pozemské věci jsou nějak méně podstatné. Ano, člověk musí splnit nějaké základní, nudné povinnosti. Ale pak se konečně dostane k něčemu podstatnému. Jako když mistr nejdříve nechá učedníka několik týdnů zametat dílnu, než mu končně opravdu proszradí něco z řemesla.

Tak fungují všechna náboženství, která slibují osvícení. Takoví konečně byli bludaři, se kterými nakonec bojoval apoštol Pavel a celá první církev: Nejdříve jste se museli podřídit četným pravidlům toho, co se smí a nesmí jíst, různým náročeným omezením každodenního života. A pak, po čase, vám prozradili to skutečné tajemství, jak je to s celým světem. To velké tajemství přitom bylo podobné záplatce hloupého filmu. Kdyby vám to řekl někdo jen tak hned, ani by vás to nezaujalo.

Ale protože jste před tím rok dva omezovali v jídle, nemohli tam, kam jiní mohou, připadali všem divní, zkrátka, mnoho obětovali, protože vás to moc stálo, řekli jste si: A, tak to je tajemství světa. Protože jste si před tím museli odbít ty protivné věci.

Ježíš však spíše říká: Pokud vám nepřijde zajímavé, co jsem říkal doposud, ani to další pro vás nebude zajímavé. Pokud vás nebavil první díl, ani pokračování vás nebude bavit. Pokud nemáte žádnou radost z toho žít podle Boží vůle zde, proč by pro vás bylo radostí žít podle Boží vůle navěky v Božím království?

A tím se vracíme k Ježíšovu slovu, které zaznělo minulé neděle: „Nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží.“ U člověka se musí poněkud proměnit jeho přání, smýšlení, to, co pokládá za důležité, aby se mu vůbec líbilo v Božím království. Tento život je skutečně přípravou pro život věčný. Ale ne tak, že by zde člověk musel strádat, a odpírat si věci, aby je nakonec dostal v nebi. Spíše, aby se naučil mít rád ty věci, které pro něj Bůh připravil.

Je to maličko jako s jídly, které se člověk nejdříve musí naučit jíst, sami od sebe mu nejdříve nechutnají. Ale když se je naučí jíst, chutnají mu pak velmi. Např. téměř nikomu jako dítěti nechutná káva – ale skoro všichni dopělí pijí kávu s velkou chutí. Nebo jako hudba, kterou by člověk dříve neposlouchal, ale pak ji objeví.

Je to trochu tak, jako tyto nové chutě. Ale jen z části, jen v tom, že člověk se nejdříve musí naučit mít rád to, co ho u Boha čeká. Ty věci sami však nejsou nové, exotické. Ty věci, které se má člověk naučit mít rád, pro něj Bůh určil od počátku: Už v knize Genesis radostně zní: „Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe.“ A do zahrady je člověk postaven, aby ji obdělával a střežil. Zkrátka, již do vínku, do kolébky má člověk vloženo, aby žil ve společenství, aby mu záleželo na druhých lidech. A aby vládl na svým světem, aby měl nějakou kompetenci. Aby všichni mohli říci: Když to řekne, určitě to i udělá. Když se na něj s tím nebo oním obrátíme, jistě tu věc bude umět. Tedy, aby žil člověk ve společenství a byl v něj platným, aby lidem něco přinášel – kdyby nic, tak alespoň že je s ním pěkné popovídání.

To nové narození, o kterém Ježíš mluví, je nakonec návrat ke kořenům, k počátkům, k původnímu určení člověka. Svět na to však odpoví: Jistě je zde větší tajemství člověka, než tyto základní věci. Něco, co se skrývá v hlubinách lidké psychiky, nebo snad v nitru atomu, nebo snad na jiných planetách. Na to však Ježíš odpovídá: „Nikdo nevstoupil na nebesa, leč ten, který sestoupil z nebes, Syn člověka.“ Proč lidé čekají, že objeví tajemství člověka, když je tu jediný, kdo skutečně byl v nebesích. Kdo byl na počátku stvoření, skrze něhož je všechno stvořeno. Ten to ví, ten sestoupil z nebe a říká jim: Toto je to tajemství, tyto na pohled prosté věci. Lidé se však raději oddávají svým fantaziím. Když si však poslechnete ty nejmoudřejší z nevěřících, co je to tajemství člověka, zní to právě jako nějaký podřadný film, jako nějaké ne moc promyšlené science-fiction. Takové, jaké byste sami dovedli vymyslet bez velké námahy.

Naproti tomu dosáhnout života, ve kterém člověka alespoň někdo rád vidí a alespoň něco může člověk druhým dát je nekonečně složité, i před tím nejjednodušším člověkem stojí ten nejsložitější problém. A v tom všem se lze i donekonečna zlepšovat. Je-li nějaké tajemství, tak to, co máme denně před očima a co denně řešíme.

A znovu zazní, co již minule řekl Nikodém: „Jak se může člověk narodit, když už je starý? Nemůže přece vstoupit do těla své matky a podruhé se narodit.“ Je sice hezké, že víme o původním určení člověka. Ale třeba jsme již na tento svět přišli ne příliš způsobilí něčím přispět. Spíše se od počátku musí druzí starat o nás. A nebo, v začátcích našeho života nám nikdo nedal dobrou radu, neměli jsme poznání na to, abychom život dobře nasměrovali a již je ho podstatná část pryč. Mnohé již nevrátíme a nezpravíme. A nebo, člověk se setkal se zblobou druhých, se světem, který dobré odmítá a haní. Nebylo kde se s dobrým uplatnit, nebylo, kdo by dobré pochválil.

Zkrátka, chápame, že Bůh stvořil svět dobrý. Ale nyní svět ve zlém leží. Ale právě v tom je to nové narození: Rozeznat, jaký svět měl být – a že takový není. Rozeznat hřích. Ježíš připomíná, jak Mojžíš vyvýšil hada na poušti: Izraelci se uzdravovali tím, že se dívali právě na to, co je uštklo, co je otrávilo, co jim způsobilo bolest. Stejně tak, kdo duchovním zrakem vidí Krista vyvýšeného na kříži, vidí hřích světa a cenu za hřích, jíž je život. Kdo vidí ukřižovaného, vidí: Svět, jak nyní je, nemůže takto pokračovat. Můj život, jaký je, se vlastní silou neudrží. Kdo vidí ukřižovaného, vidí: Lhali ti – ale také sis nechal lhát. Brali ti naději – a také sis jí nechal vzít. Vidí, co ho uštklo – a také ovšem, že je uštknutý.

Ano, Bůh miloval svět – ale nemohl jej ponechat tak rozvrácený, jak je. Nemohl mlčet ke všem lžím, které byly vysloveny a ke všem křivdám, které byly spáchány. To by nebyl spravedlivý – proč by pak měl člověk Boha poslouchat, proč by měl věřit, že Boží ustanovení vedou k něčemu dobrému, když Bůh jakoby ke zlému mlčí? V Kristu se ukázalo, že nemlčí. Kdo vidí ukřižovaného, vidí Boží soud nad světem a kdo věří v ukřižovaného, věří v Boží spravedlnost.

Kdo v něho věří, není souzen. Sám sebe totiž dovede posoudit. Víme, co je Boží určení pro člověka a Boží norma – víme také, v čem ji sami nenaplňujeme. A někdy dokonce, v čem ji již v tomto světě už ani naplnit nemůžeme. Ať už rovnou proto, kým jsme se narodili, ať už nám druzí ukřivdili, ať už jsme ničemně jednali sami – téměř vždy je to u člověka v různém poměru smýšeno – důsledky hříchu druhých a důsledky vlastního hříchu. Proč bychom však měli být souzeni, když Boží soud uznáváme?

Tím také uznáváme, co je dobrý Boží řád, co je dobro člověka: Život ve společenství, v bratrském obecenství, kde je člověk skutečně přínosem. Do toho máme různě daleko: Buď jsme příliš líní či nesoustavní, abychom skutečně byli tím, čím bychom být mohli. A nebo skutečně máme pevný strop, už toho mnoho víc udělat nemůžeme. Skutečně se od nás nemůže čekat mnoho. Vím, co je správně, a – jak jsme slyšeli v prvním čtení – „I když můj dům před Bohem takový není…“ I když sám takový nejsem, nebudu proto nenávidět světlo, Boží řád světa a jeho ustanovení.

Protože nakonec nejsme zcela neschopni udělat něco dobrého. Kdyby se měl počítat celý náš život a stav ve kterém jsme dnes, kdyby náš život měl být souzen, pak skutečně nemá cenu udělat jednu dobrou věc – protože v tom celku zlých a pokažených věcí v našem životě by se to ztratilo, bylo by to jako plivnutí do moře. Je tu však psáno: „Kdo v něho věří, není souzen.“ Víme, že vše zlé a ničemné v našem životě je s Kristem přibyto na kříž. A tak cokoliv dobrého vykonáme, můžeme s radostí složit k nohám Krista. Máme důvod jednat lépe, než dosud a trvat v dobrém. Vše dobré, co ve svém každodenním životě konáme, je samým Bohem ceněno a započteno. Amen