Syn Boží se stal člověkem a žil mezi námi. Nestal se však člověkem, aby tím člověka vyznamenal. Otec jej neposlal, protože mu za tu dobu, co lidi pozoruje, došlo, jak jsou skvělí. A že by se to tedy mělo jaksi potvrdit, posvětit tím, že sám Bůh Syn přijde mezi lidi, přijme čestné občanství pozemské obce. Právě naopak, kvůli hříchu, slabosti a pošetilosti člověka se Bůh stal člověkem.

Tak čteme na závěr našeho čtení: „Ježíš jim však nesvěřoval, kdo je, poněvadž všechny lidi znal; nepotřeboval, aby mu někdo o něm říkal svůj soud. Sám dobře věděl, co je v člověku.“ Obvykle totiž, když o sobě druhým svěříme něco osobnějšího, můžeme se dočkat toho, že nám řeknou něco důvěrnějšího o sobě. Ale v tom jsou vlastně lidé dost opatrní. Takže vám spíše na oplátku náhradou řeknou něco důvěrnějšího o někom jiném. Cenou informaci o vás vymění za cenou informaci o někom jiném. Lidé tak jednají z přesvědčení, že v každém člověku se skrývá nějaké jedinečné tajemství, které je klíčem k jeho osobě. Což není pravda.

Jednak klíčem k člověku nejsou jeho tajemství; lidé obvykle tají to, co by proti nim mohl někdo zneužít: Buď něco, co svědčí o jejich hlouposti (nejčastěji). Nebo o nějakém jejich zlém sklonu. Nebo ukrývají, že je někdo zranil, pokud dosud nepřišli na to, jak se připravit, aby jim něco podobného neprovedl někdo znovu. Nejmoudřejší lidé ukrývají své dobré skutky, aby je mohli nerušeně konat dál. Každopádně ale, lidé tají věci, které by je oslabily, zneschopnily. Z důvěrného tajemství se o člověku dozvíme jen to, co nedovede a kým není. Jaksi, co se v člověku nerozvinulo.

A za druhé, lidé nejsou nijak originální. Učitelé, různí instruktoři, lékaři, konečně faráři, často dovedou po pár úvodních větách vytušit, k čemu hovor dospěje po dalších dvaceti minutách. Protože potkali už hodně lidí a vidí tu podobnost různých lidských typů. Co horšího, v nemalé míře dovedou i odhadnout trochu dopředu i budoucí směřování života člověka. Většinou toho užívají k dobrému. A ovšem také obvykle nemají vekou radost z nejasných případů.

Na podobnosti lidských typů i životů je ovšem z větší části založeno i satanské dílo spiritistů, kartářek a falešných proroků. O minulosti ale i o pravděpodobné budoucnosti lidí jde uhádnout opravdu hodně, pokud jste už hodně lidí viděli. A protože většina lidí je mylně přesvědčena o své jedinečnosti a neopakovatelnosti svého životního příběhu, přijdou jim tyto odhady jako napřirozená moc. Sami dávají těmto zlým lidem moc do rukou, protože člověk touží slyšet celkem obecné věci jako by se týkaly jen jeho jediného na celém světě. Rada, kterou od těchto lidí obdržíte, je ve skutečnosti obvykle: Udělej, k čemu máš dávno sklon.

Pravda je taková, že kdo žije jen z vlastní vůle, dopadá obyvkle tak, jak je dáno jeho genetikou, jeho zděděnými vlatnostmi. Jediné, co vychyluje lidi z jejich předvídatelné dráhy je, že se neřídí jen sami sebou, ale alespoň někdy poslechnou přikázání Boží – líný člověk přeci jen něco udělá, prudký člověk sám sebe zabrzdí, mluvka pozdrží jazyk za zuby, protože přeci jen jinak už by se musel před Bohem stydět. Že lidé udělají, co jim není vlastní, ale co je správné, že poslechnou Boha, to se dopředu uhádnout nedá, protože je to dílem Božího ducha.

A proto – a zvláště zde, v Janově evangeliu – zdůrazňuje Ježíš tak často svou poslušnost Otci. Poslouchá Boha a jeho přikázání, to z něj dělá jedinečného člověka. Proto tak často lidi překvapoval, proto mu nerozuměli. Ježíš nepřišel, aby se stal typickým člověkem, ale aby se stal dokonalým člověkem. Narodil se jako dítě, začal stejně, ale pak čteme: Prospíval na duchu i na těle a byl milý Bohu i lidem. Využil toho, čím člověk může být, pokud se ptá, co je druhým lidem skutečně milé, jaký je řád stvoření, konečně i, co náleží tělu člověka. Máme totiž směřovat k tomu být o něco milejší lidé, o něco více umět či znát, ano, být i tělesně o něco silnější či odolnější. Nikoliv hned dokonalí, ale blíže tomu, co je dokonalé.

V čemkoli si člověk úplně nevyhoví – něřekne si: Na to jsem příliš hloupý, příliš slabý, příliš neklidný či naopak příliš upjatý, kde sám sebe maličko postrčí a ještě může, tam se stává více obrazem Božím. A neodpírá vlastně sám sobě, ale světu, tělu a ďáblu.

A proto je Ježíš tak rozezlen, když vidí že všednost a průměrnost, každodenost vstoupila až na místo svaté. Na obchodu totiž jinak není nic šptného, dokonce ani na obchodu s valutami, jemuž se věnovali směnárníci, není nic špatného. Pokud by si člověk měl vyrobit všechno sám, byl by na tom zle. Proč to nekopit od toho, kdo to umí opravdu dobře a koho to navíc baví? Peníze to ještě usnadňují: Přemýšlím, co bych tak teď doma vzal či na zahradě vyrobil, aby mi za to někdo dal plato vajec. Obchod není šptné věc – je to ale také všední, obyčejná věc. Stříhat si nehty nebo čistit si zuby je také dobrá a propěšná věc – dobrá, avšak všední. Není vhodné si stříhat nehty či čistit zuby ve svatyni.

Svatyně, jak název napovídá, je místo svaté. Chrám, dokonce i podlaha, byl celý obložen zlatem, plný světel, naplněný vůní kadila, ze zácného dřeva, postavený z kamených kvádrů v příjemných rozměrech. Bůh na chrámu ukázal, co je opravdu hezké, ba na zemi vůbec možné, člověk mohl vidět ukázku toho, jak je to nejlépe. Že je něco svaté znamená vlastně: Je to ten nejlepší možný vzor. Takhle je to dokonale.

Opak svatého není zlé. Dokonce ani nečisté. Opakem svatého je všední, stejně jako opakem svátku je všední den. Všední je to, co známe, co dovedeme teď, co si můžeme dovolit, na co máme teď. Všední samozřejmě v životě převažuje, je šest všedních dnů v týdnu a jeden svátek. Větší část času se člověk snaží přežít a musí počítat s tím, co má a na co má. Ale ono: Na to teď mám a na to nemám, takový jsem teď, ano, sebepoznání, nemůže zastínit, že také existuje dokonalost, dokonce již na této zemi. Že od Boha je vydán vzor, jak mají být věci na jedničku. Proto ve svatyni nemohou konat své dílo kupci ani penězoměnci – protože tam nesmí zaz nít: Na to máš a na to nemáš. To si můžeš dovolit a to ne. Ale je to dům modlitby pro všechny národy, dům proseb a přání a nadějí.

Když se tedy závěrem vrátíme k začátku: Sebepoznání, to na co nyní mám a na co nyní nemám, se nemůže stát mírou dokonalosti. Co je dostupné se nemůže stát mírou toho, co je dokonalé. Chrám byl budován čtyřicet šest let, aby lidé měli míru skvěle udělané práce, míru krásy. Škoda času ani peněz to nebyla. Kristus jej může ve třech dnech postavit, protože by věděl jak. Míru dokonalosti neměl v tom, jaký dosud byl a zrovna teď je – ale v tom, co Bůh sám pevně určil za krásné, životu prospěšné a vedoucí k radosti. To se nakonec vyjevuje jako nejlepší nejen v nebi, ale i na zemi. Amen