Ježíš zřejmě nepokládal za vhodné svou veřejnou činnost začít právě proměnou vody ve víno. Vždyť čteme, že vlastní matce na její žádost odpověděl velmi ostře: „Co to ode mne žádáš, ženo! Ještě nepřišla má hodina.“ Doslova je tam hebrejský obrat „co mě a co tobě, ženo“, který jinde v Písmu znamená v zásadě „nech mě na pokoji“. Židé tento obrat užívali až do našich časů – možná si vzpomenete, kolikrát herec Hugo Haas ve straých filmech zvolá „co se chce vode mě?“. To je to starozákonní „co mě?“ „co mě a tobě?“

Matoušovo evangelium neříká o žádném Ježíšově zázraku, že byl první. Začíná prostě tím, že Ježíš „Ježíš chodil po celé galileji, učil v jejich synagógách, kázal evangelium království Božího a uzdravoval každou nemoc a každou chorobu v lidu“. Jeden div byl jistě první, ale Matouš neříká který – byl ostatně Kristem povolán zřejmě až po tomto divu. Marek první popisuje uzdravení posedlého během kázání v Kafarnaum – ale neříká, že to byl první Ježíšův div. Lukáš uvádí, že Ježíš při kázání v Nazaretě řekl: „Jistě mi řeknete toto přísloví: Lékaři, uzdrav sám sebe! O čem jsme slyšeli, že se dálo v Kafarnaum, učiň i zde,kde jsi doma.“ A pak teprve uvádí to uzdravení posedlého v Kafarnaum, které má první Marek. Tedy Ježíš dělal nějaká zázraky ještě před tím v Kafarnaum. Žádný z evangelistů netvrdí, že ví, který byl první. Jan to ví a my dnes o tom skutečně první zázraku slyšíme.

Ale proč Ježíš takto začít vlastně nechtěl? Nejspíše proto, že není jedno, čím se člověk proslaví. Ježíš o tom musel mluvit později, když říkal: „Přišel Syn člověka, jí a pije – a říkají: ‚Hle, milovník hodů a pitek, přítel celníků a hříšníků!‘ Ale moudrost je ospravedlněna svými skutky.“ Věděl dopředu, že pokud jeho první zázrak bude proměna vody ve víno, na svatbě, na hostině, tak ho tak budou brát už pořád. Milovník hodů a pitek.

Čteme: „byla svatba v Káně Galilejské. Byla tam Ježíšova matka; na svatbu byl pozván také Ježíš a jeho učedníci.“ Ježíše pozvali přes maminku, to nejspíše pozvali hlavně a i jeho. A Ježíš šel. Protože je pravý člověk a dokonalý člověk. A pravý člověk a dokonalý člověk není nikdy zcela nezávislý, ale k někomu patří a na někoho bere ohledy. Že se blížíte pravému lidství poznáte nejspíše podle toho, že na někoho musíte brát ohled. Kdežto pokud o žádných dalších lidech nemusíte přemýšlet, k dokonalosti vám mnoho chybí. Když by měl člověk dítě a řekl mu: Jsme pozváni na svatbu, jdeš taky a ono se vzpouzelo, řekneme si: Je ještě velmi nedospělé, bude s ním ještě mnoho práce. Kdežto hotový člověk to chápe.

Ježíš tam šel. A myslím, ani ne z donucení. Jako hotový člověk měl sám radost ze svatby. Jako ten, kdo je sám Slovo Boží, řád Boží, věděl, že svatba je důležitá věc. Protože jí se nějak končí právě ta doba, kdy je člověk nehotový. V tu chvíli, samozřejmě ne s lným poznáním, možná někdy i mylně, ale přece jsou lidé schopní říci: O tohoto člověka jsem schopen se opřít na celý život. Jsou schopni to říci druhému a někdo je schopen to říci o nich. Čeho víc je slabý člověk schopen? A čeho víc se mu může od druhého dostat? Svatba je sice veselá, ale děje se na ní vlastně něco smrtelně vážného, něco na hranici nebo spíš za hranicí lidských schopností. Naděje vkládané do druhého nikdy nebudou zcela naplněny, stejně tak naděje vkládané do nás. Ježíš, dokonaý člověk, přesně chápe, co se děje. Ví, že je synem své matky. Ví i, že zde se dva lidé snaží naplnit vůbec první přikázání, které bylo Bohem lidem dáno. Tedy tam šel.

V adventu jsme říkali, že Maria byla ve svém věku neskonale moudrá. Přijala to zvěstování od anděla, protože věděla, že ten syn, co se jí narodí, bude znamenat pokoj a smíření – něco, co pro ni bude důležité až časem, až bude možná babičkou. V tuto chvíli, kdy jí může být tak mezi čtyřiceti pěti až pětapadesáti léty se osvědčuje její moudrost, když řekne velmi stručné: „Už nemají víno.“ Ví, že si všichni budou pamatovat, jak ta svatba proběhla. A podle vzpomínek na tu svatbu pka budou jednat s těmi manželi. My bychom řekli „a z toho se tolik nedělá“. Jnže dělá. Možná by nemělo. Ale v praxi to bude vzpomínka na tu svatbu, podle které lidé buď pomohou nebo nepomohou těm manželům v nouzi. Podles tvé svatby jim budou nakloněni nebo ne.

Ježíš na to odpovídá: A co mě do toho? Protože není jen pravým člověkem, ale také pravým Bohem. Říká Marii, své matce, „ženo“. Připomíní tím, že každý člověk je svým způsobem poloviční. Bůh stvořil člověka jako muže a ženu, každý člověk je buď muž nebo žena. Muž a žena se na svět dívají jinak. Marie má sice pravdu, že ostuda na svatbě by snoubencům ublížila. Ale nežije se jen pro dobrou pověst a nežije se jen pro smír se všemi lidmi. Dobrá pověst a mezilidské vztahy nejsou všechno. Vždyť třeba proroci z Božího příkazu mluvili a konali věci velmi pobuřující. Proci jako Elijáš nebo Jeremijáš byli trnem v oku králům i všemu lidu a jinak se nesnažili to nějak umenšit, uhladit. Někdy je třeba mluvit, i když se lidé urazí, jednat, i když pak člověka pomluví. Kdyby tak nikdo nejednal, skončili bychom nakonec jako otroci davu či nějakého tyrana, se kterým si to nikdo nechce rozházate,

A musíme ovšem dodat – co si lidé pomyslí, jak vzpomínají na různé symbolické chvíle, na tom jistě záleží, ne že ne. I na to je třeba dbát – konečně jsme řekli, že Ježíš pozvání na svatbu přijal. Jistě žít bez ohledů na lidi není moudré. Ale nemůže to být to jediné, čím se člověk řídí.

Došlo víno a Ježíš to má vyřešit. Pokud začne své působení právě takovým divem, hrozí, že už bude stále brán jen jako někdo, na koho se lidé obrátí jen když jim něco nevychází podle jejich představ. Ostatně, znám to právě ze svateb: Pane faráři, zařiďte, aby bylo hezké počasí, říkají lidé jakoby žertem, ale zdá se mi, že to myslí vážně. Zařiďte hezké počasí, aby to ti dva měli hezké. Pokud Ježíš jako první zajistí na svatbě víno, hrozí, že bude takovým pojišťovákem lidského štěstí: Bůh je od toho, aby nám všechno hezky vycházelo. A když nejsou věci podle našich představ, všichni začnou křičet: Kde je Bůh? Kde byl Bůh, když…

Ježíš proto svůj div vykoná tajně, takže o něm ví jen těch pár. Jen služebníci, jeho učedníci a jeho matka. Přesto, na základě tohoto divu v něj jeho učedníci uvěřili. Ježíš se jim zjevil jako ten, kdo přikrývá naši hanbu. Jeho učedníci v tu chvíli zahlédli, jakoby v záblesku, v čem bude vykoupení, které přinese. Ne v tom, že povede vojska do boje, ne v tom, že všechno všem slíbí a všem všechno dá. Ale v tom, co pro sebe žádný člověk nemůže udělat, když holá pravda vyjde najevo, když se ukážou jeho nedostatky a už se s tím nedá nic dělat – jako se stalo těm snoubencům na hostině.

Poznali, že přišel, aby přikryl naši hanbu. Aby už nebyla vynesena na světlo, aby naše vina již před Boží tvář nepřišla. Vzal ji na sebe na kříži. Jeho učednci v něj uvěřili, my v něj pevně věřmě též. Amen