Introitus: Žalm 139
Pozdrav:
Vstupní modlitba: Všemohoucí Bože, ochránce všech, kdo v tebe doufají, jen tvou milostí jsme to, co jsme. Dej, prosíme, abychom porozuměli bohatství tvého milosrdenství. Učiň, ať mocí tvého Ducha poznáváme dobré věci a ať o ně usilujeme ve tvé síle. Skrze našeho Pána Ježíše Krista, tvého Syna, který s tebou a s Duchem svatým žije a kraluje na věky věků. Amen
1. čtení: Exodus 33, 1–17
2. čtení: Jan 21, 20–25

V minulé rozmluvě mluvil Ježíš s Petrem o jeho životě. O jeho mládí a pak i o tom, jakou smrtí oslaví Boha. Co může být osobnějšího, než konec života člověka – o všem ostatním může říci, často mylně, že se ho to netýká. Svůj konec popřít nemůže.

Petr tedy nabyl dojmu, že je ve speciální blízkosti Krista. Nahlédl to takto: Když se mnou Bůh mluví přímo, to znamená že s ostatními přímo nemluví. Kristus Petru odpustil, vrátil mu jeho důstojnost a ještě jej povýšil – můžeme skutečně říci, že z něj učinil pastýře pastýřů, předáka církve. To je všechno pravda.

Petr tedy nyní jakoby skoro říkal: Mistře, co my dva teď uděláme s Janem? Kam nasměrujeme jeho život? Kristus Petra zarazil dříve, než na nebezpečnou cestu takového uvažování vůbec vyrazil: To není tvá starost. Nemysleme si nikdy, že jaksi sedíme s Bohem někde na výšině a díváme se dolů na ostatní lidi, kam by tak asi měli mířit.

Konec konců, Jan tu rozmluvu Petra s Kristem slyšel. Co si asi myslel? Někdo se tu ptá na můj osud. Nejsem to snad já, Jan, kdo by se měl Krista zeptat. Jak ostatně dodává, že on byl ten učedník, kterého Ježíš miloval, ten, který byl při večeři po jeho boku a který se ho tehdy otázal: „Pane, kdo tě zrazuje?“ Když byl tedy tak blízko, neřekl by mu to Kristus sám?

Možná jste se někdy setkali s lidmi, u kterých jste poznali: On si myslí, že ví, kam bude mířit můj život nebo alespoň kam by měl. On si myslí, že my spolu s Pánem Bohem dopředu připravil nějaký osud. Hle, jak vědoucně se usmívá. Alespoň pro mě to byla setkání nepříjemná a urážlivá. Člověk si pak říká: Mám ten život vůbec žít, když už někdo dopředu ví, jak to se mnou všechno bude. Máte z těch lidí dojem: On se domnívá, že prožil ten originální život, ovšem život všech po něm už by měla být jen kopie jeho života.

Naštěstí se lidé s takovým přístupem sami obvykle shodí. Sami poznáte, že do vás ve skutečnosti nevidí, že o vás mají povrchní představu. Obvykle vás posuzují podle někoho o dost jiného, kterého dříve potkali. Obvykle také nakonec prostě jen chtějí, aby někdo použil metod a postupů, které jim samým k dosažení cíle nefungovaly. Ale když to zkusí někdo nový, tak teď už to půjde. Prokáže se, že jsem měl pravdu – i když to u mě na poprvé nefungovalo.

Nejsou to jen jednotlivý lidé. V dějinách církve se stále opakuje škodlivý sklon udělat jakousi církev v církvi. Užší kruh těch, ke kterým Bůh mluví přímo uprostřed těch, kteří jsou církvi nějak do počtu. Již v ranné cíkrvi takto smýšleli montanisté. Pozdní středověk měl někdy sklon považovat za skutečné věřící pouze kněží; někdy dokonce jen mnichy. Pietisté či metodisté o sobě také uvažovali jako o kruhu skutečně obrácených uprostřed „zvykové“ církve. V našich dobách – více tedy v Americe než jinde – se objevilo rozdělení na znovuzrozené a ty ostatní křesťany. A ovšem počínání všech těchto narazilo na stejný problém, jako rozhovor s jedním takovým: Lidé cítili: Vždyť vy mě ale neznáte. A o čem mluvíte, to nejsem já. A co my nabízíte je, abych se stal kopií vašeho života, který pokládáte za originální.

Lék na tento omyl – sice, že Bůh mluví jen ke mě, že já jsem originál a druzí, ti pomalejší, by měli být moje kopie – podal ve svém výkladu o cíkrvi Jan Kalvín. A myslím, že tak dobře vyložil i to, kam mýří dnešní čtení. Píše v tomto smyslu:

Když člověk přijde do kostela, někdy se mu zdá, že někteří lidé kolem něj nevydávají žádné plody víry, že jsou tam do počtu. Musí si ale uvědomit, že u něj samého slovo Boží účinkovalo a provedlo nějakou proměnu. Proto jistě to samé slovo nějak působí i u druhých. Také k nim Bůh promlouvá přímo.

Mě samého to slovo odvrátilo od zlého způsobu života a zlého smýšlení. A samozřejmě jsem ještě nedosáhl dokonalosti a je z čím zápasit. Ale byla to proměna k lepšímu. A teď, kdo ví, jací by bez slova Božího byli ti druzí lidé? Kdo ví, co by byla te jejich horší verze. Krom toho, jsme s druhými lidmi každou minutu jejich života? Známe jejich zápasy a co v jejich případě lze v takovém zápase pokládat za vítězství? A není to nakonec tak, že skutky spravedlnosti má člověk konat tajně, ne všem lidem na očích?

Závěr dnešního čtení tedy je: Dejme si pozor, abychom nenabyli dojmu, že osobně mluví Bůh pouze k nám. Že my jsme prostředníky zjevení pro druhé, méně osvícené křesťany. Kristus se stal člověkem – a tedy se skutečně nemýlíme, že s námi mluví osobně, tváří v tvář, jako člověk mluví se svým přítelem. Je ale také od věků Bohem a tak stejným způsobem, stejně osobně, může mluvit s každým, koho si vyvolí. Nakonec, mluví k nám především skrze slova Evangelia, skrze slova s skutky zde zapsané. Ty nám zapsal ten učeník, který proto na světě zůstal dlouho, déle než Petr, aby zanechal toto svědectví. Amen

Modlitba po kázání:
Ohlášení:
Přímluvná modlitba:
Poslání: Římanům 12, 6
Požehnání: A Bůh veškeré milosti, který vás povolal ke své věčné slávě v Kristu, po krátkém utrpení vás obnoví, utvrdí, posílí a postaví na pevný základ. Jemu náleží panství na věky věků! Amen