Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci. To říká Ježíš Marii ve chvíli, kdy po všem strádání poznala, že před ní skutečně stojí Ježíš Kristus, ten ukřižovaný. Ve chvíli, kdy si přejeme šťastný konec: Je zpátky člověk, který nám řekl mnoho důležitého. Který dokázal změnit zlý osud mnoha nemocných. Který nás všechny bral vážně. Proto nám řekl i věci, které nám byly nepříjemné. Kvůli našim chybám se nás nezřekl.. Ta hrůzná skutečnost, že teď je mrtvý, že je pryč, že už ho nemáme, je zažehnána. To, čeho jsme se vždy nejvíc báli, je pryč. Teď už jen zbývá jen Krista, kterého máme zpět, uprostřed rozkvetlých květů v zahradě obejmout.

Ani náhodou! Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci! Krista jsme měli celou dobu rádi, protože dělal něco důležitého. A teď je třeba jej nechat ten úkol dokončit. Ne že by Marie Magdalská nemohla Krista obejmout nikdy. Obejmeme se všichni potom. Ale ne teď. Protože Kristus zemřel z nějakého důvodu. Byl tu hřích, který přišel vzít na sebe. Proto umřel. Zlé věci, které se staly: Ty řešil na kříži. A ty řešil v podsvětí, odkud se vrátil. Něco, vlastně skoro všechno, bylo špatně, než Ježíš poprvé kázal v Kafarnaum. A protože říkal jasně, že je něco špatně, protože říkal přesně, že je něco špatně, protože i zlé napravoval a léčil, proto jsme v něho věřili. Než přišel, vzpomeňme si, byly věci velmi zlé.

A říkal i jasně: Kvůli tomu všemu musím zemřít. Nedělali jsme, co jsme měli. A dělali jsme, o čem nám Bůh sám, naše svědomí i lidé kolem říkali: Hlavně tohle nedělej. Každý si u sebe říká: Hřích je pochopitelný, nikdo není dokonalý, nikdo nejsme bez chyby, Bůh to pochopí. Nebude to tak horké. Ježíš však řekl: Bude to tak horké. Za všechnu tu zbabělost, nedostatek sebeovládání, nedostatek soucitu s druhými, nedostatek sebenáhledu, musí někdo zaplatit. A budu to já, říkal Kristus.

A tak Ježíš říká Marii Magdalské: Marie, nedopadlo to úplně dobře. Já jsem musel být za vás všechny přibit na kříž – měnili byste se mnou? V Kristově vzkříšení nejde jen o to, že všechno nakonec dobře dopadlo. Ale spíš o to, že měl celou dobu pravdu. Že dobré věci mohou být získány jen skrze nepříjemnou pravdu. Jen skrze sebeovládání, které z té pravdy vyplývá. A co je nejhorší, ani když člověk dělá vše dobře, nemusí to dobře dopadnout. Protože je zde ještě někdo další ze zlým úmyslem. Za tu všechnu lež, lenost i zlý úmysl musel někdo zaplatit.

Radostná zpráva Velikonoc je v tom, že Bůh tuto platbu přijal. Nemůžeme skočit Kristu do náruče a říci si: To jsme rádi, že všechno to zlé, co děláme, nakonec nic nestojí. Stálo to Krista utrpení, ponížení a smrt. Radostná zvěst velikonoc je v tom, že tato oběť stačila.

Marie, teď ještě nejde spočinout: „Jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému i Bohu vašemu.“ Nejde o to, že nebezpečí bylo zažehnáno. Byl tu hřích. Za ten jsem přinesl oběť. Tu teď předkládám Bohu. Marie Magdalská by chtěla zůstat v soukromí té záhrady. Skoro jakoby usnout sladkým snem, že Ježíš je zpět – jako se nám někdy zdává, že člověk, který nám velmi chybí, je zpět.

Místo toho je Marie vyslána jako svědek. Být svědkem je pravým opakem pohody v soukromí. Svědek je tou nejveřejnější osobou, jako lze být. Je přezkoumáván jeho život, někdy dokonce i jeho soukromý život, aby bylo jasné, zda mu jde věřit. Žádá se po něm, aby na vše dovedl odpovědět, jak nejupřímněji dovede – nikdo v tu chvíli nebere ohled na jeho city, protože se všichni chtějí dozvědět holou pravdu. Zkoumá se, zda to co říká, dává logický smysl. Je to trochu, jako kdyby Marie chtěla být zdravotní ses trou, která v skrytu nemocničního pokoje obvazuje rány. A Ježíš z ní místo toho udělal právníka, který stojí před zraky dvou set lidí v soudní síni a má vliv na rozhodnutí soudce, které bude konečné a závazné.

A toto vše se chce po Marii Magdalské, z níž kdysi vyhnal sedm démonů. Po Marii, ze které před tím mluvilo sedm hlasů a ani jeden neříkal pravdu. Která měla sedm pohledů na věc a ani jediným neviděla skutečnost. Teď má promluvit jediným jasným hlasem pouze o tom, co na vlastní oči viděla a co slyšela slovo od slova. Z ní samotné v tom nebude nic. Ježíš chce mít právě z Marie Magdlaské prvního svědka svého vzkříšení. Svědka, který svou vlastní osobou naznačuje, co je ten nový život: Marie se může dotknout toho, čím nikdy nebyla, čím ani nemyslela, že může být. Marie není sestrou, která obvazuje jeho tělo, ale Ježíšovým právním zástupcem.

Za zvážení stojí, že tím, kdo se nakonec má dotknout ran, skoro jako zdravotní sestra, je přísně logický Tomáš. Vidíme na tom, že Ježíšovo vzkříšení nám umožňuje se alespoň v některých chvílích dotknout toho, čím jsme se nenadáli, že kdy můžeme být. Činí nás úplnými. Marie se sice nestane apoštolem, Tomáš se zase nestane diakonem, tím, kdo pečuje. Přesto nyní vědí: Je ve mně obojí a mohu obojí. Pokud jsem poslušen Krista.

Závěrem: Vzkříšení není na prvním místě náplastí na naše bolesti, sladkým snem o tom, jak by věci mohli být hezčí. Je právním svědectvím o tom, že Zákon Boží platí, že hřích má skutečnou cenu. Nemysleme si, že nám něco projde. Člověku neprojde naprosto nic.

Je ale také právním svědectvím o tom, že náš dluh je Kristem zcela zaplacen. Zaplacen cenou nejvyšší. A tato platba byla Bohem přijata, proto Kristus vstal z mrtvých a smrt nad ním nepanuje. Můžeme tedy odteď žít s čistým štítem. Radujme se proto. A zvažujme, co skutečně můžeme dělat, čím vším skutečně můžeme být, třebas jen na chvíli. Radujme se z velikonoční oběti a konejme odteď jen to, za co nemusí nikdo jiný platit. Za co platíme jen my sami. Amen

Modlitba po kázání:

343, 5–8

Oshlášení: