Sežeňte dvanáct lidí, kteří s vámi budou po tři roky od rána do večera kamkoli se hnete. A nakonec pro vás budou (aspoň na chvíli, tedy), připraveni i zemřít. Dnešní příběh o povolání učedníků nevypadá nijak působivě, je to skoro jen seznam jmen. Člověk by to skoro přeskočil. Jenže, snáze se vám podaří napodobit jiný z Ježíšových činů, než právě tento – povolání učedníků.

Snáze seženete třeba tři sta lidí do nějakého spolku, kteří se zaváží věnovat věci třeba dvě hodiny týdně. Ovšem, jistě jste již někdy slyšeli stížnosti předáků třeba rybářského nebo sportovního svazu, že se lidé málo zapojují. Daleko snáze tedy seženete tisíc lidí na náměstí, kteří si poslechnou váš projev. A, pravda, většinu z nich už nikdy neuvidíte, přijdou jen jednou. Ale alespoň tam museli djojít. Ještě snáze se dostanetena chvíli do televize a vidí vás třeba milion lidí. (Konečně, skoro bych se vsadil, že i v tomto shromáždění bychom našli dva tři lidi, i víc, kteří byli někdy v televizi.) Aby vás viděli v televizi, nemusí lidé ani nikam chodit a vy je neuvidíte vůbec. Ale alespoň si musí přijímač v určitý čas pustit, aby vás viděli. Na internetu si vaši myšlenku mohou přečíst kdykoliv, stejně tak prohlédnout váš obrázek. Oslovit stovky lidí je snazší, protože to se dělá nezávazným způsobem. Tím snazší, čím méně závazné to je. Oslovit dvanáct ba šest lidí závazně je mnohonásobně težší.

Sehnat šest lidí, natož dvanáct, kteří nejsou vaši příbuzní, kteří by s vámi byli stále a šli tam, kam vy jdete, by se v praxi překvapivě ukázalo jako nemožný úkol. Vlastně se musí z části zhroutit svět a řád, aby běžný člověk takovou zkušenost získal, skoro vše, co znal, musí doznat změny. Sice – musí nastat válka. Ve válce člověk vstává i uléhá, společně jí a stále se pohybuje právě skupině šesti až dvanácti lidí. Říká se tomu družstvo. Asi tak na těch dvanáct lidí dohlédne člověk v pochodovém tvaru, asi tolik se jich vejde k jednomu stolu, do jednoho stanu. Asi tak velká bývá i skupina divošských lovců.

Člověk je Stvořitelem podivně nastaven na život v takové malé skupině, přitom to za normálních poměrů nezažije. Představme si, že bychom v životě neochutnali nic sladkého – přesto, jsme stvořeni tak, že dovedeme vnímat sladkou chuť. Kdybychom pak ochutnali sladké poprvé, bylo by to zcela opojné, skoro mimo naši kontrolu. Stejně tak bývají lidé přes všechny hrůzy a strádání ve válkách opojeni právě toutot zkušeností těsného společenství s dříve úplně neznámými lidmi.

A na jednu stranu, právě z oddanosti ke skupině, ke kamarádům, se většina lidí nezastaví třeba před válečnými zločiny. Všichni šli, já šel taky. Jako dětem nám říkali: A kdyby Standa skočil z okna, skočíš taky? Právě, že ano, v tom je ta těžko popsatelná blízkost. Protože, na druhou stranu: Když se ve filmu někdo vrhne na granát, aby zachránil kamarády, přijde nám to přehnané. A přitom toto se skutečně děje docela často, i ve válkách, které ve světě probíhají právě teď.

Když tedy Ježíš ustavuje své družstvo, svou družinu apoštolů, zachází s něčím pro nás nepoznaně silným a nebezpečným. Jenže, všechno, co je silné, je také nebezpečné. Nelze se dotknout něčeho silného a být v bezpečí. Láska muže a ženy je silná, lidé kvůli ní také rozbíjejí rodiny, opouštějí děti, zrazují své přesvědčení a někdy ze žárlivosti zabíjejí. Vše posvátné je silné, s vědomím, že dělám svatou věc, je člověk schopen udělat cokoliv a necítit výčitky. A řeč o svatých věcech je vždycky jen docela malý kus od strašného rouhání.

Doba, ve které žili apoštolové, si, dosti podobně jako naše vlastní doba, uvědomovala, co všechno by se mohlo stát. Řešila to stejně, jak sami známe: Raději se vyhnout všemu nebezpečnému. Raději ani nevyslovovat Boží jméno nebo se dotknout čehokoliv svatého, protože to může skončit krvavou řeží – a skutečně může. A ovšem raději nemilovat – spíše udělat nějakou dohodu, s nikým nebýt příliš vážně spojen – protože zrada pak může znamenat hroznou ránu – a jako že může. Jenže když se na svět díváme takhle, nemůžeme se divit, že pak už moc neslyšíme, že by kupříkladu muž vyznal lásku ženě nebo že by se byl ochoten poprat pro své přátele – tedy ani za nás se nikdo prát nebude. Je to moc nebezpečné.

A je. Jenže, s nebezpečnými věcmi lze zacházet, pokud se k nim přiloží návod. U prvních opravdu silných vysavačů, které někdy na počátku našeho století dorazily na trh, bývala v návodu děsivá poznámka: Nekoukejte za chodu do té roury, nebo vám to vycucne oko. Doteď se při té představě otřesu. Ale stejné je to ostatně s hlavní pušky, do té se taky nekouká. Zkrátka, nemáme jen jedinou volbu: Buď bezpečný a mdlý svět, nebo svět mocných věcí, na které jen němě zíráme, které nás jako propast vtahují. Společenství, láska, svatost nejsou něčím, na co by šlo jen němě zírat. Ve všech obcích a městech země bývá tou nejkrásnější stavbou kostel. Ale není na to, aby jen člověk němě zíral na oltář – je tu na to, aby se v něm kázalo slovo, sloužily svátosti, je to dům pro modlitby. Stejně tak vztah muže a ženy má pravidla, jasně rozdělené úkoly, rodina má nějakou odpovědnost. K silným věcem je přiložen návod. Slovo, které určuje jejich cíl a které říká, jak s nimi zacházet. To Slovo, skrze byly všechny věci stvořeny.

To slovo také objasňuje, proč je vlastně lidem dobře v malé tlupě, ve skuipně dvanácti. Kristus to ukazuje na Petrovi: „Ty jsi Šimon, syn Jonášův; budeš se jmenovat Kéfas (což se překládá: Petr).“ A Petr znamená skála. Šimon znamená Bůh vyslyšel, znamená to vymodlené dítě. Ano, všichni na tebe čekali, až se narodíš. Ale k jakému cíli? Teď se to ukáže, ty budeš jako skála, opora pro druhé. Jonáš pak znamená hebrejsky holubice. Petr je holubičí syn. Být mírné povahy se za normálních okolností jeví jako nevýhodné. Hodnej – blbej, říkají si lidé sami u sebe. Avšak ve chvíli, kdy še stanete skálou, oporou druhých, náhle se velmi hodí být mírný, trpělivý. Porotože s lidmi je třeba mít trpělivost a když jste skála, nemůžete jen tak někoho poslat do háje, protože zrovna nemáte náladu. Tedy: Ta družina, ta tlupa je pro lidi tak přitažlivým místem proto, že tam najednou každý skutečně je potřebný, nenahraditelný. Že se tam uplatní a projeví dary, o kterých sám třeba ani netušil, že je má.

Povolání prvních učedníků je završeno povoláním Natanaela. V něm se ozývají všechny oprávněné obavy: „A to je jako kdo, ten z Nazareta, aby nám říkal, že jsme všichni na jedné lodi, že jsme v tom všichni společně. Že se musíme semknout. Třeba se s nikým z Nazareta – což bylo a víceméně zůstává město darebáků, třeba se s ním semknout nechci.“ Ježíš vidí do srdce. Vidí, myslím i to, že skepse, opatrnost vůči druhým nemusí vždy pocházet z pýchy. Ale snadno i ze sebepoznání: Chábá je má doba, ovšem ani já za mnoho nestojím. To však neznamená, že bych proto musel každého poslechnout. Kdyby se Natanaela obvyklým způsobem zeptali: Tak jaké máš ty řešení, když se ti nelíbí to naše, řekl by jim asi: Nevím. Nemám řešení. Ale to neznamená, že musím přijmout to vaše.

Ježíšovo „viděl jsem tě pod fíkem“ se obvykle vykládá tak, že Ježíš viděl Natanaela při jeho modlitbě o samotě. Byl ten, kdo slyšel, když se Natanael úplně sám modlil. Mohl říci třeba „Pane, kde je život? Protože co vidím kolem sebe, to život není. Přece bych jej rád nalezl.“ Ne každá skepse je pýcha. A možná právě to Ježíš v Natanaelovi viděl, ale můžeme jen hádat.

Ježíš pak Natanaelovi říká: Že tě znám, že jsem poznal touhy Tvé duše, že vím, k čemu jsi dobrý, to je teprve začátek. Počkej, až uvidíš dílo, které konám. Dílo, na kterém sám budeš mít účast. Počkej, až sám v mém jménu budeš k užitku. Amen