Kdo jsi? To vůbec není špatná otázka. Nebo, jak bychom to řekli my: „A vy jste kdo?“

A vy jste kdo? Napadne nás, většinou až pozdě. Až když před námi ten druhý nestojí. Nejčastěji asi, když vám chce někdo něco prodat. Řekněme, třeba pojištění. A během hovoru, náhle jako by vás mírně káral: A pomyslel či pomyslela jste na stáří? A co až děti budou studovat, jak je zajistíte? A co odkážete rodině, kdyby, nedej Bože… „A vy jste kdo?“, napadne vás, jak jsem řekl, až pozdě. Co máte se mnou společného? Co je vám do mých dětí a mého stáří? Obecně tam, kde jde o peníze, o prodej, mají lidé mnohdy sklon blahosklonně radit. Stavět se k vám jako nositelé důležitého poslání: Ve spořitelnách, úřadovnách energetických společností. Ale často i v prodejnách a hospodách. A člověka až pozdě napadá: A vy jste kdo? Chci snad já, abyste si vy u mě v trezoru uložili peníze? Nebo snad já vám prodávám plyn a elektřinu? Nebo snad já vám chci prodat vrtačku nebo řízek?

Již po generace narazíme v našem čase na mladší, kteří bez okolků radí starším. Na svobodné a bezdětné, kteří radí otcům a matkám, jak vychovávat děti. Setkáme se s prosebníky, kteří od vás žádají milodar a laskavost a zároveň se chovají tak, že vás samotné přece mělo napadnout, že je vaší povinností něco udělat. Setkáme se s pohany, kteří nám vysvětlují, co by měla dělat církev (obyvkle něco, co se jim samotným dělat nechce). A, obecně, s lidmi světskými, kteří mají sklon lidem různého přesvědčení – židům, muslimům, nám, ale třeba i buddhistům nebo hinduistům vysvětlovat pravý smysl jejich posvátných textů, jejich proroků, a jejich víry. Dnes nejčastěji muslimům, že džihád je vlastně hlavně sebepřekonání, třeba že každé ráno budete cvičit. Tohle říkají lidem, jimž alespoň to nemůžeme upřít, že za své přesvědčení jsou ochotni položit život. Jaká drzost, jaká namyšlnost! Ptám se: Co je tohle za lidi, co je k tomu vede?

K takovému chování vede lidi, aniž by to obvykle věděli, přesvědčení, kterému se ve starověku říkalo gnóze: Gnosis znamená řecky poznání. Je to víra, že působivá, logická myšlenka je klíčem ke všemu. Klíčem pochopení všeho, klíčem k životu. Objevili jste jednu pravdu, jen ve své hlavě, jen svým zdravým rozumem, až už můžete mluvit o všem a do všeho. A každému do všeho.

Lidé, kteří se točí kolem peněz, mají takové sklony asi nejčastěji. Protože peníze se dají sčítat, odčítat, násobit a dělit, jsou logické; zdá se, že za ně je vše k mání. Ve veřejném životě právě ekonomové mluví s výrazem tváře, jako by mohli odemknout všechno bytí a proměnit život každého člověka – nezřídka jsou i dosti mladí.

Prostší lidé však stejně často mají též svou jedinou, vše otevírající myšlenku: Nejíst maso, např. Nebo naopak jíst jenom maso. Vše vyřeší vláda žen. Nebo naopak, vše zlé způsobila vláda žen. Je třeba mít jen pozitivní myšlenky. Nebo naopak, pesimismus má nakonec vždy pravdu. Posloucháte ty lidi a říkáte si: Ne, vaše rada pro mě není dobrá, protože o mě nic nevíte, o mém životě nic nevíte. Neprožili jste život každého člověka, každého neznáte. A po pravdě řečeno, nejspíš jste toho vůbec moc nezažili.

Apoštol Jan, který nám zapsal dnešní evangelium, ve svých listech i v tomto evangeliu bojoval právě s takovou gnózí. Ukazuje nám Jana Křtitele, který především říká, čím vším není, co všechno nezažil – nezažil např. to, co Elijáš. Elijáš toho totiž zažil hodně; Bůh dej, abychom my nemuseli. Jan nehlásá jednu myšlenku. Ale Toho, kdo přichází za ním. Slovo, které je skutečně klíčem ke všemu, protože skrze ně vše povstalo. A které se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Které není jen na pohled geniální, vše vysvětlující myšlenkou v čísi hlavě. Ale živým člověkem. A pravým Bohem.

Nechci tím říci, že by člověk nemohl mluvit o ničem, co sám nezažil: Osobní zkušenost s něčím nám totiž stejnou měrou dává poznání – i nás činí zaujatými; méně schopnými se na věc podívat z vnějšku. Každá zkušenost člověka mění. To je podstata zkušenosti – člověk něco zažije a už nikdy není stejný. Třeba je pak lepší nebo horší, ale ne stejný. Konec konců: To je podstata prvního hříchu: Okusili ze zakázaného stromu. Mysleli, že se jen něco dozví jako z televize či internetu. A přitom je to změnilo, už nikdy nebyli stejní. Poznání zkušeností mění v dobrém i ve zlém.

A tak, ten kdo radí, kdo vede i kdo soudí, určitě nemusí mít osobní zkušenost. A někdy dokonce nemůže: Doktor nemusí mít nejdříve sám mrtvici, aby mohl operovat člověka s mrtvicí. Soudce nemusí nejdříve provést loupežné přepadení, aby ho mohl pak posoudit. Nemůže říci: Nemůžu posoudit, co jsem sám nezkusil. Dokonce bych řekl, že vlastní trestná činnost nebude v životopise soudce vypadat nejlépe. Vezměme dokonce, že svého času lidé vyhledávali rady u posutevníků v jeskyních a pustinách. Z části právě proto, že poustevníci nebyli ovlivnění zkušenostmi běžného života. Stáli mimo a tak měli nadhled.

Poustevníci neprodávali denně od šesti do šesti na trhu jabka a večer se nepřeli se ženou a nezlobili s dětmi – ale to by bylo málo na to, aby k nim šel někdo o radu. Obecní pobuda nemá ani zkušenost se soustavnou prací, ani rodinu – a na rady se ho nikdo neptá. Poustevníky doporučovala jejich svatost, jejich oddělení pro Boha; to, že se sami někoho poslouchali a někomu – Bohu – se odpovídali. Byla naděje, že by si nedovolili říci něco, za co by je pak Bůh volal k odpovědnosti. Že toho by se báli.

Když se tedy kněží a levité přijdou zeptat Jana „kdo jsi“, skutečně naplňují Zákon, jak bylo jejich úkolem. Pamatujme, že kněží, zákonníci, farizeové představují v evangeliu vždy to, k čemu ještě člověk sám může dojít. Kristus pak to, k čemu nelze dojít než skrze Krista. Zákoníci a levité se zde ptají poctivě: „Kdo jsi? Ať můžeme přinést odpověď těm, kdo nás poslali. Za koho se sám pokládáš?“

Chceme-li se dostat dál, než kněží a levité staré smlouvy, začněme tím, že lidi budeme brát alespoň natolik vážně, jako oni Jana: „Za koho se sám pokládáš?“ Co nám ty chceš dát, nebo co chceš získat? Bereme to vážně, ale pak se budeme ptát na následky: Pokud nejsi Mesijáš, pokud nemůžeš spasit, proč prorokuješ? A Jan řekne, že nemá tu těžkou životní zkušenost Elijáše, nemá ani to velké sdělení proroka, rovného Mojžíšovi. Ale, jak jsme řekli minule, Jan nemůže nemluvit o tom, co vidí. Ne o tom, co si myslí, co odhaduje. Ale co vídí na vlastní oči. Vidí – podle toho, co jsme četli o jeho kázání – co vše je špatně u chudých i bohatých, prostých i učených.

Káže nejdříve nelhat sám o sobě. Zeptat se, zda sám sebe můžu spasit, zda upřímně můj vlastní život odpovídá mým vlastním představám. Ne-li, tím spíše je otázka, zda mé skvělé myšlenky mohou spasit druhé. Odpověď na obojí zní: Ne. A proto Jan káže: „Urovnejte cestu Páně“. Protože si nemůžete vyskakovat, začněte být alespoň jednoduše slušní.

Jiný evangelista, Lukáš, uvádí: Zástupy se Jana ptaly: „Co jen máme dělat?“ On jim odpověděl: „Kdo má dvoje oblečení, dej tomu, kdo nemá žádné, a kdo má co k jídlu, udělej také tak.“ Přišli i celníci, aby se dali pokřtít, a ptali se: „Mistře, co máme dělat?“ On jim řekl: „Nevymáhejte víc, než máte nařízeno.“ Tázali se ho i vojáci: „A co máme dělat my?“ Řekl jim: „Nikomu nečiňte násilí, nikoho nevydírejte, spokojte se se svým žoldem.“ To jsou prosté věci. Nic z toho rozhodně nestačí na dobrý život. Tak šedesát procent lidí naší země někdy přenechalo svoje oblečení tomu, kdo nemá žádné. Celníky máme doteď a nevím, že by vymáhali víc, než mají nařízeno. Ani naši vojáci nechodí po domech vymáhat něco na přilepšenou. Co Jan kázal, je dávno tady. Téměř každý, koho se to slovo týká, dělá přesně to, co Jan řekl. Rozhodně však nemáme pocit, že by bylo po problémech. Že království Boží už nastalo. Jan totiž říká prostou, poctivou věc: Pokud čekáte na Mesijáše, tak se nejdřív začněte chovat slušně. To nevyřeší vaše problémy. Ale začněte alespoň nějakou snahou.

Myslet to dobře samozřejmě nestačí: Všichni dobře víme, že těžké je dobře udělat. Ale proto musí přijít Beránek Boží, který platí za naše mnohé nezdary – a, řekněme upřímně, za naši morální lenost. Beránek z masa a kostí, který každého dne říká: Nevzdávej to. Mě osobně jde o to, abys došel cíle. I aby už zítra dopadly věci lépe. Dobrý pokus, pokus dobrým směrem, nevzdávej to. Nespasí nás žádná skvělá myšlenka. Ale pravá a ověřená víra, že Kristu právě na nás záleží. „Světu, ďáblu, tělu svému, odpírati snažně jemu, řeč velí Kristova. Věrou silní, lásky plní, boj ten podstoupíme. V Boží moci bez pomoci lidské zvítězíme.“ My totiž nikdy nevítězíme silou myšlenky. Ale díky tomu, že Kristus, živý Kristus, nám říká: Úmysl dobrý, zítra o něco lépe. Hlavně vytrvej. Nám ososbně, každému z nás.

To je Janovo slovo, které pro dnešek postačí. Každý, kdo se odpovídá Bohu stejně jako Jan, musí říci: Vydržte v dobrém, neboť Kristu na vás osobně záleží. Vytrvejte, vidí vaše úsilí. Amen