Narození Krista Pána z Panny ohlásil prorok právě králi Achazovi. Jednomu z nejbezbožnějších Judských králů vůbec. A přece je tento král v Ježíšově rodokmenu, jak jsme slyšeli v prvním čtení. Bůh tím ukazuje, že lidská zvůle nemůže zabránit ve splnění zaslíbení Božích. Že budoucnost není v rukou lidí.

Budoucnost není v našich rukou, ale naplní se v ní Boží zaslíbení. Budoucnost nespočívá ani na našich zásluhách: To je velmi názorně ukázáno právě na chvíli, do které prorok mluví: Právě král Achaz, velmi hříšný a s ním jeho hříšný lid, bude zachráněn ve chvíli, kdy proti němu stojí hned dvě království. A po tom, co už jednu válku se severním Izraelem prohrál, jak víme z jiných míst Písma. Aby bylo vidět, že když Bůh něco slibuje, je třeba tomu věřit. I když slibuje něco dobrého – a my přitom víme, že jsme hříšní, že si to nezasloužíme, přece je tomu třeba věřit.

Na zaslíbení měl Izrael od začátku sázet, budovat podle nich budoucnost. To zaslíbení, že se jednou narodí Spasitel, bylo známo už v Achazově době, ba dávno před tím: Už Jákob ohlašuje, že z Judy vzejde ten, kterého „budou poslouchat lidská pokolení“. Davidovi pak bylo znovu slíbeno, že z jeho rodu vzejde věčný král. V mnoha žalmech se zpívalo o Božím Synu. Judejci nepochybně nepřehlédli, že zrovna o jejich kmeni se tohle všechno píše. Taky bychom asi nepřehlédli, kdyby řekněme kněžna Libuše prorokovala, že z Čechů vzejde spasitel světa. (To s tím městem velikým, jehož sláva hvězd se dotýká, to si pamatujeme.) Stejně tak Davidův královský rod asi jen tak nepřehlédl, že z něj má vzejít věčný vládce. Takže, měli to pořád před očima. Prorok k tomu zde jen doplnil, že Mesijáš se narodí z panny. Že se Mesijáš narodí, to už tehdy každý znal, jen tomu prostě nevěřili.

Od Davida v té době už uplynulo asi dvě stě čtyřicet let, od Jákoba skoro tisíc. Na zaslíbení Davidovi, Jákobovi se Achaz a jeho současníci dívali jako na slova z doby bronzové, z mladší doby železné. Jako naše doba, i Achazova doba měla sklon dívat se na lidi minulosti jako na takové hlupáčky, kteří ještě málo věděli, nebyli tak vyspělí, jako my. Achaz byl člověk velkého světa. V Izraeli zaváděl cizí bohy – protože ve světě to přece všude mají. Achaz nesázel na zaslíbení. Sázel na to, že je člověkem velkého světa, člověkem rozhovorů na mezinárodní úrovni.

Achaz vsadil na svou světovost, na znalosti mezinárodního dění. A mezinárodní dění se vyvinulo jinak, než by čekal: Dva sousedé se proti němu spojili. Vsadil na klamné naděje. Prorok Izajáš mu to říká jasně: „Hlavou Aramu je Damašek a hlavou Damašku Resín. … hlavou Efrajimu je Samaří a hlavou Samaří syn Remaljášův.“

Tedy, dalo by se jinak říci: Nikdo to neřídí. Ve skutečnosti Samaří sleduje své zájmy a své zajmy sleduje Damašek. Není žádné mezinárodní právo, není žádný světový řád, ve který by šlo doufat. Jediné právo a jediný řád, ve který lze doufat je Boží Zákon a Boží řád. Skrze zaslíbeného krále, Mesijáše, jednou zavládne všude.

Ale jak řekl Kristus: „Vždyť království Boží je mezi vámi!“ Kam člověk svou mocí dosáhne, tam je Boží vláda patrná už teď, pokud člověk věří zaslíbením. Prvním okruhem Boží vlády je naše srdce, naše duše. Prvním projevem Boží vlády je zbožnost: To, že uznáváme Boží vládu účastí na bohoslužbách, posloucháním slova, účastí na svátostech, modlitbou a zpěvem k poctě Boží. Achaz selhal už v tom prvním. Písmo mu klade za vinu neřádnou bohoslužbu a víc už dodávat nemusí. Achazovi chybí už ten první, nenahraditelný krok. Druhý okruh Boží vlády jsou lidé, které osobně potkáváme, které vidíme tváří v tvář. Bližní, kterým lze vždy činit dobře i zle, které můžeme potěšit i zarmoutit, s kterými jednáme s úctou nebo pohrdavě. Třetí okruh Boží vlády je každé dobré dílo, které konáme. Vše, co budujeme ve víře, že budoucnost patří Bohu, co tu není jen pro tento den. Třeba i dobře postavený plot nebo opravená střecha. Tam, kde člověk poslouchá Boha, spatří, že Bůh vládne.

Takový měl být celý Izrael: Čistá bohoslužba v chrámě, soužití lidí, prosté netečnosti a dobré dílo – v Písmu je často představuje vinice, které se skutečně nesází, aby se sklízelo hned ten první rok. Zde v Izraeli měla být Boží vláda vidět a tento příklad měl přitahovat k Bohu všechny národy. V Achazově době nezačali Izraelci ani s tím prvním. Achaz vsadil na jiné přísliby doby a teď se zdá vše ztraceno: „Domu Davidovu bylo oznámeno: ‚Aram táboří v Efrajimsku.‘ I zachvělo se srdce královo i srdce jeho lidu, jako se chvějí lesní stromy ve větru.“ Nebylo země, kde hledat rady. Lidským uvažováním nebylo možné dojít k tomu, jak by to mohlo dopadnout dobře.

A prorok Izaijáš nemaluje situaci na růžovo: „hněvem plane Aramejec Resín a syn Remaljášův … dohodli se proti tobě na zlé věci“. Říká však na to prosté a jasné: „Nedojde k tomu a nestane se to.“ Jak tomu uvěřit? Nezasloužili si záchranu, bohoslužba se nekoná, není lásky a úcty mezi bratry, vinice patří boháčům a Izraelci jsou jejich nádeníky. Kde je ten Izrael, který by stál za záchranu? Proto prorok říká: Vyžádej si znamení, chtěj spatřit důkaz Boží moci. Králova odpověď zní velmi pokorně a přesvědčivě: „Nechci žádat a nebudu pokoušet Hospodina.“ Ano, kdyby král dávno spoléhal na Boží slovo, o čistou bohoslužbu a spravedlnost, to by znamenalo, že nežádá znamení, že věří a nepokouší Hospodina. Ale to nedělal, zjevně ten důkaz potřebuje. – Musíme říci, nikdo z nás nemá takovou víru, která by se obešla bez nějakého důkazu, znamení. Proto konečně Kristus ustavil křest a Večeři Páně, znamení a důkazy božích zaslíbení pro věčnost. – Král odmítá znamení, aby mohl zůstat ve svém přesvědčení, že Bůh je někde v minulosti, že je velmi daleko, že nic jasného nemůže k současné chvíli říci.

Prorok mu však odpovídá: Bůh s námi, Bůh při nás, Immanuel. V beznadějné situaci neřekne nic konkrétního, žádný plán, jak vyváznout. Jen: „Zachovej klid a neboj se … Nedojde k tomu a nestane se to.“ Ač nebylo žádné zbožnosti, žádné lásky, žádného Božího díla, Bůh hříšným pro tentokrát udělil milost. Aby poznali, že se nežije se jen pro tento měsíc, pro tento rok, pro současné problémy. Ale že Bůh vládne všemu času a ještě se musí stát, co slíbil, ještě musí přijít Mesijáš. A jeho narození se stane takto: „Hle, Panna počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel (to je S námi Bůh).“ To se musí stát, proto ještě dnes nezahynete. Stane se to, po pravdě, až za dalších tři sta let. Tím spíše je však vidět, jak spolehlivá jsou Boží zaslíbení: Bylo to ohlášeno už Jákobovi před tisícem let, za dalších tři sta let se to stane. Bůh nestárne, nezapomíná, nemění své sliby a rozhodnutí. Sliby vládců, smlouvy a přísliby doby – na vše se zapomnělo. Ale Bůh nezapomíná, co řekl.

Ne zcela a úplně, přece se ten příběh podobá našemu dnešku: Jako tehdy ‚Aram tábořil v Efrajimsku‘, tak i v našem čase je již na pochodu, již se stalo mnoho věcí, které podle jednoduché logiky nemohou dopadnout dobře. Které podle minulé zkušenosti, vzpomíná-li na ni někdo, vždy dopadly zle. Vždyť již byla zakázána bohoslužba, již bylo vyhlášeno, ať se od sebe lidé drží dál, ať mají dostup, ať jsou neteční. I dobré dílo ustalo, třeba postavit dnes dům je téměř nemožné. A nejde se obrátit s nadějí k vládcům světa ani k většině těch, kdo jsou ve vážnosti – ti všichni tyto věci působí. Nelze hledět do cizích zemí, protože je to všude stejné, ba spíše i horší.

Přesto, třeba i nám může platit ono slovo: Nedojde k tomu a nestane se to. Jistě však ne kvůli nějakému člověku, ale jen milostí Boží. Co však nám platí jistě: Zachovej klid a neboj se! Neboť to znamení se již stalo a tedy div jsme spatřili, sice: „Hle, Panna počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel (to je S námi Bůh).“ Boží zaslíbení se ukázalo zcela spolehlivé, stejně tak spolehlivé se ukáže, že budoucnost patří Bohu, že člověk neučiní konec s tímto světem, ale jen Bůh, podle svého rozhodnutí, až Kristus přijde znovu.

Co máme dělat: Zvláště v tuto chvíli, zeména věřit tomu slovu: Panna počala a porodila Syna. Věřit všemu tomu, co nám Bůh ukládá věřit, bez svévolného lidského výběru. Dále neustávat v bohoslužbě, kázání slova a vysluhování svátostí, v modlitbách a oslavě Boha zpěvem. Příklad prvních křesťanů i mnoha našich pronásledovaných bartří dnes nám ukazuje, že Bohu lze sloužit a je třeba sloužit i tehdy, kdy je to zakázané. Dále, milovat bližní, které vidíme a potkáváme a to více skutkem, než slovy. Nemít v nenávisti ty, které vládcové označují za nepřátele, ale s každým jednat spravedlivě. A dále, pracovat také na tom, co tu bude i za rok. I Josef v Egyptě, ač byl otrokem, přece dovedl o své vůli a podle svého plánu konat dobré dílo. I příští rok bude létem Páně, dvou tisícím dvacátým druhým rokem vlády věčného Krále a Pána Krista. Už po tolikáté znovu připomeňme slova Martina Luthera: „I kdybych věděl, že zítra přijde konec světa, ještě dnes půjdu a zasadím jabloň.

Protože, v této chvíli, v této bohoslužbě, v našem jednání z blízkými i v naší práci, Bůh nad námi již vládne, jeho království je již mezi námi. Pravdivé je to slovo: Bůh s námi! Immanuel! Amen