Naši překladatelé přeložili „Bůh na Noeho pamatoval“, doslova je však psáno „A vzpoměl si Bůh na Noeho.“ Ve smyslu: Vzpoměl si, že je Noe pořád ještě v arše. Asi jako si rodič vzpomene v šest hodin odpoledne, že je dítě pořád ještě ve školce.

Tento znepokojivý, zato však doslovný překlad, lépe odpovídá zkušenosti mnohých: Totiž, že věci, po kterých jsme kdysi toužili, které jsme si přáli, přicházejí často z našeho pohledu pozdě. Takže i my si možná s hořkostí říkáme: „Vida, teď si Bůh vzpomněl!“ Na co jsme čekali, přichází někdy až ve chvíli, kdy už to tolik neoceníme. Kdy už jsme o dost jinak naladěni.

Takto proměněný je jistě i duševní stav Noeho ve chvíli, kdy vody počínají opadávat. Vždyť je v arše, houpající se na vlnách, ve stísněném prostoru plném pachů a hlasů zvířat, již sto padesát dnů. Což je pět měsíců. Myslím, že už jen být zavřený se sedmi, byť blýzkými lidmi pět měsíců v kuse by stačilo, aby se člověk začal chovat divně. A to ještě navíc kromě těch sedmi lidí už zemřel každý, koho Noe v životě znal. I ze světa, který znal, nezůstalo už téměř nic.

Archa dosedla na vrchol Araratu po pěti měsích. Tušíte, že dno lodi dosedlo na pevný povrch. Ovšem kam oko dohlédne, tam je vodní hladina. A tak ještě dalších dva a půl měsíce. A pak se objeví vrcholky hor. Člověk by čekal, že někdo zvolá „země!“ jako v námořnických filmech. Ale Noe, což je zvláštní, ještě čtyřicet dní neudělá vůbec nic. Čtyřicet dní, jako tvrá půst a jako trvá truchlení, nedělá nic.

Po čtyřiceti dnech se Noe vzchopí k činu. Ale zdá se, neplánuje nic u stolu s rodinou. Neříká jim s úsměvem od ucha k uchu: Mi to zvládnem! Je sám na půdě archy, pod krovem a hledí skrz světlík. A jeho společníkem je jen němá tvář, opeřenec. Nejdříve krkavec, pak holubice. Vidíme Noeho ve společnosti němých tvorů a, myslím, snadno vzpomeneme na nějakého člověka, který na tom byl tak, že žádné lidi vidět nechtěl. A snesl jen tvory méně složité, než lidi. Nebo jsme na tom tak byli někdi sami.

Noeho vyšle z posledních sil na půdu ke světlíku povinnost. Přeci jen, musí zachovat život své rodiny a tvorů kolem. Ale nad opadajícími vodami nejeví velké nadšení. Žádné „každá krize znamená příležitost“ – myslím, že kdo toto heslo razí, skutečnou krizi snad ani nezažil. Jako prvního společníka a pomocníka volí krkavce. Krkavec se velmi dobře orientuje, podobně jako holubice se s překvapivou přesností vrátí i z velké dálky na úplně stejné místo. Ale také je to mrchožrout, živí se na mrtvých tělech.

A tak si Noe volí za společníka krkavce, aby s ním sdílel temnotu v jeho duši. A možná též jako velmi temný žert: Krkavec mrchožrout, jak celý den létá, nepotřebuje k obživě zelené stromoví, dokonce ani suchou zemi. Stačí mu usednout a hodovat na tělech na hladině. Dříve než pošle holubici, pošle Noe někoho, kdo mu potvrdí všechnu tu hrůzu, kterou sám cítí. Ptáka mrchožrouta, ptáka hrobaře. Posílá krkavce, aby hodoval na tělech. Je to jako úšklebek, který vídáme u lidí, kteří zažili mnoho zlého, kterým je hořko v duši. 'Pche', vyrazí z nich nám rovnou do tváře, když jim přinášíme lacinou útěchu. Neboť není na každé trápení hned kouzelná odpověď! Slova „Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha“ a jim podobná, nelze vypouštět tváří v tvář tragédii života s lehkostí.

V minulé kapitole čteme: A Hospodin za ním zavřel. Na konci dnešní kapitoly neopustí Noe archu, dokud neuslyší: „Vyjdi z archy“. Byl Bohem uzavřen a nemohl nic. Nám je zde na tomto nejstarším příběhu popsán stav, který na mnohého člověka někdy přichází: Kdy nelze dělat nic, jen být uzavřen venitř a sám do sebe. Kdy nelze dělat nic, jen jedno: Mít oči otevřené pro tragédii světa. A pozorně se dívat. Kdy nelze dělat nic, než si v celé strašné hloubce uvědomit, co se doopravdy stalo. A zkřvit nad tím tvář.

Kupodivu právě proto, proto že život ještě neskončil. Ještě bude pokračovat. Noemu bylo šest set let, když vešel do archy; potopou a staršnou skázou se, zdálo by se, završil jeho život. Život, který celý prožil mezi lidmi svévolnými a zlými. Ale Bůh si na něj vzpomněl.

Bůh je věčně živý, nestárne s námi. I v našem pozdějším věku je to stejný Bůh, jaký byl při našem narození. A tak Bůh Noemu s nezměněnou čerstvostí říká: „Vyjdi ven.“ Všechno, co jsi znal, se zhroutilo. Šest set let, které jsi prožil, se dá víceméně označit za marnost. Tvůj život dosud mnoho neznamenal, přiznej si to. Ale ještě nejsi mrtvý. A alespoň už jasně víš, jak ne. Já jsem věčně živý, říká Hospodin Noemu – a ty ještě taky nejsi mrtvý. Je toho pořád dost co dělat – jen už zcela jistě víme, co cenu nemá a k životu nevede.

Proto Bůh Noeho zavřel do archy a jakoby si na něj nevzpomněl po tak dlouhou dobu: Aby do hloubky poznal, co není hodno ani úcty, ani snahy, ani lásky. Do čeho nelze vkládat naději, i když se to tak dlouho jevilo. Protože ještě bude žít, příběh neskončil.

Truchlení je právě na to, aby se člověk rozloučil s tím, co nemá naději. Aby žil pravdivěji, aby jeho snahy byly na příště účinnější. A tak již v arše po té, co se Noe dost vymáchal ve všem hořkém a temném, volí místo krkavce za společnici křehkou a čistou holubičku. Místo temného ptáka ptáka jasného. A je mnoho něhy v těch slovech, která popisují, jak se holubice vracela: „Vztáhl tedy ruku, vzal ji a vnesl ji k sobě do archy.“ Čistá a něžná holubička Noemu ukazeju, že si něco čistého a pěkného lze alespoň představit. Optimista i pesimista jsou oba stejně slepí. Optimista vyždímá nějaký klad ze všeho a tak stěží kdy pozná něco skutečně dobrého. Pesimista má za zlé všechno a tak stěží pozná, co je to skutečné zlo, kde leží opravdové nebezpečí. Oba tyto postoje znamenají jen to, že je člověk líný rozlišovat. Noe však vidí ušlechtilou holubici bělostného peří v letu a vidí pravdivě: Na světě by bývalo mohlo být dobře, nebýt toho všeho, co už se stalo. Smutek nad tím, co je skutečně smutné, nikoliv nad malichernostmi, radost nad tím, co je skutečně radostné a ne jen ne úplně špatné, to obojí učí člověka naději.

Naděje pak neznamená začínat každý den písničkou s úsměvem od ucha k uchu, naděje znamená nepřestávat pozorovat, zda už nepomíjí to ošklivé, hanebné a zlé. Naděje znamená nepřestávat pozorovat, třebas opatrně, zda už vody neopadávají.

Ten, kdo skutečně nahlédl zlo a tragédii tohoto světa, ať už pro vlastní citlivost, nebo proto, že to sám zažil, ten přinese spolu s Noem oběť díků. Ne snad ani proto, že by chápal, proč to Bůh všechno dopustil, proč ho tím vším protáhl – protože Bůh je Bůh, kdo mu radil a obsáhl jeho úmysl – ale z čiré radosti, že hnusné, marné a zlé milostí Boží našlo svůj konec. Naděje se nepřestává dívat, zda už zlo nepřestává dodýchávat, abychom my konečně žili. Amen