Byl-li Noe jediný spravedlivý vě svém pokolení, proč jej prostě Bůh nevzal k sobě. O dvě kapitoly dříve čteme: „I chodil Henoch s Bohem. A nebylo ho, neboť ho Bůh vzal.“ Jistě to pro Boha není nemožné – že nevíme kam a jak, z toho nedělá nemožnou věc, jen to prostě nevíme. Proč ta stavba stopadesátimetrové lodi, shromažďování potravy na sto padesát dnů, chytání zvířat po páru. Při čemž Bůh poskytne jen návod. – Návod tedy není žádné jen, je to podstatná věc, nelze udělat nic, když nevíme, jak. – Nicméně, Noe to vše musí udělat sám. Jaká je toto odměna za spravedlnost?

Žádná. Není to totiž odměna. Není důvod člověka odměňovat za to, že dělá, co má. Kdybychom, řekněme, žili se všemi lidmi kolem nás tak, že by s námi byli hrozně rádi a my zase s nimi, jako mušketýři jeden za všechny, všichni za jednoho a tak dále, kdybychom denně vyděli, jak se zlepšujeme vě všem dobrém a potřebném, jak se nám daří stále lepší dílo, kdybychom měli radost ze stále nového poznání a tak dále, tak: Čekali bychom ještě nějakou odměnu? Ne, připadali bychom si jako v ráji; přesněji řečeno, takto to zřejmě bude v ráji.

Samozřejmě, aby byl v tomto světě člověk šťasten, není nikdy jen na něm. Ani v tom budoucím ostatně, protože člověku není nikdy dobře samotnému. Druzí lidé spolu sním vytvářejí jeho štěstí. A člověk s druhými lidmi nehne, pokud sami nechtějí. Ani s námi, dlužno dodat, druzí nehnou, ani pro naše dobro, pokud sami nechceme.

Noe přesto věřil, že Bůh vše ustanovil pro úplnou radost člověka. I když ve své době neviděl jediný živoucí příklad. Neviděl nikoho, kdo by smýšlel stejně. Co hůř, neviděl to ani na vlastním jednání. Protože Noe nebyl člověk bez hříchu; takový je jen jeden, Kristus. Noe dokonce asi nebyl asi úplně dobrý člověk. Později jej vidíme první sklizeň oslavovat tak, že se opilý obnaží ve svém stanu. Takové chování znamená, že cosi velmi zlého ve vás dostalo svou šanci. Něco, co ve vás už bylo. Noe důvěřoval Bohu navzdory hříchu své doby. A co je ještě důležitější, navzdory vlastnímu hříchu. Nedostal odměnu za své dobré skutky – zachránila ho víra.

„Noé věřil, a proto pokorně přijal, co mu Bůh oznámil a co ještě nebylo vidět“, stojí v listu Židům. Přijal pokorně, co ještě nebylo vidět. Chce velkou pokoru, velké sebezapření přiznat si, že svět, ve kterém žiji, je v něčem od základů špatně – ovšem včetně mě. Já jsem přece v tom světě vyrůstal, jsem jeho součást. I když jsem třeba mnoho z toho světa odmítal, většinu věcí, na kterém ten svět stál jsem měl za stejně nezpochybnitelné, jako lidé kolem mne. Ten svět, který jsem znal celý život, tu sice pořád je, ale už nic neznamená. A o tom, jak bude vypadat ten svět po potopě, vím málo. Vím o něm jen to, co mám nyní v arše: Moje žena, moji synové, moje snachy a tam zvířata.

A Noe není mladý člověk, aby pro něj bylo jaksi přirozené většinu přejatých věcí zavhrnout – aby se k nim, dlužno dodat, časem postupně potichu vrátil. Noemu je šest set let. Kdo ví, jak tomu číslu rozumět, každopádně je to hodně, už má dospělé děti, kteří mají vlastní rodiny. Nicméně, evangelium, radostná zpráva toho příběhu je, že není nemožné začít nový život i tehdy, když už je člověk jaksi za zenitem. Je to nezvyklé, ne však nemožné. Člověk se však musí velmi pokořit, aby mohl říci: Hodně z toho světa, ve kterém jsem žil, byla prostě lež.

A přišla potopa. V šestistém roce života Noeho, sedmnáctý den druhého měsíce, se provalily všechny prameny obrovské propastné tůně a nebeské propusti se otevřely.

Jednak se otevřely nebeské propusti: Něco většího než Noe i než všichni lidé, všichni tvorové, přišlo s hůry. Mohli bychom to přirovnat ke změně v dějinách, která čas od času přijde na celý svět. Čas od času posedne svět nějaká šílená myšlenka, která pak jaksi sestupuje skrzě vlády a všechny, kteří mají nějakou pravomoc na celý svět. Přináší nečekaně zlé následky, které nikdo z lidí nepředvídal. Díváme se pak zpět a říkáme si: To se tehdy ti lidé snad zbláznili. Tak dobře se jim žilo, proč zničili svůj svět? Ale všechny takové katastrofy vzešly vždy z věcí, kterým lidé neochvějně věřili, u kterých si ani nedovedli představit, že by mohly bít jinak. Které často konali právě z toho důvodu, aby byl svět zachráněn pře nebezpečím zachován natrvalo. Začaso pršet sedmnáctý den druhého měsíce – v běžný den začalo pršet, nic zvláštního – jenže už nepřestalo.

A provalily všechny prameny obrovské propastné tůně. To, co vychází z hloubi, ne co přijde od vrchnosti, ale co přijde z nitra, ze zákoutí vlastní duše, o kterých jsme nevěděli. Celosvětové běsnení jistě dovede rozmetat život náš a lidí kolem nás. Ovšem něco, co se vyvalí z našich hlubin, o čem jsme nevěděli, dovede náš soukromý život rozmetat úplně stejně a způsobit potopu v našem životě úplně stejně jako nějaká katastrofa, která přišla na celý svět. Možná dokonce jistěji. To, že najednou zjistíme, že jsme někým jiným, než jsme si celou dobu mysleli, že jsme. Že lidé kolem nás nás vidí jinak, než jak jsme o sobě celou dobu smýšleli. V tu chvíli je v tom člověk až po uši, má toho až nad hlavu. To je soukromá potopa, ale na zničení člověka také zcela dostačující. A často přijde právě v té jedné věci, na kterou člověk sázel. O které si u sebe myslel, že je neochvějná. Že ta ho vším provede.

Takže jak shůry, ta zespod – obojí dovede úplně rozsekat život člověka. A tady to nastalo obojí najednou. Vše se sesypalo, ukázalo se že skoro všechno kolem byla lež. Že každá jistota byla lež.

Ale ne všechno je lež. Opět, to je evangelium Noeho příběhu: Pořád mu zbývá mnoho, co je neotřesitelná pravda. Na Noem je zajímavé, že jeho víra se nakonec zakládá právě na věcech, kterých se může dotknout: V arše je jeho žena, jeho synové – jak uvidíme, i velmi neuctivý Chám, jeho snachy, což jsou nějaké cizí ženy, které si sám do archy nevybral, ale jsou tam, protože patří do rodiny. Jsou tam všechna zvířata, co vůbec bylo v jeho moci poznat a pochytat. Je tam víc zvířat čistýách, tedy pro člověka zajímavých pro člověka potřebných. To také bude formovat budoucí svět: Víc je tam toho, co je pro člověka osobně důležité. Všechno, s čím vůbec kdy mohl něco udělat, v arše je a přežije potopu. Všechno to, co je ve vaší moci, s čím můžete něco udělat, co je na vás, nejspíš lež není.

Jak jsme slyšeli – Noe pokorně přijal, co mu Bůh oznámil. Zacházel s tím, co má, nezaložil ruce, dokud nepřijde ideální svět. Jeho úkolem bylo shromáždit do archy k přetrvání po páru i z nečistých, tedy řekněme nezajímavých, možná otravných zvířat. I z těch, co se plazí po zemi. I to, co Noemu nebylo vklastní a blízké, ale z čím byl nucen nějak zacházet, zůstalo do bucoucího světa. Co Noe sám mohl zařídit, co bylo v jeho moci, v čem se o něj mohl svět kolem něj opřít, to zřejmě falešné a vylhané nebylo.

Závěrem: Právě v potopě se Noeho spravedlnost, založená na víře, stala skutečností. Právě tím, že Noe postavil archu, se stal spracvedlivým. Protože biblický sparvedlivý – zde to slovo slyšíme poprvé, abychom je v Písmu slyšeli ještě velmi často – biblický spravedlivý je ten, kdo vás dovede ochránit. O koho se můete opřít. A pozor: Ne ten, kdo by jen chtěl takový být. Biblický spravedlivý je ten, komu se to povede. Kdo vás kutečně ochrání. O koho se můžete skutečně opřít. Noe je spravedlivým také proto, že tu archu postavil tak, že se mu nepotopila. Arch na vlná nevydržela jen těch čtyřicet dnů, co pršelo. Ale pak ještě dalších sto padesát dnů. Potrava nedošla atd., a nakonec archa přistála a všichni se z toho dostali živí.To znamená být spravedlivý: Být ochráncem oporou lidí v tomto světě. Neznamená to být bez hříchu, neznamená to možná ani být dobrý člověk. A Noie byl jediný spravedlivý ve svém pokolení, jediný, na koho se dalo obrátit, jediný, o koho se dalo opřít. A my, podle možností, následujem jeho příkladu. Amen