Introitus: Žalm 25
Pozdrav: Naše pomoc je ve jménu Hospodina; on učinil nebesa i zemi. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 22. neděle po Trojici.
25
Vstupní modlitba:
1. čtení: Matouš 21, 23–32
210
2. čtení: Genesis 4, 1–2

I poznal člověk svou ženu Evu a ta otěhotněla a porodila Kaina. Kain se stal zemědělcem. Duch, který vládne naší době, jakoby právě zde viděl hřích člověka: Sice, že se rodí moc lidí, že lidí je moc. Lidé, kteří nemají lidi moc rádi, takto ostatně uvažují od nepaměti: Lidí je moc. Bezbožná a tyranská vláda tuto úvahu dokonce uváděla ve skutek po dlouhých třicet let, kdy nutila své poddané mít jen jedno dítě. A druhým hříchem jako by bylo zemědělství, to, že si člověk podmaňuje zemi, jako Kain. Organizace spojených národů přišla nedávno s cílem, aby co nejvíce lidí žilo ve městech a nezaplňovali krajinu. Naši němečtí sousedé tento podivný plán začínají pomalu uvádět ve skutek.

Ale hřích člověka není ani v plození dětí, ani v obdělávání země. „Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji“ – to je naopka první přikázání Písma. Měli bychom si pozorně všimnout, že duch dnešní doby usiluje o pravý opak prvního Božího přikázání člověku. Nejen vládci tohoto světa se Bouří proti Božímu přikázání. Ale duchem tohoto času jsme nějak načichlí všichni – a tak téměř nikdo nepokládá početnou rodinu za kýžený cíl a ve velkém městě by se nejraději viděl také téměř každý. Přes to, že Bůh zcela jasně řiká něco jiného: „Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji“.

A tak je počínání prvních lidí, tedy zplození potomstva a zemědělství i pastevectví v souladu s Božím určrním. Přesto je vše, jak uvidíme, zasaženo hříchem. A to je ta velmi nelehká věc na životě po pádu: Právě v tom, v čem je člověk nejblíže svému původnímu určení, také vždy spáchá nejosudnější hříchy.

Stejně tak, pokud jde o manželství a děti. To je boží určení pro většinu lidí. Ale zároveň bývá s manželskými vztahy spojeno to nejbolestnější v životě většiny lidí. A na vlastních dětech se člověk obvykle ze všech lidí podepíše nejhůře. Ale je to právě proto, že v těchto věcech naplňuje větší část lidí svůj hlavní úkol – proto se také právě zde nejvíce projevuje náš hřích a nedostatečnost. I hřích a nedostatečnost našich bližních.

První rodina v dějinách, rodina Adama a Evy, končí vraždou mezi sourozenci. Ostatně, těžko v Písmu vůbec najdeme rodinu, která by nebyla nějak pokřivená a narušená. Nenapadá mě ani jedna. Vzpomeňme na Abrahama, Izáka, Jákoba – zvlášť u Jákoba jsou poměry zcela strašné. Divné věci jsou v rodině Mojžíšově, David získal ženu svého jediného syna vraždou a boj v jeho rodině zatáhl do války celou zemi. Alespoň z pohledu Písma jsou tedy tragické rodinné zážitky v podstatě běžné – niž by tím byly méně bolestné. Člověk je prostě v rodinném životě blíže své přirozenosti. Blíže tomu, jak věci měly být – ale v tomto světě nejsou.

Eva otěhotněla a porodila Kaina. Tu řekla: „Získala jsem muže, a tím Hospodina.“ Tou záhadnou větou shrnuje vpodstatě všechny iluze a chyby, které mohou v přístupu k manželství a rodině nastat. A tak či onak vždy nějak nestanou. Tedy: Kterého muže Eva myslí? Adama, nebo Kaina? A jak tím získala Hospodina?

Může myslet Adama. Zde vidíme první nebezpečí: Sice vidět ve vztahu muže a ženy spásu a vykoupení. Jako by člověk dosáhl cíle. Jako by se v druhém měl setkat se samým Bohem.

Je třeba pamatovat, že lidé si nevybírají nevěsty a ženichy kvůli dobrému srdci. Ale muži ženy kvůli vzhledu nebo příjemnému vystupování, ženy muže kvůli schopnostem, zdatnosti a praktickému rozumu. Ani jedno z toho není morální kvalita, i když se to tak obvykle urputně snažíme vidět. Je to vždy něco, co chceme od druhého mi – ne to, co od každého žádá Bůh.

Je velkou chybou domnívat se, že si beru někoho dobrého. Nikdo není dobrý, jedině Bůh. Kdežto každý člověk je v jádru zlý – kdyby tomu tak nebylo, nemusel Kristus umírat, nebylo by třeba vykoupení. Ta slova Písma „Vím, že ve mně, to jest v mé lidské přirozenosti, nepřebývá dobro.“ platí úplně stejně o mě, jako o tom druhém. Musím tedy vědět, že můj protějšek je pro mne jistým ohrožením. A někdy mi bude chtít uškdotit – úplně stejně, jako někdy budu já chtít uškodit jemu. Proto člověk musí hlídat hranice své důstojnosti. Co si k němu druhý může dovolit, co už ne. Stejně samozřejmě musím poznat, co ještě snese druhý. Protože druhý není Bůh ani v tom smyslu, že by jeho síly a pochopení byly neomezené.

Každá jednostrannost v tomto svazku je porušením Božího zřízení: Plní-li se přání jen jednoho a nikdy toho druhého. Uvědomuje-li si jen jeden, že by mohl vůči svému proptějšku v něčem selhat, ale nikdy ten druhý. Omlouvá-li se vždy jen jeden, ale nikdy ten druhý. Nikdo v rodině nemůže být v postavení Boha – to by bylo urážkou Boha.

Nebo Eva, když říká „Získala jsem muže, a tím Hospodina“, má na mysli Kaina. Pak to znamená: Přivedla jsem na svět dítě, které se Bohu prostě musí líbit. A s tím Kain zřejmě vyrůstá: Že musí určitě uspět, že se Bohu určitě musí líbit. Jaké je pak jeho překvapení, když Hospodin na jeho oběť neshlédne, kdežto na Ábelovu ano. A to je tedy druhé velké nebezpečí pro rodinu: Zbožnění dítěte. Opět: Sami o sobě přece víme, že už jako děti jsme některé věci dělali z vlastní zlé vůle. I když jsme věděli, že nejsou správné – ba právě proto. Sami o sobě víme, že v jistém věku jsme již většinu rozhodnutí dělali za sebe a mnoho neznamenalo, co nám bylo řečeno před tím nebo co nám kdo nařizoval.

A přece, o dítěti se mnohdy uvažuje jako o nepopsaném listu. Jako by nemohlo nic provést, pokud ho k tomu nikdo nenavedl. Jakoby každý jeho nezdar byl výsledkem špatného přístupu rodičů. Říkáme tomu dítě rozmazlovat. Mělo by nás varovat, že o dospělém to slovo „je rozmazlený“ neznamená nikdy nic dobrého. O dospělém se říká výhradně v hněvu a to ve velkém hněvu. Málo co je pak pro člověka v životě těžší překonat než to, když vyrůstal v představě o vlastní dokonalosti. Když o vlastní dokonalosti byl všemi kolem sebe ujišťován.

A dokonalý může být vždy jen jeden. Znepokojivé je, že druhý syn Adama a Evy se jmenuje Ábel. To v mnoha jazycích starého orientu znamená prostě syn. Je to asi jako dát dítěti jméno „dítě“. Na Ábela se možná ani nedostalo ani jméno. Je to prostě ten druhý syn. Druhý význam není o moc lepší: Může znamenat dech, páru – jinde v Písmu se používá pro věci marné a nadbytečné. Jak se asi nakládá s takovým dítětem?

A přece: I když se Ábel podle jména narodil jakoby k nevoli svcýh rodičů, jakoby proti jejich vůli, přece si dobře povede na tomto světě. Jeho jméno Syn je opět, i v temntotách světa, které nám odhalilo dnešní čtení, příslibem evangelia a pravého Božího Syna. I když celý svět už zabralo Kainovo pole a pro druhého syna jako by tu neblo místa, Ábel se uchytí jako dobrý pastýř.

A na tom vidíme, že překonat nezdařený počátek života je možné. A ve skutečnosti větší část lidí překoná, do čeho se narodili. I když, příznačně, v dnešní době je téměř zakázáno o tom mluvit, lze překonat vlastní svízelné počátky. Lze v životě nalézt skutečného dobrého Otce v Bohu. Skutečně horší je překonat vštípenou představu o vlastní dokonalosti.

Poslední slovo zbývá říci k představě, že získáním protějšku či dítěte získává člověk zásluhu u Boha. Ne tak. Když se narodí třetí syn Śét, vyznává žena již poroně: „Bůh mi vložil do klína jiného potomka místo Ábela, kterého zabil Kain.“ Rodinný život je naším přirozeným určením, podobně jako rodičovství. Špatným koncům tohoto počínání a různým chybám se však díti hříchu vlastnímu i hříchu druhých nelze vyhnout. A tak, funguje-li co, je to milost a dar Boží, vložený nám do klína. Nikoliv naše zásluha. Amen

Modlitba po kázání:
559
Ohlášení:
556
Přímluvná modlitba:
Poslání: Efezským 6, 1–17
Požehnání: Kéž jsou naši synové jak štěpy, krásně urostlí v svém mládí. Naše dcery ať jsou jako sloupy vytesané podle chrámového vzoru. Naše sýpky ať jsou plné, ať skýtají hojnost všeho. Našich ovcí ať je na tisíce, desetitisíce všude vůkol, náš skot ať je březí. Ať nás nepostihne vpád a odvlékání, ať nezazní žalostný křik na ulicích. Blaze lidu, jemuž se tak daří. Blaze lidu, jehož Bohem je Hospodin!