Faraónův sen je jeden a týž. Bůh faraónovi oznámil, co učiní. Ovšem v prvním snu se objevuje řeka Nil, krávy, říční tráva. Až v druhém snu obilí, úroda, o kterou pak skutečně půjde. První sen je duchovní, náboženský, druhý věcný, praktický.

Samu řeku Nil pokládali Egypťané za Boha, podobně jako dodnes Indové řeku Gangu. Stejně tak kráva pro ně bylo posvátné zvíře. Krávu nebylo možné obětovat, nejspíš ani jinak zabít, stejně jako dodnes u Indů. Byla podobou bohyně Hathor, bohyně lásky, mateřství, hudby, tance a opilství. Když Egypťan spatřil tyto obrazy, tanulo mu na mysli: Všechno bude dobré, život je krásný. Proč moc přemýšlet, proč mudrovat: To dobré mám před očima: Nil vždy přinese záplavy a úrodu. Kráva mléo dává každý den. Života je třeba užívat.

A něco na tom je. Sám Kristus přece říká: „Kdo z vás může o jedinou píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat? A o oděv proč si děláte starosti? Podívejte se na polní lilie, jak rostou: nepracují, nepředou – a pravím vám, že ani Šalomoun v celé své nádheře nebyl tak oděn, jako jedna z nich.“

Je důležité poznat dobu hojnosti. Je důležité dokázat říci: Dobře je právě teď. Nikdy není tak dobře, aby tu stále nebyl nějaký možný problém k řešení. Pokud si člověk řekne: „teď ještě nelze užít dobrého; teprv až se to nebo ono vyřeší“, je velmi naivní. Až zmizí jedna potíž, přijde zase další a život postupně uteče. Rád připomínám obyvklé plány našich současníků, co budou dělat v důchodu: Cestovat budou, nejčastěji; to nebo ono, co chtěli dělat celý život, budou dělat na odpočinku. Což se pak téměř nikdy nestane. Nejen samo stárnutí, proměna lidských přání, úbytek sil, dovede zhatit plány člověka. Jak vidíme dnes, přijdou časy, kdy se ani cestovat nemůže. Přijde bída, kdy už si nelze dovolit, co dříve šlo. Přijdou časy násilí a strachu, kdy už nejde bezpečně a bez starostí udělat, co dříve šlo.

Známe-li však pomíjivost blahobytu, příjemností života, radostných chvil, jsme pošetilí, pokud na ně vsadíme svůj život, pokud v nich vidíme smysl života. Nejpošetilejší životní cíl je chtít být šťastný. Pokud je štěstí základem života člověka, co ho bude táhnout dál ve chvíli, kdy je nešťastný? Doslova všechno je lepší cíl života, než štěstí. Třeba pokud si člověk zakládá na své cti a přijde těžký čas, řekne si: Těžkými časy musím projít s důstojností. Takový sice pak ztratí smysl života, když přijde o svou čest, ale rozhodně dojde dál, než ten, kdo chce být jen šťastný. Kdo si zakládá na pravdě, nenechá se zachvátit úzkostmi těžkých časů, nedovolí okamžitým pocitům zatemnit jeho rozum. Nepřečká sice chvíli, kdy sám nemá pravdu, kdy se zmýlil. Ale rozhodně přečká víc než ten, kdo hledá štěstí. Láska je pak skutečně nejsilnější: Kdo má někoho rád a na někom mu záleží – ten, koho má alespoň pár lidí rádo a záleží mu na nich, toho se už skoro ani netýká, zda je dobře nebo zle. Je s ním jistě konec, když se zklame v druhých, když se od něj lidé odvrátí. Ale do té doby vydrží a překoná opravdu hodně.

Z toho samého zdroje, z toho samého Nilu tak vystupuje jiných sedm krav, nápadně šeredných a vyhublých, a postaví se vedle těch sedmi krav na břehu. Stojí vedle těch tučných krav. Zoufalství je právě v tom srovnání: Toho, co dříve šlo a co už nejde. Co dříve těšilo a už netěší. Co jsme dřív měli a teď už nemáme. „A ty vychrtlé a šeredné krávy sežraly prvních sedm krav vykrmených. Ačkoli se dostaly do jejich útrob, nebylo znát, že tam jsou. Zůstaly nápadně šeredné jako předtím.“ Na těch šeredných nebylo znát, že sežraly ty vykrmené. Pozdější neštěstí se nevyrovná dřívějším štěstím. Nikdo si neřekne: Teď je mi do pláče, ale bývaly doby, kdy jsem vstával s úsměvem. Takže je to takové zdravě vyvážené. Nikdo si neřekne: Teď mám mnoho nemocí – ale na druhou stranu, býval jsem úplně zdravý, takže je to takové vyvážené. Staré dobré časy samy o sobě nedávají člověku důvod, proč žít teď. Touha po štěstí je nepoužitelný základ por život.

Když farao v prvním snu obdrží toto duchovní poučení, v druhém snu se dozví praktický důvod, proč se tvář doby promění: Sedm let neúrody obilí. Řekli jsme již, že těžkými dobami provededou člověka snáze jiné věci, než že chce prostě být šťastný. Základ přežití člověka je duchovní, nikoliv hmotný. I duchovní síly ale mají hranice. I člověka cti může nakonec dohnat hanba, i člověk pravdy možná jednoho dne pravdu neunese, na lásku k bližnímu číhá zrada. I duchovní věci jsou u člověka konečné, jen Bůh sám je bez konce a bez omezení.

Hranicí duchovních sil člověka je jeho tělo. Duch sice může dotlačit tělo daleko za hranice jeho domělých schopností: Například, když byli lidé vědci sledováni při cvičení, ukázalo se, že přestávají cvičit s pocitem vyčerpání ve chvíli, kdy je jejich tělo schopné ještě dlouho fungovat; tělesně nic nebránilo tomu, aby cvičili dál. Duch umoňuje se člověku postit, dlouhou dobu bdít, putovat na dlouhé vzdálenosti. Ale nejde to do nekonečna: O moc víc než čtyřicet dní člověk bez jídla nepřežije, o moc víc než tři dny bdít nevydrží a tak dále.

A tak sedm let hladu, i když jde „jen“ o obilí, znamená duchovně hodně. Stále hladový člověk postupně začíná myslet jinak. Jeho čas se stále více točí kolem jídla: Myslí přes den na chvíli, kdy se konečně trochu nají, po jídle, které sotva zahnalo nejhorší hlad, myslí znovu na to, kdy bude jíst. Postupně je pro něj přijatelné sníst věci, které by dřív do úst nevzal: Nejdřív to, čím by dříve krmil jen dobytek, časem je schopen sníst psa nebo kočku, za hladomoru se pak skoro vždy nakonec objeví lidožroutsví, kanibalismus. Časy hladu jsou zlé v tom, že postupně nenápadně snižují laťku člověka. A i když si člověk třeba sám zachová čisté srdce, rozhodně tak tomu není u všech kolem něj. Bída rozhodně proměňuje společnost.

Různí veřejní mravokárci – a bohužel často i křesťané – mluví často s pohrdáním o lidech, kteří se starají o stav hospodářství, o hodnotu měny, o ekonomický růst. Hlavně proto, že následky bídy nikdy sami nenesou. Když se však s pokorou ptáme po pravdě, spatříme, co se s lidmi děje, když třeba peníze ztrácejí svou cenu: Pak lidé raději všechno utratí dnes, protože zítra za to už nepůjde nic koupit. Raději si půjčují, než aby druhým půjčovali. Protože vracet budou méně, než si půjčili. Když ztrácí cenu peníze, spolu s nimi ztrácejí mnozí odpovědnost a zábrany. Nebo: Snad každý z nás někdy pozoroval, nebo sám zažil, jak rychle stárne a schází člověk, který nemůže najít práci, zejména muž. A i když známe příběh z evangelií o daru vdovy, není takové chování automatické. Přirozený běh věcí je takový, že s chudnutím lidé často ztrácejí velkorysost, končí často s dobročinností, kterou si dříve mohli dovolit. Skutečně soucitný člověk si neraduje nad přicházejícím nedostatkem. Ten, kdo na hubených letech shledává kladné stránky – a takových lidí dnes bohužel slyšíme nemálo – takový člověk prozrazuje zlomyslnost a zášť k lidem a zaslouží si naše odsouzení, ať je před lidmi jakkoliv ctěný. Na bídě není naprosto nic dobrého.

Dlužno dodat, že všeobecná bída je jen málokdy přírodního původu. Moudře je psáno v knize Přísloví: „Úhor dává chudým mnoho pokrmu, ale bývá ničen bezprávím.“ Boží stvoření je dobré a možnosti země uživit lidi jsou prakticky nekonečné. Většina bídy vždy vzešla z toho, že lidem je kvůli jejich postavení, původu či přesvědčení znemožněno sami se živit. Hlad v současné Africe ustal s tím, jak ustaly různé nápady diktátorů, jak nově uspořádat společnost. V samotném starém Egyptě často přicházel hlad proto, že byla většina prostředků vynakládána na to, aby si faraon postavil pomník – pyramidu. Historik Herodos zaznamenává, jak za svého pobytu v Egyptě, když zmínil obdivně pyramidy, všichni místní jen pozdvihli obočí: „Pyramidy? To nechcete, ty nám byl čert dlužen.“

Boží stvoření je tak sice dobré – přesto Hospodin není nějaká bohyně matka, která by se o svět starala jako o nemluvně. Bůh stvořil člověka rozumného, dostatečně samostatného na to, aby jeho mysl i schopnosti dosáhly za hranice pouhého jednoho roku. Nezodpovědným, nedospělým lidem se z dorbého důvodu svěřují peníze na jeden den, aby je hned neutratili. Dospělým lidem se dává výplata na měsíc. Nejuvážlivější lidé, sedláci, dostávají všechen zisk jednou za rok, při sklizni.

A mají vědět, že, dá-li Bůh, budou zde na světě ještě desítky let a podle toho se musí zařídit. Také Bůh neposlal na Egypt hned sedm let hladu, ale nejdříve dal sedm let hojnosti. Sedm let, ve kterých se nemají lidé třást úzkostí – ale také nemají smýšlet jako rozmazlené děti, které překvapí každá budoucí nepřízeň.

Josefova rada se faraonovi i jeho radě moudrých zdá kouzelná. Přitom je prostá a přišel by na ni každý, kdo staví na následujícím přesvědčení: Bůh tě chce mít na světě, Bůh chce, abys žil. Aby žil teď – ale také za sedm let. My dnes víme mnohem víc, než prorok Josef: Bůh chce, abys žil navěky – proto za nás dal svého jediného Syna. Při vší hořkosti časného života – co je jeho trvání proti věčnosti? Proto se tímto životem musíme někaj protlouct až do konce.

Proto něco málo obětujme pro věci, které dají přežít i těžké časy, dokud je ještě dobře. Snažme se především být vždy o něco statečnější, o něco odolnější, než doba vyžaduje. Na těžké časy se totiž dá nachystat jen tehdy, dokud je ještě dobře, dokud jsou síly navíc. Zoufalé poměry obvykle neplodí dobrý charakter, v těch časech je charakter už jen zkoušen.

Radujme se tedy jako děti ze všeho, co dobrého nyní máme. Ale nesmýšlejme jako děti, které automaticky čekají, že jim bude z cesty odstraněna každá překážka, že nemusí podstupovat zkoušky. V den dobrý užívej dobra a v den zlý si uvědom, že ten i onen učinil Bůh proto, aby se člověk nedozvěděl, co bude po něm. Amen