Introitus: Žalm 139
Pozdrav: Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím: Tomu, kdo zvítězí, dám jíst ze skryté many; dám mu bílý kamének, a na tom kaménku je napsáno nové jméno, které nezná nikdo než ten, kdo je dostává. Amen Bratři a sestry, vítám vás na bohoslužbách 4. neděle v půstu.
164
Vstupní modlitba:
1. čtení: Matouš 4, 1–11
159
2. čtení: Genesis 40

„Což vykládat sny není věc Boží?“ Když Josef vyprávěl své první sny vlastní rodině, jeho bratři i jeho otec jim hned rozuměli. Nepotřebovali výklad. Mezi syny Izraele, v této pastýřské rodině, žijící v příhraničí Egypta, zdá se rozuměl snům každý. Zatímco v Egyptě, nejvyspělejší, nejpokročilejší civilizaci té doby byla schopnost vykládat sny vzácná.

Egypťané měli slušné znalosti medicíny, matematiky, měli pokročilé znalosti zemědělství, dovedli postavit obrovské stavby. Rozuměli mnoha užitečným, pro život přínosným věcem, které jiní neznali. Ale sami sobě moc nerozuměli – nevěděli ani, co znamená jejich vlastní sen.

A v tom je ta potíž: Člověk z místa, jako je Egypt, se může opřít o to, co všichni znají, co se učili ve škole, co se všude říká. Může se opřít o zákony a nařízení státu. O to všechno, co by tu bylo i bez něj. Tím se vyhne té nepříjemné námitce: „To jsi jenom ty. Jen ty to tak vidíš, to je jen tvůj problém.“ Je velmi účinné, když toto někdo řekne. Lidé pak obvykle zmlknou: Ano, říkám tu lidem jenom nějakou svou podivnost. Vyprávím jim, co se týká jen mne, ale ne jich.

V Kenaanu, kde žil Josef a ostatní synové Izraele, nebyl žádný faraon. A tak tam nebyla ani jedna škola, kde by se všichni učili to samé. Nebyl tam žádný farao, který by dohlédl, aby si všichni mysleli to samé. Nebyl tam žádný farao, který by pro všechny vydal stejné zákony a nažízení. Proto tam neměli zavlažovací kanály, proto tam nikdo nepostavil pyramidy. Proto se tam nešlo opřít o úřady a soudy. Každá rodina tam byla sama za sebe a vyjednávala s druhou rodinou trochu jako spolu vyjednávají mafiánští kmotři. Byl to svět, kde nikdo nezaručoval bezpečí, kde se o své bezpečí a přežití musela každá rodina postarat sama.

Když jde o život, i tak jednoduchá věc, třeba jak máte zavázané tkaničky, může být důležitá, když musíte rychle utéct. Proto se synové Izraelovi o sny velmi zajímali. Protože ve snu vidíme celou pravdu, i to, co jsme nechtěli vidět přes den.

Nejde žít tak, aby člověk neustále myslel na všechno. U každé věci tak totiž může říci: „Ale na druhou stranu“. A nemůže se pro nic rozhodnout, protože všechno, co ví, se zdá stejně důležité. Když člověk ví všechno, nemůže se pro nic rozhodnout, nemůže jednat. Proto si v bdělém stavu vybíráme nějaké cíle a ostatní věci ani nevnímáme. Jinak to nejde.

Ale ve snu přichází všechno. I to co jsme nechtěli vidět. Právě i ta špatně zavázaná tkanička. Maličkost, která by vás mohla stát život, kdybychom ji dlouhodobě přehlíželi. Synové Izraelovi tak naslouchali snům. A brali vážně i to nepříjemné, šokující ba odporné, co ve snech přichází. Museli znát sami sebe – i své slabé, ba odpudivé stránky, museli znát své strachy. Nemohli nechat dlouhodobě bez povšimnutí nic, co by se jim později mohlo vymstít. Pro přežití v jejich světě bylo nejvíce třeba znát a řešit své slabiny. V jejich světě člověk přežíval díky charakteru. A díky vztahům s nejbližšími a vztahům se sousedy.

Přežití Egypťanů naopak stálo na faraonovi. A na tom, co se všichni učili, co všichni říkají. Na tom, co mají všichni nařízeno. To vše nakonec určoval farao. Když se proti němu někdo provinil, skončil ve vězení. Josef v tom vězení přichází s výkladem snu. Ale všimněme si jednoho: I když se číšník i pekař dozvědí pravdu o tom, co na ně čeká, nemohou s tím nic udělat: Jsou ve vězení. Mohou jen čekat, až to po třech dnech přijde. Jak to s nimi dopadne, nezáleží na nich. Ale na tom, co se honí hlavou faraonovi. Faraon o nich rozhodne v den svých narozenin, uprostřed hostiny. Na hostině se velmi pravděpodobně pije, faraon má velmi pravděpodobně již upito. Ve stavu, kdy se člověk pro věci snadno rozhoduje, ale méně snadno je zvažuje, rozhodne farao o jejich životě či smrti.

I ve zdánlivě rozumně, vědecko-technicky uspořádaném světě Egypta, i v tomto světě, kde je na všechno norma nakonec rozhodují spodní proudy duše. Právě to, co se obvykle dere na povrch, když se přes míru pije. Na vrcholu přehlhedné, podle zásad čisté geometrie postavené pyramidy totiž nakonec sedí zase jen člověk. Tento člověk, farao, si však o sobě myslí, že je zosobněním rozumu, vědecky podloženého uvažování, že má zvládnutou techniku správy země. Farao sám sebe vidí jako rozum tohoto světa. I když se napije uprostřed svých narozenin, nepřijde mu, že by něco mohlo zatemnit jeho správný úsudek. Neví o vášních z hlubin duše, které se zjevují právě ve snech. Farao se domnívá, že je stále v bdělém stavu. Po pár sklenkách vína má snad jen trochu veselejší náladu, ale nemá přece žádné vášně. A tak uprostřed hostiny podepíše jmenovací dekret čišníka i rozsudek smrti pekaře.

Z toho plyne, že není dobré svěřit uspořádání světa pouze lidskému rozumu. Že není dobré, aby se všichni učili to samé, aby všichni slyšeli to samé, aby na všechno bylo nařízení a norma. Za zdánlivou geometrickou čistotou lidského rozumu se vždy skrývají také různé vášně. Různé vášně hýbou lidským rozumem. Rozum je hlava, ale vášně a strachy jsou krkem, který hlavou hýbe. Tím méně rozumné je postavit do čela všeho, posadit na vrchol světové pyramidy jediného člověka, tak jako v Egyptě.

Plyne z toho pro nás, že se máme raději řídit sny. Ne. Sny se totiž ani nejde řídit, jak už jsem řekl, ve snech se nám ukazuje celá skutečnost, všechno, co o sobě víme. Nikdy ale nemůžeme ve svém rozhodnutí zohlednit všechno, rozhodování znamená vždy na něco nebrat ohled, něco nechat stranou, za něčím jiným se dát. Kdyby člověk stále hleděl na vše, mohl by jen nehybně sedět, jako to vidíme u buddhistických mnichů. Nemáme si však o sobě ani o světě nic nalhávat, máme vědět, co všechno v nás číhá i co na nás číhá. Sny nám to občas připomenou.

Naším pravým zrcadlem jsou zákony a nařízení Boží. Když se snažíme upřímně jednat dobře, rychle poznáváme své slabiny i vášně, všechno, co se nám staví do cesty i bez snů. Nejsme však s nimi zanecháni o samotě. A ani Boží řád není geometricky chladný. I za našimy Zákony a nařízeními je totiž člověk. Pravý člověk a – na rozdíl od faraona – pravý Bůh, Ježíš Kristus. Kristus, který byl pokoušen na poušti a vůbec byl v tomto světě jako my: Setkal se se svými vášněmi, se svými slabinami. Ale hříchu neučinil.

Kvůli všemu, v čem my jsme podlehli a naložili s lidmi kolem nás křivě, u kvůli křivdám, které se staly nám a volají po pomstě, byl vyvýšen na kříži a třetího dne vstal z mrtvých. Jemu je dána veškerá moc na nebi i na zemi. U něj hledejme slitování i radu.

Modlitba po kázání: Pane Ježíši, smiluj se nad námi hříšnými! Amen
355
Ohlášení:
360
Přímluvná modlitba:
Poslání: Jakubův 1, 23–27
Požehnání: U tebe je pramen žití, když ty jsi nám světlem, spatřujeme světlo. Uchovej své milosrdenství těm, kdo tě znají, a svou spravedlnost těm, kdo mají přímé srdce. Kéž na mě nevtrhne zpupná noha, ruka svévolných kéž ze mne neučiní štvance! Ano, pachatelé ničemností padli, jsou sraženi, nejsou schopni povstat. Požehnej vás Všemohoucí…