Josef ve snu spatřil slávu, která ho čeká. Nespatřil však ponížení a obtíže, které budou slávě předcházet. Nehrál s ním tedy Bůh, od kterého sen přišel, krutou hru? Ne. Představme si, že by se takový sen zdál nám. Přece by nám došlo, že než přijde sláva, bude to něco stát. Kdybychom ve snu spatřili sami sebe, jak jsme právě přeplavali Lamanšský průliv, bylo by nám jasné, že bychom měli začít pravidelně chodit do bazénu trénovat. Pak je tu druhá možnost, jak se takový sen může splnit: Na cestě do Anglie ztrokotá trajekt a nám se s pomocí Boží podaří doplavat ke břehu. Stane se to tak nebo onak. Začít se učit dobře plavat bude každopádně dobré pro oba případy. Budoucí sláva, budoucí úspěch – ale i prosté přežití – má vždy svou cenu.

Jofefův budoucí úspěch navíc nevyrostl z toho, že by se všem dařilo – a jemu nejvíc. Jako správce Potífarova domu a později správce pevnosti uspěl Josef spíše díky tomu, že se staral, když se ostatní nestarali: Čteme pak o Potífarovi: „Nestaral se přitom o nic, leda o chléb, který jedl.“ A pak: „Velitel pevnosti Josefovi svěřil všechny vězně v pevnosti. Řídil vše, co se tam mělo dělat. Velitel pevnosti nedohlížel na nic, co mu svěřil“ Velmi často tedy stačí dělat, když ostatní nedělají. Snažit se, když se nikdo nesnaží. Je to podobné jako ve školní třídě: Když budete ze znuděných žáků ten jediný, koho to alespoň trochu zajímá a koho to alespoň trochu baví, učitel z vás bude nadšen bez ohledu na míru vašeho skutečného nadání. A samozřejmě, spolužáci vás budou nenávidět.

Na vrchol slávy se pak Josef nedostane ve chvíli velkých příležitostí, kdy se všem daří a všichni bohatnou. Ale ve chvíli, kdy je na dohled strašná katastrofa, sedm let hladu. A nikdo si neví rady. Josefovo řešení problému možná není ani nejlepší: Lidé v Egyptě prodají vše faraónovi jen aby přežili, stanou se z nich jeho otroci. Jeho řešení není nejlepší; prostě jen nikdo další nemá nápad. Z toho plyne: Stačí se chystat na přežití a ne nutně na úspěch. Stačí si vědět alespoň nějak rady ve chvíli, kdy všichni ostatní jsou bezradní. Dobře řekl v našem čase jeden učenec: Žij tak, abys ty byl oporou všech na pohřbu tvého vlastního otce.

Josef jako otrok, jako nespravedlivě obviněný a odsouzený, jako člověk zapomenutý, i když měl celou dobu pravdu, přežije a vyhraje, protože doufá, že Bůh pro něj má budoucnost a tak mu nepřijde zbytečné dělat věci pořádně, i když před sebou nevidí žádné světlé vyhlídky. Jak již mnohokrát, připomenu znova slova doktora Martina Luthera: „I kdybych věděl, že zítra nastane konec světa, ještě dnes půjdu a zasadím jabloň.“ Zoufalství nebo lhostejnost, to člověka zahubí zcela jistě. Kdežto téměř cokoliv dobrého, konaného s nadějí, má vždy alespoň nějakou šanci na úspěch. A samozřejmě ne jedna věc, vždy je toho třeba konat víc. Kdyby Josef pouze doufal v úspěch jen v Potífarově domě, kde byl křivě obviněn právě za svou spravedlnost, to by bylo na špagát. Kdyby doufal, že si na něj vzpomene ten číšník z vězení, to by bylo na špagát. Josef nedoufal v žádného jednotlivého člověka, doufal v Boha. A každému jednotlivému člověku ve svém bříběhu dal šanci.

To však Josef poznal až později v životě. Nyní Josefa jeho otec miluje více, než jeho bratry. Dal mu pestře tkanou suknici. Josef má všechno dobré. Když se člověku daří bez toho, že by pro to něco udělal, je přirozeně nejistý. Ví, že vše má svou cenu – kde je tedy ta jeho? Josef zatím našel svou cenu jen v tom, že je někdo horší než on. Nosí tedy zlé zprávy o svých bratrech. Na něm samotném možná nic zajímavého není – jenže pořád jsou tu horší, než on. Je to stejné, jak uvažují pohané kolem nás: Nekradu ze státních zakázek, nezneužívám státní podporu, nikoho jsem nezabil – takže jsem dobrý člověk. Nedělám, co nemám. Dělám však, co mám? To se nikdo neptá. Dělám dokonce něco nad to, co je moje povinnost? Neptá se také nikdo. Stačí najít někohoho horšího než já sám a zejména o tom hodně mluvit a už jsem lepší.

Zdá se tedy nevhodné, že Josefovi, který už teď vidí svou velikost jen v tom, že ostatní jsou pod ním, Bůh pošle ještě sen, ve kterém se mu všichni klaní. Ale marná sláva, ten sen je pravda. Je to obdobné, jako nám se často zdají nepříjemné sny zrovna když je nám těžko. Jenže když je nám těžko, tím spíš potřebujeme vědět i o dalších nebezpečích, které na nás číhají, protože ďábel na nás útočí spíše v oslabení. Po takovém snu si tedy máme říci: Dobře, že vím, na co si dávat pozor. Ještě toho trochu!

Tak také Josef, který je pyšný a má se dobře, dostane sen, kdy na tom bude mnohonásobě lépe a bude světově proslulý. Jenže jako zlý sen znamená: Pozor na tohle, ještě to by mi scházelo, aby se stalo – tak také tento krásný sen znamená: Už teď to mám dobré a nijak jsem se nezasloužil. A to ještě vůbec není všechno. Měl bych se tedy snažit dodatěčně si zasloužit, co mám už teď, být toho hoden. Protože jsou přede mnou ještě větší věci. Už dávno jsem měl začít, díky za upozornění!

Krásně takové smýšlení vystihuje britský plakát z druhé světové války. Pod přísnou tváří Winstona Churchilla je tam napsáno: „Deserve victory!“ Zaluž si vítězství! Je totiž jisté, Bůh je na naší straně. Ale bylo by hloupé, aby ses na tom jistém vítězství nijak nepodílel. Také naše vítězství, naše spása je v Kristu jistá. Ale jak by bylo hloupé, kdyby se každý musel ptát: Proč zrovna ten? Proč zrovna ten získal věčný život a radost bez konce? Proto: „s bázní a chvěním uvádějte ve skutek své spasení“, jak nás vyzývá apoštol.

Josefa, který si není jistý tím, jak to, že se mu bez zásluh tak daří, nenapadne nic jiného, než sen vyprávět: Možná mě nemáte rádi. Ale podívejte se: Ten sen dokazuje, že jsem skvělý, že mě všichni potřebujete, že na mě celý svět čeká. Podobá se to smýšlení mnohých boháčů – v bohatství je vždy trochu štěstí, nebo spíše trochu nezaslouženého požehnání. To znejišťuje každého boháče. A tak mnoho z nich napadne: Zbohatl jsem proto, že jsem skvělý, protože mne druzí nutně potřebují, abych jim řekl, co mají dělat. A tak se bohatí často pustí do politické činnosti, které ovšem zpravidla vůbec nerozumí a jsou v ní zjevně neschopní. Nebo do dobročinnosti, jejímž cílem bývá často spíše dotlačit lidi k tomu, co je pro ně údajně dobré než prostě dát tomu, kdo prosí. Bůh nás všechny chraň od dobročinnosti boháčů i jejich rady!

Závěr je následující: Vidíme-li u sebe co velikého, máme-li pocit, že jsme v něčem lepší než druzí, je to docela snadno pravda. Je-li to však pravda, obdařil-li nás Bůh buď poznáním, schopnostmi či v něčem dobrou povahou, to poslední, co potřebujeme, je vyprávět o tom lidem. Spíše bychom měli být, jen trochu, zdravě znepokojeni tím, jak naše dobré poznání, schopnosti i naše povaha dojdou svého cíle. Protože, to dobré od Boha v nás se projeví. Buď proto, že to sami potichu používáme a rozvíjíme. Jako dobrý plavec se stává ještě lepším a nakonec o své vůli přeplave ten Lamanšký průliv. Nebo nám zbývá, jako zbylo Josefovi, ztroskotání – pak nás to dobré vytáhne z nouze. Ovšem, nechystali jsme se na to, nechtěli jsme to a nečkali jsme to. S bázní a chvěním uvádějme ve skutek své spasení. S takovou bázní, jakou máme, když ještě něco úplně neumíme, ale přece to poprvé zkusíme. S bázní radostnou. Amen