Zahrada není příroda, ale výběr z přírody. Do zahrady si z přírody vybíráme, co je nám milé a prospěšné. Ostatně čteme: „Hospodin Bůh dal vyrůst ze země všemu stromoví žádoucímu na pohled, s plody dobrými k jídlu“. Hospodin postavil člověka do přírody už, přizpůsobené jeho tělu a duši.

I ten první člověk je postaven do světa, který je pro něj už nějak uzpůsobený, lidský. Ostatně, my máme sklon se na svět dívat, jako by všechno kolem nás byly nějaké osoby, jako v rodině. Jakýsi vědec pouštěl pokusným dobrovolníkům animovaný film, kde se pohybují dva trojuhelníky, čtvereček a čtyři tyčky. Nic víc. Přesto v tom všichni viděli příběh. Dokonce byli schopni popsat, jak se cítí čtvereček, jak trojúhelník a většinou to popsali stejně.

Ostatně vidíme, že první věc, co Bůh nechá člověka udělat je, že všechno pojmenuje. Zvířata samozřejmě nejsou pro člověka pomoc jemu rovná, ale stejně si nepomůže, aby se na ně díval jako na své známé. Zajímavé je třeba, že liška či kočka je vždy holka (i když ve skutečnosti půlka z nich jsou samci), medvěd, vlk nebo třeba ježek je kluk. Nějak nám to tak přijde. A život vlastních dětí začínáme úplně stejně, jako Bůh začal v Edenu – učíme je pojmenovávat zvířata – to je pejsek, to kočička, to prasátko. A dodejme, člověku přátelská a užitečná zvířata volíme nejdřív.

Není tedy nic jako přírodní člověk. Dávejme si pozor na všechny, kdo hlásají, že člověk přichází do světa přírodně nezkažený a terpve kultura, společnost, rodina ho skazí. To nakonec vždycky vede k ničení kultury, společnosti a nakonec rodiny. A řeže se dál a dál, ale toho původního, přírodního, nekulturního, nespolečenského a nerodinného člověka se nikdy nikdo nedořeže, protože nikdy žádný takový nebyl a pokud z toho všeho řezání do masa nakonec něco vzejde, je to zrůda a ne člověk.

První příkaz dnešního čtení, případný zvláště pro dnešní neděli díkůvzdání, zní: Buď vděčný. Vždycky už jsi přišel do světa, který je pro tebe nachystaný. I kdyby tvé začátky byly velmi trpké, přece je patrné, že svět je pro Tebe nachystaný. I kdyby nikdo jiný, Bůh Tě určitě na světě chtěl. A chtěl, abys byl s druhými lidmi, protože od narození nejdříve vnímáš lidi a vlastně všechno kolem sebe jako lidi, jako živé duše.

Buď také vděčný za ty pole, sady, aleje a pěstované lesy, ve kterých na člověka nečíhá dravá zvěř a smrtonosná bažina, které ti zanechali předkové. Byť vděčný za domy, ve kterých je světlo a teplo, do kterých nefouká a neteče. Buď vděčný, že nemáš jen jedny šaty a že se nemusíš živit kaší z bukvic a žaludů. Buď vděčný, že tě doktor uspí, než do tebe začne řezat. Protože to také bývalo jinak a to všechno ti zanechali lidé, kteří, vedeni příkazem Božím, mysleli i na tebe, že jednou budeš na světě.

Dejme pozor na každého, kdo říká, že lidí je moc, kdo říká, že člověk je jakýsi virus na této planetě, jakýsi škůdce. A zeptejme se jich: Kterých lidí by mělo být méně? Kterých se zbavíte jako prvních nebo o kterých rozhodnete, jako v Číně, že nesmí mít potomky. Je-li člověk škůdce, pak co se dělá se škůdcem: Hubí se. A tak je zřejmé, že tito lidé mluví z hluboké nenávisti. Nenechme se zmát jejich ovčím rouchem, protože uvnitř jsou to draví vlci. My máme radost z každého člověka, který přichází na svět, protože ho osvěcuje Kristus. A vůbec celý svět podle apoštola trvá jen proto, aby dost lidí vešlo do Božího království. My jsme vděční za každého nového člověka.

Sám Bůh tedy vysadil zahradu. Člověk ji má obdělávat: Bez něj by to zašlo. Ta lidská příroda jako z knížky „náš statek“ pro děti, kde je jabloň, hručka, kočka, pes, kráva a husa, nic z toho by neobstálo na poušti nebo v džungli. Bůh člověku jasně ukázal: Chtěl jsem Tě mít na světě. Je tedy kus světa, který je menší a jednodušší, než celá příroda. Ale je tvůj, pro tebe připravený a bez tebe by nebyl. Bůh sice dopředu ví, jaký svět by člověk chtěl mít, ale zároveň ho nechá člověka vytvářet. Jako víme, co malé dítě postaví z kostek ebo nakreslí – a stejně je to dělá ono samo, má radost a je radost ho sledovat. Ta zpráva, která je radostná a radost přináší, zní: Cesta ke štěstí je být potřebný. Nic nedá člověku tak trvalou radost než to vědomí, že bez něj by něco nešlo – i když to, jako i tu práci v zahradě, provází námaha.

A člověk má zahradu střežit. Zahrada je ohraničená zdí. Protože celá příroda tu není pro člověka. Pro člověka je zahrada, lidská příroda. Bůh sice dal člověku panství nad tvory. Ale nikde nečteme, že by všechno tvorstvo oslavovalo člověka, celé nadšené, že je na světě. Čteme, že celá příroda oslavuje Boha – i lvi a šakalí mláďata. Ale jak se to děje, to je nám do velké míry skryto: Vždyť příroda je nesmírně krutá. Z pohledu jednotlivého tvora to skutečně znamená sežer nebo buď sežrán – to je opak toho, v jakém světě chceme žít. Kdo učí malé dítě: Všechno kolem se tě chystá zabít, proto to raději zab první? Je taková nějaká knížka pro děti, kde by se všechno žralo navzájem a pak by tam byla vyvedena bakterie tetanu a moru?

V čem je takové stvoření dobré? I dnes dává smysl a vypadá dobře, když se na ně díváme jaksi z Božího pohledu: V televizi. Kde vidíme vlka někde na sibiři, jak loví soba – prchající sob i ten vlk, obojí je krásné. Protože ten vlk neohrožuje ani nás, ani naše dítě. A nebo když se na to díváme pod miksroskopem, tak taková bakterie tetanu, asi té nejstrašnější nemoci vůbec, bude také svým způsobem krásná. Jak řekl dobře Jan Kalvín, rozum je zvětšovací sklo pro krásy stvoření. Celá ta příroda se vším tím zabíjením a utrpením je krásná ve chvíli, když se vás to netýká osobně.

A proto řekl Bůh: „Z každého stromu zahrady smíš jíst. Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti.“ Bůh neučinil člověka naivního. Jasně mu řekl: Tahle zahrada není celý svět. Proto ji máš také střežit. Ten svět venku je krásný jiným způsobem. Způsobem, který ti není vlastní, který není pro tebe.

Když my slyšíme poznání, je to pro nás jedna věc. Něco vím. Jenže je velký rozdíl mezi tím: Neco vím z knížky a něco jsem zažil. Díváme se na detektivky a válečné filmy – kdyby z toho nešlo pochopit, co je zabití nebo vražda, kdyby nám to nic neříkalo, tak bychom se na to ani nedívali. Dovedeme si žive představit, jak by věci vypadaly, kdyby byly zlé. A přesto je to něco jiného, než to zažít, než za to být odpovědný. Proto Bůh nijak neošálil člověka ani ho nenechal v dětinské nevědomosti, když mu řekl: „Z každého stromu zahrady smíš jíst. Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti.“

Víme však, že člověk zatoužil sám zakusit dobré i zlé. Sám zkusit všechno a pak teprve jako Bůh rozsoudit, co je dobré a zlé. Tím se však dostal do moci sil větších, než je sám. Dlouho byl kořistí šelem, stejně jako ostatní zvěř, dodnes je kořistí nemocí. Stal se součástí té nelidské, divoké přírody, které nerozumí. Navrch, a to je asi nejhorší, výsledek jeho práce přestal odpovídat jeho námaze. Hříchem ztratil člověk svobodu, kterou měl v Edenu a stal se zajatcem nutnosti. Proto vždy po zlém činu říká: Nemohl jsem dělat nic jiného. Takový je tento krutý svět.

Jen Kristus, který hříchu neučinil, zůstal v tomto světě svobodný. Otec jej poslal na svět a on přišel mezi nás dobrovolně. Dobrovolně na sebe vzal povinnost kříže a břímě zákona. Jím se nám znovu otevřela cesta ke svobodě.

Počátkem té cesty je být Bohu vděčný za Kristovu oběť. I za vše co nám dal, za lidské společenství a všechny plody lidské práce. Cestou k rajské svobodě, k novému stvoření, prostému hříchu jdeme, pokud neříkáme „já nemohl jinak, nemohl jsem si pomoci“. Ale když dobrovolně, ze své vůle, neseme dobré ovoce, takže i lidé kolem nás by dovedli říci: Za to a za to ho mám rád. Chyběl by na tomto světě, bez něj by to nešlo.