Izák sklidil stonásobně. Stokrát se mu vrátilo, co do věci vložil. Přepočítejme to třeba na koruny: Z každé vložené koruny bylo po roce sto. Zní to pohádkově. Až moc dobře: Jako když podvodník slibuje „jistota stonásobku“ tomu, kdo mu svěří peníze. A nebo podobně sám uvažuje člověk nestálý a lenivý: „Mám geniální nápad, stokrát se mi vrátí, co jsem vložil a už nebudu muset nic dělat.“

Izák však neměl jistotu stonásobku. Když Izák začal v té zemi sít, bylo možné, že také nesklidí nic. Musel doufat v Boží požehnání, musel také počítat s tím, že nezíská zpět ani to, co zasel. Krom toho, zatím jsme o praotcích četli, že byli pastýři, takže Izák možná zkouší sít poprvé v životě, dosud to nedělal.

Ale kdyby se nepustil do setby, nikdy by nemohl získat stonásobek. Jedna ovce sto mláďat za rok nevrhne. Rozhodně pak nebylo možné získat násobek vynaložené snahy lovem nebo sběrem. Protože při lovu a sběru se nic nového nezískává, ale jaksi se jen ukrajuje z koláče, společného všem, kdo se na lov a sběr vydají. Izák získal stonásobek, protože se pustil do díla, kterým se tvoří něco, co na světě ještě není. Chleba se na světě sám neobjeví, neroste na stromě. Izák se pustil do díla, kterým na světě přibylo dobrých věcí. V tom roce přibylo zrní – a samozřejmě, čeho je větší množství, to je pak levnější, takže Izákova úroda přinesla levnější mouku pro všechny.

I později ho vidíme obnovovat a kopat studny na místech, kde by jinak voda nebyla. Kde by se jinak nikdo neuživil. Studny, které neslouží jen jemu. Snad i zadarmo, snad za nějakou protislužbu, by z nich mohli čerpat i jiní. Alespoň někdo a možná i všichni mohou pít tam, kde před tím bez vody nešlo žít.

Požehnání tedy může očekávat především takové dílo, které přináší na svět něco, co by jinak samo na světě nebylo. A také ovšem, o co na světě někdo stojí. To bývá složitější udělat, chce to víc práce. A protože se jen nebere staré ale zkouší se něco nového, může přijít i nezdar. A u každého díla, u nějž lze doufat v hojné požehnání, je stejně tak třeba pevně počítat s možností nezdaru. Protože není zcela v naší ruce, ale Bůh tomu musí dopomoci, aby se to zdařilo. A Bůh nic nemusí, Bůh se rozhoduje a rozhoduje po svém.

Nic z toho nechápou ti, kteří Izákovi závidí. Tam, kde dříve nic nerostlo, sklízí se obilí. Kde voda nebyla, je nyní studna. Stejně tehdy jako dnes, závistiví hlupáci nevidí, že ze zboží, které na světě dříve nebylo a nyní je, mají prospěch všichni. Možná není zadarmo. Ale alespoň si ho vůbec lze koupit. Ale tito lidé raději zasypou pracně vykopané studny, jen aby je neměl někdo jiný. Jako to ukazuje české rčení: „Víc než vlastní kozu si přeju, aby chcípla koza sousedovi.“

Tito lidé též nevidí práci, kterou dalo vyhloubení studny. Většina věcí se nám totiž jeví jednoduchá, dokud jsme ji sami nezkusili. Konečně, lidé obecně mluví pohrdavě o kopáčích, o lopatách – protože zase ne tolik lidí někdy zkusilo vykopat třeba jen krychlový metr hlíny, natož pak půdy plné kamenů.

Nějak zasít, to dovedli asi i místní a taky jim něco vyrostlo. Ale aby vyrostlo víc, je třeba zasít včas, třeba taky na pole vozit smradlavý hnůj a prostě, dělat věci pozorně a svědomitě. To neznamená více práce, než udělali jiní. To by snad ještě lidé snesli, že za víc práce je větší odměna. Hůře už lidé snesou, že někdo pracuje stejně, nebo i méně než oni, ale dělá věci pozorněji, důsledněji, bere je více vážně. Že si více uvědomuje riziko a předchází mu, že má větší nervy a větší odpovědnost a ovšem také lepší výsledky.

Na mnoha místech tak byli a jsou v nenávisti obchodníci. Ti na pohled nic nedělají, jen sedí v krámě (jak skládají zboží atd., to nevidíme). Navíc, lidé si všimnou, že obchodník koupil vejce v akci za dvě koruny, ale sám, hajzl, prodává za pět. Nehledě na to, že to je prostě podstata o chodu, za méně koupit, za víc prodat, rozdíl si nechat a že právě z toho obchodník žije, protože plat mu nikdo nedává, jsou tu důležitější věci: Obchodník věděl, kdy koupit ve velkém levně, takže se zboží nezkazí na místě. A obchodník má otevřeno zrovna u nás v ulici a to až do osmi, takže nemusíme pro vejce polní cestou až za sedlákem v pět ráno, kdy má čas nám je prodat. Ví kdy koupit, kde prodat a co neprodá, to se ve skladu zkazí jen jemu: Ani sedlákovi ve stodole, ani nám ve špajzu, jen jemu. Snímá riziko z druhých a bere ho na sebe.

Také on přináší něco tam, kde to před tím nebylo k mání, přesto je často nenáviděn. Konec konců, právě v našem čase konec léta budovaného živobytí mnoha malých obchodníků nebudí, jak se zdá, soucit téměř u nikoho.

Poslední věc, kterou závistivec ve své omezené zlobě nevidí, je, že i když vám přibývá bohatství, neznamená to, že vám ustanou starosti, které přicházejí na všechny lidi. Ani boháčovi se nevyhnou rodinné potíže; konečně s přibývajícím majetkem ubývá jistoty, že ke svatbě došlo z lásky, peníze ve vztazích s dětmi příliš nepomohou, boháče to také bolí, když je nemocný a tak dále.

Izákovi se v průběhu všeho toho podnikání do krve rozhádali synové Jákob a Ezau o dědictví. K stáru byl slepý a kdo ví, zda nezačínal slepnout už teď. A krásná manželka Rebeka byla slepého muže k stáru ochotna v komplotu s jeho vlastním synem podvést; také se na to nejspíše zakládalo už dříve.

A s majetkem přichází nové, netušené starosti: Máte ho obvykle ve strojích, domech, pracovnících, o které je třeba se starat. Nelze na majetku sedět – nebo tedy, lze sedět doma na pytli peněz, ale to vás obvykle dříve nebo později někdo přijde zamordovat; často vlastní příbuzný.

Proto je velmi hluboké to přikázání: Nebudeš dychtit po domě svého bližního. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního ani po jeho otroku ani po jeho otrokyni ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu. Vidíme totiž ten dům, tu ženu, to auto, tu firmu. Ale podstatné z života toho člověka nevidíme mnoho. O to méně vidíme, kolik úsilí to, co má, stojí jaksi udržet v chodu.

Kdyby se lidé drželi tohoto přikázání, mohli by si ušetřit dost vlastních trpkých starostí. Lidem to nakonec někdy i dojde. Jako když za Izákem přijdou téměř s prosíkem Abímelek se svým přítelem Achuzatem a píkol, velitel jeho vojska. Izák se jich otázal: „Proč jste ke mně přišli? Vždyť jste mě nenáviděli a vypověděli jste mě.“ Odvětili: „Shledali jsme, že je s tebou Hospodin.“ Podobně jako když z některé evropské země vyhnali Židy, z africké Indy nebo bělochy, z asijské třeba Vietnamce, obvykle místní po čase zjistili, že něco prostě sami neumějí vytvářet a spravovat. A obvykle je zase zvali zpátky; pochopitelně se jim obvykle už moc nechtělo. Kdežto Abímeleka s spol. smířil s Izákem sám Bůh.

Stojí tedy při tom všem Hospodinovo požehnání vůbec za to? Vždyť Izák v celém tomto čtení po léta neměl klidu. Je třeba vědět: Hospodinovo požehnání nepřináší konec věcí k řešení. Nepřináší konec problémů. Ale přináší nový druh problémů. Požehnání přináší nové věci k řešení, o které člověk dosud neznal, které si neuměl představit.

To však neznamená, že by si člověk neměl přát Boží požehnání. Více naživu se totiž člověk cítí, když řeší něco nového, než když se pořád plácá ve stále stejných problémech. Ve víře rosteme, pokud za námi zůstávají staré potíže vyřešené, už nad námi nevládnou. A před námi jsou nové úkoly. Když neřešíme nic nového, neznamená to, že jsme dosáhli pokoje. Znamená to, že naše staré slabosti nad námi stále vládnou. Že se stále točíme na místě. Je tedy s vírou v Boha, s nadějí na Boží pomoc, třeba nechávat staré za sebou vyřešené a otvírat se novým problémům.

Izák nezdolně vykopal všechny ty studně po otci, které Pelištejci zasypali. Vyřešil tedy trpělivě starý problém. Ale hned potom se pustil do nového, již vlastního, díla. Vykopal studni novou, Esek. Tu mu sebrali. Tak vykopal další, Sitná. Tu mu také nepřáli. Až s tou třetí, Rechobót, to vyšlo. Pak, když se mu zrovna podařilo najít smír s Abímelekem, podle hesla „když se daří, tak se daří“, přibyla ještě studně Šibea. Ale to už je jen jaksi setrvačný výsledek dříve rozjetého díla.

A tak vidíme, že největším bohatstvím je vždy nakonec charakter. Potažmo víra, ve které se člověk pouští do nejistého v naději na požehnání a zároveň s pokorou, že úspěch nemá zaručen. A naděje, ve které člověk zkouší znovu, co je sice pracné a náročné, ale co pak přináší stonásobný užitek. Nic na tomto světě není jisté, ani spravedlnosti se nedostává – konečně sám dokonalý člověk a pravý Bůh Kristus Ježíš skončil svůj život v tomto světě na kříži, umučeni byli všichni apoštolové kromě jednoho, svědomitý dělník Páně Pavel žil svůj život v bídě a nemocech. Přes to, dá-li se na něco spolehnout jako na zdroj živobytí, je to právě charakter – víra a naděje – která se nevzdává, začíná znovu, pokračuje kupředu.

S takovou, i kdyby vám všechno vzali a na padáku vás hodili doprostřed džungle jen s kapesním nožíkem, po roce tam přece budete mít nějakou tu chaloupku, pralesní prasátko v ohrádce, možná zahrádku s čímsi. Proste, a bude vám dáno; hledejte a naleznete; tlučte a bude vám otevřeno. Amen