Tohle už jsme slyšeli. A ne jednou, dvakrát. Stalo se to už Abrahamovi. Proč to máme slyšet ještě potřetí?

Protože příběhy, které se často opakují, jsou velmi užitečné: Správně bylo totiž řečeno, že hlupák opakuje své chyby, chytrý se ze svých chyb učí; a moudrý se učí z chyb druhých. Nemusí to sám zažít.

Ale aby se člověk mohl z chyb druhých poučit, nutně potřebuje jedno: Musí si nejdříve připustit, že není o tolik jiný, než druzí. Že by se těch chyb mohl sám dopustit, protože podobně uvažuje, podobně cítí. Musí si umět říci: Není divu, že se takto zachovali, já bych měl sklon udělat to samé. Hodně by se mi chtělo udělat to samé – ale vidím, že to k ničemu dobrému nevedlo. S chyb lidí, ke kterým člověk nemá respekt, které nebere vážně, se nemůže naučit nic. Praotcové, proroci, apoštolové a mučedníci, Ti všichni chybovali, často vážně – ale z podobných důvodů a s podobnými pocity jako my. S chyb lidí, ke kterým člověk nemá respekt, které nebere vážně, se nemůže naučit nic.

Vidíme, jak moudré je přikázání „Cti svého otce i matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.“ Není tam řečeno miluj, není tam ani řečeno poslouchej ve všem do konce života. Znamená to: Uznej, že jsi podobný. Že ty sám ve chvílích, jako byly chvíle jejich života, nejsi o mnoho jistější, o mnoho moudřejší.

Hrajeme s podobnými kartami a dostáváme se do podobných situací jako naši otcové a matky i jako naši dědové a babičky. Neunikneme tomu, že máme hodně z jejich slabostí i silných stránek. Nevyhneme se dokonce ani tomu, že budeme zažívat podobné věci.

Ale ve stejných situacích se můžeme jinak rozhodnout. Obyvkle to znamená rozhodnout se proti vlastní přirozenosti. Právě proti tomu, v čem jsme se sebou spokojení a smíření. Pokud jsme spíše pohodlné, bezstarostné, ba líné povahy, být spíše rázní a zásadoví. Pokud jsme povahy činorodé, zásadové, ba prudké, spíše se kousnout do rtu a jednat uvolněněji.

Protože když člověk vždy jedná jen a pouze podle své přirozenosti, jen tak, „jak to cítí“, jen podle toho „jaký je a jiný nebude“, tehdy se chová jako automat. Samozřejmě, druzí toho mohou využít a také využijí. Člověk, který se řídí jen vlastní vůlí, je velmi snadno ovladatelný. Protože lidi není tak těžké přečíst. Není tak těžké prohlédnout přirozenost člověka. A pokud se vždy chová jen podle své přirozenosti, není tak těžké poznat, čím navnadit či pohrozit, aby udělal, co je dopředu jasné.

Proto to přikázání říká „cti – abys byl dlouho živ“. Uznávej, že život těch před tebou byl stejně skutečný, jako tvůj, abys ho nemusel opakovat. Abys mohl žít vůj život. Proto, když Hospodin doporučuje Izákovi život jeho otce Abrahama, říká: „Abraham uposlechl mého hlasu a dbal na to, co jsem mu svěřil: na má přikázání, nařízení a zákony.“

Abraham měl vlastní, plný život, protože se neřídil jen svou vůlí, svými okamžitými, odhadnutelnými potřebami. Druzí lidé, buď skrz přirozené obdarování, buď cvikem, mohou rozpoznat, co chcete udělat. Policisté, obchodníci, učitelé, instruktoři, trenéři – ale i podvodníci, kartářky a čarodějnice, ti všichni umí číst v lidech. Na nás obvykle až příliš zřetelně poznat, co chceme. Ale že Bůh chce něco jiného. To na nás poznat není. To nedovede přečíst nikdo, že poslechneme Boha. To je jen na nás. To jsou přikázání.

Potom jsou nařízení. Něco, co se prostě tak dělá a jinak se to prostě dělat nebude. Právě dnes žijeme v čase nařízení: Tam a tam mohou být jen čtyři lidi, tam šest, tam a tam musíš mít masku, tam nemusíš. Neptej se a dělej, pochopíš možná později, možná ani chápat nemusíš. Přesně takový přístup byl často předhazován nám věřícím, tedy: To se musí dělat, neptej se. Vidíme, že údajně svobodný a osvícený svět takto jedná velmi snadno, nikdo se nevzpouzí.

Skutečně ovšem platí, že něco je tak nutné a důležité, že se to musí dělat, i kdyby člověk nevěděl proč. Dnes je to pro svět třeba zákaz zpěvu. Pro věřící je to zase příkaz na všech místech a ve všech dobách oslavovat Boha zpěvem žalmů, chval a duchovních písní. Také třeba nemusíme vědět, proč je to nutné. Ale nutné to je. Na takových věcech jako jsou svátky, zvyky, jídla a tak dále, na tom, co se úplně nedá dokázat, proč by to člověk nutně potřeboval, se pozná jedno: Člověk kvůli sobě nemusí – ale kvůli někomu jinému musí, někoho jiného poslouchá. Boha, nebo lidi.

A pak jsou zákony. Z těch tří věcí nejvíce souvisí s rozumem. O Zákonu je třeba přemýšlet, proč byl vydán, protože je potřeba naplnit jeho smysl, ducha Zákona, nikoliv literu. Jednotlivé příkazy Zákona spolu souvisí, neodporují si navzájem, méně jasné jde vyložit jasnějším. Zákon má smysl, určuje, čím máme být, co je cíl a štěstí člověka. A tak člověk, který nežije jen okamžikem, ale věří, že Bůh má pro něj v budoucnu něco lepšího, nenechá se hned tak vystrašit nebo naopak nečím zlákat. Ví, že má Bůh pro něj připraveno něco lepšího.

A tak: Přikázání, nařízení a zákony. Ty tři věci nám umožňují žít vlastní život i při tom, že máme zděděné vlastnosti, povahu, slabosti i blouznění, zděděné po předcích; dokonce i typické slabosti i zlé sklony svého národa. Nemusíme sloužit sami sobě a být tak zcela jasní a čitelní pro každého, kdo nás sleduje, snadnou kořistí pro každého, kdo nás má přečteného.

Snáze se to ovšem řekne, než provede. Izákův strach je pochopitelný. Izák by nám možná řekl: Mám ženu krásnou a statečnou, pro kterou by lidé zabíjeli. A má pravdu, protože takové věci se staly mnohokrát. Mohli bychom mu možná opáčit, že jiní by za takovu zase umřeli a měli bychom také pravdu. Nicméně, mnohé muže kvůli ženě opravdu zabili, stalo se to mnohokrát, Izák je ve skutečném nebezpečí. Jako mi ve chvílích zkoušek víry jsme v opravdovém nebezpečí a jistě to může i špatně dopadnout. Ostatně, Boží věrní občas končí jako mučedníci, až do dnešních časů. I když je to vznešené, nikdo z nás netouží být mučečdníkem.

V Izákově příbehu se ovšem ukázalo jedno: Lidé sice jsou zlí. Ale ne úplně zlí, ne dokonale zlí. Podstatou zlého je nedokonalost, jen v dobrém lze být dokonalý. Takže lidé jsou sice zlí, ale nevíme jak a v čem. Neposlechnou Boha v konkrétním případě, protože sobě věří víc. Nedrží se nařízení Božích, protože za to, že nevzdáte Bohu čest, vám nikdo nedá pokutu. Ale Zákona Božího se tak či onak drží všichni, kdo mají rádi život a mají rozum, protože nechtějí skončit bídně. Zde konkrétně: Každá společnost, která nectí manželství, musí brzy skončit vzájemnou nenávistí a rozkolem. Dobře je totiž psáno:

Nevěstce zaplatíš bochníčkem chleba, žena jiného však loví drahou duši. Může si kdo shrnout do klína oheň a nespálit si šaty? Což může někdo chodit po žhavém uhlí, a nepopálit si nohy? Tak dopadne ten, kdo vchází k ženě svého druha; nezůstane bez trestu, kdo se jí dotkne. Nepohrdá se zlodějem, že kradl, aby se nasytil, když měl hlad. Je-li však přistižen, nahradí to sedmeronásobně, dá všechen majetek svého domu. Kdo s ženou cizoloží, nemá rozum, k vlastní zkáze to činí. Sklidí jen rány a hanbu a jeho potupa nebude smazána. Neboť žárlivost rozpálí muže, ten bude v den pomsty nelítostný. Nepřijme žádný dar na usmířenou, nepovolí, i kdybys sebevíc úplatků dával.

Izák tedy selhal, i když se mohl poučit ze stejného selhání svého otce, i když mu Bůh sám zjevil, že kdo se neřídí přikázáním, nařízení a zákonem, nebude nikdy vlastním pánem. Izák selhal, i když se ukázalo, že rozhodně ne každá země je tak bláznivá, aby riskovala rozvrat, rozkol a všeobecnou nenávist tím, že nejen soudně netrestá, ale dokonce schvaluje cizoložství.

Proč to máme zapsáno? Abychom nepropadali beznaději kvůli vlastním selháním, protože i nám nejbližší a nejvíce hodní následování někdy zle selhali – jejich život a ovšem ani život s Bohem tím neskončil. Propadat beznaději nikomu nepomůže a každý živý má naději žít v Kristu lépe; ba stále lépe a lépe.

Abychom našemu praotci Izákovi byli právi, dodejme, že i když nic velkého nevykonal, je v této zkoušce více mužem, než byl jeho otec Abraham, jehož velkých činů máme zapsáno mnoho. Protože i pod zákonem strachu ze smrti, který sám na sebe uvalil, přece u něj vítězí přirozený Zákon života, přirozený Zákon Boží a jaksi se má ke své ženě, laská se k ní, i když se tím může všechno prozradit. Ze všech praotců je Izák pro naše pokolení nejdůležitější: Nedobívá možná nových území, ale – i přes selhání – nenechá si vzít své dědictví; nenechá si v beznaději vzít, co je jeho, co mu právem patří. Takže i pod trestem smrti stejně dá manželce pusu nebo co to tam dělal; podobně i by dnes každému asi podal ruku, protože – to jsou ta nařízení Boží, to se musí.