Nic není zadarmo, i když to tak vypadá. Jen od Boha se jde dočkat darů, které jsou skutečně zadarmo. Co Bůh dává zdarma však muselo být zaplaceno cenou nejvyšší, dodejme. Obětí Krista. Jinak nic není tak úplně zadarmo.

A proto vidíme Abrahama, který odmítne obě velkorysé nabídky svých hostitelů, které jsou zdánlivě zdarma. A pevně, i když velmi zdvořile, trvá na svém. A je připraven za to, co chce, zaplatit cenu.

Dary totiž zavazují, stejně tak zavazují laskavosti. Když v dárce vbudoucnu poprosí o něco vás, přirozeně byste mu to měli dát a nebo pro něj něco udělat také zadarmo. Ale, jak moc může v budoucnu chtít? Na daru, který jste od něj dříve dostali, přirozeně žádná cenovka nebyla, za laskavost is nenechal zaplatit. Není to jako obchod, není známa cena. Těžko se určí, co bude v budoucnu z vaší strany dostatečná láskavost, co ještě smí dárce v budoucnosti chtít zase od vás.

Dále ještě není jasné, kdy si ten, jemuž dlužíte laskavost, vzpomene, že by potřeboval něco od vás. Budoucnost je v tom zcela otevřená. Tedy pro dárce. Vaše úplně otevřená není, protože si může vzpomenout kdykoliv v budoucnu. Možná – to je Abrahamův případ – může zajít i za vašimi potomky a říci jim: Podívej, hochu, znal sem tvýho tátu a kdysi jsem pro něj něco udělal. Zkrátka, přijímáním darů a laskavostí se dostáváte trochu do pasti. Jste tak trochu v rukou druhého člověka, může se ozvat kdykoliv v budoucnu a chtít poměrně hodně.

Tím vůbec nechci říci, že lidé, kteří druhým něco dají zadarmo, už v tu chvíli myslí na to, co za to časem dostanou zpátky. I to se stává. Ale druhý vůbec nemusí dávat s tím úmyslem, aby si vás zavázal. My sami ale cítíme povinnost se nějak odvděčit, vyrovnat, kvůli vlastnímu pocitu, kvůli vlastní cti; jedno, co si myslí ten druhý.

A proto u lidí – možná i sami u sebe – často pozorujeme znatelné znepokojení, pokud je jim prokázána o něco větší laskavost, než běžná, nebo pokud dostanou nenadále nějaký dárek. A proto mají lidé často sklon laskavost rychle oplatit. Samozřejmě že jsou i lidé nevděční. Samozřejmě, že my sami jsme mnohdy nevděční. Jistě že můžeme říci: Ty jsi mi dal, tvoje hloupost – já ti nedám nic. Samozřejmě že můžeme říci: Už si to nepamatuju. Ale to je k hanbě nás samých. Tím sice ušetříme čas či peníze, tím si možná ušetříme starosti – ale tratíme na cti. A lidé si obyčejně chtějí být rovni, nechtějí být méně čestní než někdo druhý, nechtějí být dlužníky.

Proto ve skutečnosti není vůbec jednoduchá věc pro druhého člověka něco dobrého udělat. Aby si pak vůči nám nepřipadal hloupě. Stane se dokonce nezřídka, že lidé začnou nenávidět toho, kdo pro ně hodně udělal a komu nemohou stejně splatit. Cítí se vůči němu nízko. Co tedy říká Kristus, je nesmírně moudré, sice: „Když ty prokazuješ dobrodiní, ať neví tvá levice, co činí pravice“ Když pro někoho uděláme něco a on o tom ani neví, vyhneme se tomu, že by byl v rozpacích. To je dokonalé řešení.

Jenže, upřímně, takto člověk jedná v nejlepších chvílích svého života. Kdežto obyvkle přeci jen stojí o nějakou pochvalu, věčnost. O to, aby to někdo viděl. Kdo vydrží nezmínit se o tom, co dobrého udělal? Takový má blízko k dokonalosti.

Je samozřejmě snazší takto jednat, pokud skutečně věříme druhé části Kristova ponaučení: „a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí“. Dělat dobré věci skrytě je opravdu daleko snazší, když věříme, že je vidí Bůh a hlavně, že je odplatí. Že se má konat dobré jen proto, že je to dobré, učili Saduceové a mnozí jejich moderní následovníci, Kristovo učení to však není. A v praxi vídáme, že lidé, kteří údajně konají dobro jen pro dobro samo pro to obyvkle potřebují docela velké publikum.

Mimochodem, platí i druhá polovina Kristova ponaučení: Není obvykle příliš moudré lidem prozrazovat, že se za ně modlíme, z podobných důvodů jako dary a laskavosti je to uvádí do rozpaků. Pokud věříme, že Bůh plní naše prosby, stačí prostě čekat, až se naše prosby na našich bližních naplní. To jim jistě prospěje více než vědomí, že jsme pro ně zrovna mi něco udělali.

Abychom byli přesní: Abraham nejdříve skutečně požádal o dar. O hrob zdarma. Řekl: „Dejte mi u vás do vlastnictví hrob.“ Neřekl prodejte, ale dejte. Při všem, co jsme řekli o ošidnosti darů, Abrahamovo jednání lze doporučit. Když někdo o něco poprosí, je to trochu jiné, než když dostane nenadálý dar. Z toho se cítí zavázán, ne zcela svobodně, potom. Ten, kdo sám o něco prosí, je vydán do rukou dárce už před tím, než něco dostal. Každé prosím totiž znamená, že ten, koho žádáme, má plnou svobodu říci ano i ne. Nevíme dopředu a neurčujeme, zda nám vyhoví. Kdo prosí s tím, že musí dostat, prosí špatně. Ale kdo dovede poprosit a nečeká automaticky ano, může být často velmi mile překvapen vyslyšením své prosby.

Kdo prosí tak, že je jen na druhém, zda vyhoví, tomu tak úplně za laskavost nevzniká dluh, tak trochu zapltitl dopředu. Uznal totiž, že je v něčem menší, než druhý, že něco méně umí či zvládá. Všimněme si, že Abraham se dvakrát Chetejcům, lidu té země, uklonil – a to právě po tom, co mu vlastně nevyhověli. Ale žádná zlá krev z toho, žádná ukřivděnost. Mají něco, co Abraham nemá, mohou nebo nemusí mu vyhovět. Abraham uznal, že v tom je menší než oni. Opět, kdo to dovede? Kdo se doopravdy dovede byť jen v nečem cítit menší, než druhý? Často jen nouze – a Abraham byl v nouzi, vždyť vlastně narychlo dojednává pohřeb.

Kristus říká: „Kdo tě prosí, tomu dej“, ale přesto zůstává, že na prosbu jde říci ne. A když člověk vyhoví a řekne ano, ať skutečně mnoho nečeká zpět, dostalo se mu víceméně uznání od druhého, že bez něj by to nešlo. To je dobrý pocit a člověk může směle zapomenout, že pro druhého něco udělal. Opravdu si to nemusí psát do sešitku, vždycky také mohl říci ne.

Lidé ovšem často rádi dávají to, co sami dát chtějí, ne přesně to, o co je druzí prosí. Abraham řekl výslovně, že chce hrob „do vlastnictví“, tedy řekněme bezplatný převod. Kdežto Chetejci mu nabídnou, že může ženu uložit do nejlepšího z jejich hrobů – ovšem ten hrob zůstane jejich. Nechtějí splnit Abrahamovo přání, ale svoje přání.

Pozor na to. Neposlouchat přání druhých a místo toho jim dávat, co pro ně sami pokládáme za dobré. Dávat, co druzí nechtějí. – To je vlastně docela velká neúcta k duši druhého. Proto dobře poslouchejme, o co přesně druzí prosí.

I proto, že lidé rádi dávají, co sami chtějí, ne to, o co je někdo prosí je pro člověka důležité nezapomenout, co původně chtěl. Když přijdeme mezi lidi a otevřeme ústa, je dobré vědět, jaký výsledek si od toho slibujeme. Čeho chceme dosáhnout. Včetně toho, že se to možná nepodaří. Abraham chtěl do vlastnictví hrob, zaznělo spousta jiných návrhů, nicméně na konci měl ve vlastnictví hrob. Když mlvuíme s lidmi, mělo by nám být jasné, co od nich chceme. Jinak nejspíše dostaneme to, co pro nás oni sami pokládají za dobré a co jsme často vůbec nechtěli.

Zůstává, že zdarma dostává nakonec člověk jen to, co je v posledu od Boha. Dobrota mnohých lidí je ve skutečnosti dobrota Boží, nedělají to kvůli nám, ale kvůli Bohu. Od Boha také, nikoliv od nás, čekají odměnu. Mnohé věci, kterých pak chce člověk u druhých dosáhnout, nezíská jinak, než že zaplatí cenu, často až přemrštěnou cenu, kterou druzí žádají. Lidé se obvykle svého vzdávají jen kvůli tomu, co chtějí ještě víc. Chce-li člověk od druhých něco získat, nejběžnější je, že také musí něco sám přinášet. Amen