Mnoho trapného učinil v dnešním čtení Abraham, který nám jinak má být vzorem. Ten příběh je nám však zapsán proto, abychom zachváceni oprávněnou hanbou nad vlastnímu skutky nepropadli beznaději. Pokud Bůh mohl pokračovat s Abrahamem, který se tak špatně zachoval, bude pokračovat i s námi. Neměli bychom se ovšem vykrucovat jako Abraham. My přece už vidíme, že mu Bůh odpustil i jeho pořádně velký přešlap. My dnes se můžeme k Bohu navrátit jen tehdy, pokud se nebudeme vykrucovat jako on. Pokud dovedeme žít i s hanbou. Lepší však nést hanbu v tomto životě, než zemřít navěky.

Co tedy udělal Abraham. Za prvé, opakoval stejnou chybu, jako v Egyptě, kde též prohlásil svou ženu za svou sestru. Bůh tehdy jej a jeho ženu zázračně vytrhl z nebezepečí a pohanění, z rukou faraóna. A jako by tato lekce nebyla k ničemu. Zase znovu musí přijít téměř stejný div Boží, aby se z toho Abraham dostal. Vypadalo to jako velké poučení pro jeho život. Taková ta očistná chyba – jednou jsem to udělal a nikdy víc.

Tak to snad občas u někoho je, že udělá vělkou chybu a poučí se. Ale je to řídký jev. Hřích vypadá obvykle tak, že člověk spíše opakuje stále tu samou chybu. Jak se občas říká, definice šílenství je opakovat stále tu samou věc a čekat jiný výsledek. I proto se hříšnému člověku v Písmu často říká bloud nebo blázen. O hříchu je třeba říci: Nikam nevede. Nicméně člověk obvykle zápasí stále s tou samou slabostí. Naše nejsoustudnější chvíle jsou si navzájem dost podobné. Když mluvíme o ošklivosti a vážnosti hříchu, mluvíme zvláště o tomhle: Vždyť už jsem to mohl vědět, vždyť už jsem věděl, že to špatně dopadne. A stejně jsem to udělal. Proč? Protože i když si člověk namlouvá co chce, hřích je nakonec vždy vědomá urážka Boha. Hřích skutečně volá do nebe.

Naše doba má velmi zjednodušenou představu o zrání člověka: V mládí nebo prostě do jistého věku udělá spoustu chyb a z následků mu samotnému dojde, že má jednat jinak. Za svoje chyby totiž trpce zaplatí. Tedy sám za svoje chyby zaplatí, sám se vykoupí. Na co tedy vlastně Vykupitel? Ve skutečnosti se člověk moc z chyb neučí. Ne zkušenost, ale jen úcta k Božímu slovu drží člověka od toho, aby opakoval stejnou chybu. Úcta k Vykupiteli, ke Kristu a jeho kříži, úcta ke Kristově slávě a moci, jež si zasloužil a právem získal – to zdržuje člověka od hříchu. Jinak to samé udělá klidně stokrát.

Za druhé, to, co Abraham udělá podruhé, je, že vlastní manželku prohlásí za svou sestru. Láska k sestře je krásná věc, láska k manželce je krásná věc, láska k přátelům je krásná věc. Ale jsou to velmi odlišné vztahy a krásné zůstávají, jen když zůstávají odlišné. Na tom vidíme, že láska není jen síla našeho citu. Jasně nám to říká apoštol Jan: „Podle toho poznáváme, že milujeme Boží děti, když milujeme Boha a jeho přikázání zachováváme.“ Někoho milujeme, jen pokud uznáváme, kým máme podle Božího ustanovení pro druhé být.

Rodiče nejsou kamarádi dětí, ale do daného času zajišťují dětem bezpečí, dávají jim představu o světě, o tom, co je správné a co ne. Děti nemohou být zpovědníky ani rádci svých rodičů. Sestra nebo bratr není někdo, koho bychom si mohli nechat pro sebe. Není to někdo, o jehož pozornost bychom měli soutěžit s jeho životním protějškem. Naproti tomu, manžel nebo manželka není někdo, jehož hlavní pozornost bychom mohli přenechat někomu jinému. Není to někdo, u koho bychom se mohli jen tak smířit s tím, že pořád patří především do své původní rodiny. Vnoučata pak nejsou naše vlastní děti, máme je pro sebe jen na čas. Podobně prarodiče zase nejsou nějací asistenti naší výchovy, kteří, když mají u sebe naše děti, by se měli jen řídit našimi pokyny. Krátce, milovat lidi znamená být jim tím, čím jim máme být podle Božího řádu. Nikoliv tím, do čeho se sami cpeme.

Abraham má být především záštitou cti své ženy. Může pro svou ženu dělat ledacos, ale když jí nechá vypadat hloupě před lidmi, velmi se míjí tím, čím má být. Druhou stranou toho je, že muž mezi lidmi snese o dost více urážek, než žena – pokud si alespoň doma nepřipadá jako hlupák. A pokud se tak cítí, zase žena se míjí tím, čím má být – to však je jen logická druhá polovina, o které se v dnešním příběhu nemluví.

Za třetí: Abraham se domnívá, že u něj je všechno poznání Boha, jinde není žádné. Bůh o Abrahamovi skutečně říká, že je prorok. Ano, Abraham je výjimečný plností poznání Boha. Ale že by ostatní lidé o Bohu a jeho spravedlnosti nevěděli vůbec nic, že by všechno, co je možné o Bohu vědět, přišlo jen skrze Abrahama, to je velká namyšlenost. Správně totiž říká apoštol Pavel: „Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu.“

A tak nějaká bázeň Boží je skoro všude. Jistě, lidé si na různých místech, v různých národech a skupinách svévolně vybírají, v čem se Boha bát a v čem ne. Abraham, jako prorok a vůbec každý prorok přináší lidem, o čem přemýšlet nechtěli, co vidět nechtěli, co poslechnout nechtějí. Ale že by nevěděli vůbec nic, že by neměli žádnou bázeň Boží – to platí jen o málo místech, jako byla Sodoma a Gomora. A tak se Abrahamovi k jeho hanbě musí dostat trpkého poučení od pohana Abímeleka: „Jak ses to k nám zachoval? Čím jsem se proti tobě prohřešil, že jsi na mne a na mé království uvedl takový hřích? Dopustil ses u mne něčeho, co se přece nedělá.“

Když to srhneme: Abraham pozapoměl, že vše, co má, je od Boha. Že člověk nepřestává hřešit jen proto, že se poučil, že se adaptoval, přizpůsobil, protože je prostě chatrá hlava. Ale proto, že má úctu k tomu, kdo jej vykoupil a že tak nedělá, o čem Bůh řekl, že se to nedělá. Abraham zapomněl, že není zdrojem dobra, zdrojem nekoněčné lásky. Ale že milovat znamená být pro druhé tím, čím Bůh sám řekl, že pro ně máme být – a co od nás po pravdě řečeno obvykle dosti zjevně očekávají. Abraham zapomněl, že není jediným zdrojem poznání pro svět. Že lidé o Bohu už dost vědí sami – ne ovšem dost pro spásu – a že prorocký úkol, nepříjemný prorocký úkol, je lidem zvěstovat to, co o Bohu vedět nechtějí. Ne jim říkat: Všechno víte úplně špatně, nyní vymažte do čista své city a své myšlenky a začneme stavět na zelené louce.

Zkrátka, je velká ostuda, co učinil. A přesto jej Bůh zachránil a vykoupil. Ale nepřehlédněme, že proti komu se člověk prohřešil, utrpěl skutečnou škodu, jako zde Abímelek. Aby se Abraham z věci dostal se ctí, musí Abímelek platit. Utrpěl nejen on, ale i všichni kolem něj. Proto naprosto nemůžeme odpuštění brát tak, že si jen lidé kolem nás prostě nebudou věci tak brát. Takové odpuštění nemůžeme čekat, protože naším hříchem lidé kolem nás utrpěli škodu, kterou musí dále nést. Stejně tak, pokud mi jsme ti, kdo odpouští, nemůžeme čekat, že naším odpuštěním zmizí škoda, kterou musíme dále nést. Jediný, kdo platí všechny škody, je Kristus. Proto jen skrze jeho kříž se otevřel ten nový svět, kde škod a hříchu nebude – ale v tomto světě to vše za sebou stále vlečeme.

Přes to vše končíme slovy, kterými jsme i začali: I když se cítíme na dně hanby, k Bohu se navrátit lze, skrze upřímné přiznání vin i jejich následků. A konečně, jiné cesty ani není. Nepropadejme nikdy beznaději. Amen