aby se mohli vrátit na správnou cestu; dej těm, kdo přijali křesťanství, ať se vyhýbají všemu, co odporuje křesťanskému způsobu života, a ať usilují o to, co se s ním shoduje. Prosíme o to skrze tvého Syna, jenž s Tebou a s Duchem svatým žije a kraluje jako jeden Bůh na věky věků. Amen

1. čtení: Matouš 21, 23–32

209

2. čtení: Genesis 19, 12–29

Máš-li zde ještě někoho, zetě, syny, dcery, všechny, kteří v tomto městě patří k tobě, vyveď je z tohoto místa, vyzývají ti muži Lota. Tak jako jinde, i zde říká Bůh to, na co sami myslíme. Mnohý věřící by rád přivedl ke spáse své blízké. Zvláště v naší zemi: U nás je spíše výjimkou, když je součástí církve celá rodina– rodiče, synové, dcery, zeťové, snachy. Takových případů najdete velmi málo, všmi církvemi napříč.

Někdy se kvůli spáse svých blízkých i trápíme. Ale je to vlastně trochu namyšlené uvažování. Sami jsme přece neuvěřili proto, že na nás někdo dost dlouho tlačil. Neuvěřili jsme proto, že s námi někdo výmluvně a chytře mluvil. Od našich blízkých, kazatelů či jiných lidí jsme slyšeli o Bohu. Ale sám Bůh způsobil, že jsme uvěřili. Neuvěřili jsme lidem, ale zvěsti, kterou nám přinesli. Neuvěřili jsme lidem, ale slovu Božímu. Že to slovo je od Boha, že toho Boha chceme následovat. Naši víru způsobil Duch svatý. Jak si můžeme myslet, že když jde o jiné lidi, bude to jinak? Jak si můžeme myslet, že u druhých lidí dokážeme to, co u nás samých mohl dokázat jen Bůh? K nám musel promluvit Bůh, abychom uvěřili, kdežto u druhých bude stačit naše slovo? To je nedomyšlené a vlastně trochu namyšlené uvažování. Pokud tedy s úzkostí uvažujeme o spáse druhých, netrápí nás Bůh, ale trápíme jen sami sebe, když si myslíme, že dovedeme to, co Bůh.

Lotovi patří uznání za jeho spravedlivé jednání. Chránil své hosty, prokázal v tom odvahu, neztratil hlavu a bych ochoten k oběti, k vlastní újmě. Ale i sám Lot se nezachránil vlastními skutky. Vždyť čteme: „Ale on váhal. Ti muži ho tedy uchopili za ruku, i jeho ženu a obě dcery – to shovívavost Hospodinova byla s ním -, vyvedli ho a dovolili mu odpočinout až za městem.“ Shovívavost Hospodinova, ta ho zachránila. Ani jeho poznání ho nezachránilo: Lot věděl, kde žije, proto tak naléhal, aby se hosté uchýlili pod jeho ochranu. Ale stejně sám od sebe nedošel k tomu, že by to s městem mohlo špatně dopadnout. Museli ho doslova vzít za ruku a vyvést odtamtud. Věděl, co je správné, vidíme i, že se podle toho dovedl zachovat. A stejně záchrana jeho života musela přijít od Boha.

My máme v Kristu plnou svobodu ocenit dobré jednání i u našich nepřátel a stejně tak odsoudit zlé jednání i u našich nejbližších. Máme v Kristu svobodu ocenit pravdu, i když ji říká někdo nám zcela protivný i nesouhlasit s tím, kdo je nám velmi blízký – protože pravda je jen jedna. Můžeme tak činit svobodně, protože náš soud nad jednotlivými skutky lidí i nad jejich názory o jejich spáse nerozhoduje. U každého stejně přichází tajuplným vedením s hůry, vedením za ruku, vedením Ducha svatého, které konečně sami zažíváme.

Spatřujeme dvě zdánlivě protikladné skupiny lidí: Jedni jsou zděšeni z toho, kolik lidí nebude spaseno, druzí zdánlivě pokojní, protože věří, že spaseni budou všichni. Ve skutečnosti jsou to jedni a ti samí: Lidé, kteří si myslí, že o tom sami rozhodují.

Ti první alespoň stále uznávají, že jen Bůh je konečný soudce. Sice sami sobě připisují neslýchanou moc spasit druhé – ale alespoň věří, že Bůh nakonec rozdhodne. Zapomínají, že je samé přece musel sám Bůh vést za ruku. Jejich smýšlení je troufalé a mylné, ale nejspíše mají alespoň nějaké skutky, na jejichž základě věří, že mohou vykonat něco dobrého. Mají zkušenost, že mohou jednat dobře i zle. To je správně – ale tak daleko, aby mohli způsobit něčí spásu, jejich moc nesahá.

Ti, kteří hlásají spásu všech, mají také tu zkušenost, že je samé musel vzít Bůh za ruku, aby je vyvedl z hříchu. Ale nijak se z ní nepoučili. Nechtějí, aby bylo vůbec potřeba, aby Bůh kohokoliv, zejména je samé, odněkud musel vyvádět. Nechtějí, aby vůbec byl Soud. Ti, kteří hlásají spásu všech, ač se lidem jeví milosrdní, hlásají ji především kvůli sobě. Kvůli hříchům, kterých se nechtějí vzdát. Kvůli hříchu, pro který si chtějí nechat otevřená zadní vrátka. Jsou jako ta Lotova žena. Která ještě včera zažila v Sodomě hrozivou scénu násilí a bezpráví, které se vlamovalo do jejího vlastního domu. Ale stejně se pořád v lítosti dívá nazpět za tím hrozným životem.

Naše víra není víra ani těch prvních, ani těch druhých. Naše víra spočívá na zkušenosti s Božím slovem, s Duchem Božím, který způsobil, že jsme tomu slovu uvěřili, i když jsme ani možná nechtěli. Naše víra je plná naděje, že to samé slovo, ten samý Duch může způsobit to samé u každého člověka, kterého známe. Ba kdo ví, zda nepůsobí už teď. Sami o sobě přece víme, že na nás Boží působení není zdaleka vždy z vnějšku vidět, že o něm ne vždy mluvíme, že o něm také neříkáme každému. Sami jsme Boha poznali jako shovívavého, věříme, že právě tak může působit i u jiných. U každého máme dobrou naději.

Není naším úkolem rozhodovat o spáse lidí. Naším úkolem je před nikým netajit tu zvěst, která nás samé zachraňuje. Soud Boží, před kterým sami stojíme jako viníci, jako hříšníci. A slitování v Kristu, které nás samotné zrpošťuje viny. Lot dostal úkol navrhnout druhým něco, co se mu samotnému nechtělo: Opustit Sodomu. Dostal odpověď, kterou mohl čekat: Měli pocit, jako by žertoval. Stejně jako on sám má pocit, že si Bůh dělá legraci, když ho chce vyvést ze Sodomy. Lot zvěstoval svým blízkým slovo, přžed kterým sám selhával, které však jeho samého nakonec zachránilo, protože ho sám Bůh vzal za ruku.

Jeho zeťové ho nevzali vážně – žádný div, pro Lota samotného to slovo nebylo k uvěření. Ale přeci jen je tu rozdíl mezi jeho budoucími zeti, kteří mají vlastní domácnost, vlastní život a mezi Lotovou domácností, jeho rodinou. Lotova rodina ho musí vzít vážně. Domácnost je totiž natolik malá, že se nakonec nějak počítá s každým jejím členem. I kdyby byl člověk ve své rodině úplně bez vážnosti, stejně se nějak bere v úvahu, co si myslí, co říká, jak jedná. Musí se s tím počítat, protože se lidé vidí denně. Vezměte, že i úplná nerozumnost, třeba i otravná vlastnost někoho z rodiny se nakonec vždy bere jako hotová věc, která se započítá do plánů rodiny. V rodině bohatě stačí svou víru nezapírat, aby se s ní počítalo, i kdyby vás nikdo vážně nebral. A na druhou stranu, i když někdo vládne nad svou rodinou pevnou rukou, stejně nikdy nevládne nad dušemi ve své rodině. Stejně si všichni čelnové rodiny mohou myslet své, jak ostatně často vídáme. Víra, pokud ji člověk nezapře, nicméně s rodinou člověka vždy něco dělá.

Lotova víra zachánila ze Sodomy celou jeho rodinu – vyvedli ho a dovolili mu odpočinout až za městem. Potom tedy se ještě stejně rozhodlo v duši každého z nich, když se Lotova žena ohlížela zpět, když jí bylo líto opustit život v hříchu, i když sama zažila jeho strašné následky. Konečný soud se odehrál v duši každého z nich.

Ale Lotova víra přinesla alespoň časné bezpečí jeho rodině. A to se dá pozorovat i dnes. V průměru jsou rodiny, ve kterých je alespoň někdo věřící, ve větším bezpečí. Statisticky na ně dopadá méně životních katastrof, jsou o tom studie, dá se to dokázat. Jistě se hned ozve někdo s příkladem, kdy tomu tak není – ale takový nepochopil, co znamená slovo v průměru: Znamená, že častěji je to tak, než onak, nikoliv vždy. A to ještě ani nebereme v úvahu, jak by rodina, stižená nějakým neštěstím či poznamenaná sváry a křivdami vypadala, kdyby v ní žádný věřící nebyl. Je to zvláštní – dobrým účinkům víry na rodinu netřba věřit, dají se statisticky dokázat. A přesto taková statistika u nikoho víru nezpůsobí, ale Bůh sám musí vzít každého za ruku.

A tak máme uprostřed nás to slovo, které nás samé odsuzuje, aby nás pak zachránilo. Můžeme dokonce statisticky dokázat, že to slovo funguje už teď, v tomto životě, ne jen pro život budoucí. To slovo, to slovo o kříži a zmrtvýchvstání, o soudu a slitování před nikým netajíme, „nestydíme se za evangelium Kristovo“. Nejsme však pány nad tím slovem, ani nad spásou druhých. Sami však známe Boží slitování a o každém máme dobrou naději. Amen