Nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího, řekl Ježíš. Dnešní čtení pojednává o stejné věci, jako rozhovor Krista s Nikodémem. Tedy, že člověk sám od sebe je pouhé stvoření a za dítě Boží musí být teprve Bohem přijat. Člověk, jak je, nemá vůči Bohu žádná práva, aby mohl Boha soudit či mu něco vyčítat. Správně říká prorok Izajáš: Je to vaše převrácenost, jestliže je hrnčíř oceňován stejně jako hlína. Což říká dílo tom, kdo je udělal: „On mě neudělal“, Což výtvor řekne o svém tvůrci: „On ničemu nerozumí“,

Ani my, když něco vyrobíme nebo postavíme, necítíme k tomu povinnost. Když si u domu postavíme kůlnu, nečekáme, že se s námi bude hádat, když do ní uložíme nějaké harampádí, že tím bude uražená. A když neslouží, zboříme ji. A nepláčeme u toho. Je to jen náš výtvor, třeba velmi důmyslně postavený, ale výtvor, který jsme vytvořili pro náš účel; kůlna s námi nevede žádný hovor a necítíme k ní odpovědnost. To osobní spojení člověka a Boha se děje teprve v osobě Ducha svatého.

S našimi výtvory to přede jen může trochu jinak, pokud nás náš výtvor oslavuje. Pokud máme pěkný květinový záhon před domem, lidé se zastavují a žasnou, pak ho přeci jen jen tak nezořeme. To už by nám bylo líto a už je to věc naší cti. Nebo třeba pokud bychom sami v garáži postavili auto a lidé by nad tím žasli, tak už ho také jen tak nesešrotujeme nebo neprodáme.

Kdyby tedy Bůh měl mít závazky ke svému stvoření, tak k tomu, které jej ústy i svým životem oslavuje. A Bůh také svým Zákonem chrání život a důstojnost každého člověka a dokonce tak v některých nařízeních činí i u zvířat; mohli bychom snad říci i u stromů, jejichž první úroda se podle Zákona nemá jíst. V Žalmech čteme docela často, že celé stvoření oslavuje Boha a právě kvůli Boží slávě požívá celé stvoření a člověk zvlášť jisté základní ochrany, takže skoro nic nejde zničit či zahubit jen tak.

Ale to je něco jiného než vztah s Bohem. Ten se děje jen v Duchu. Být pod ochranou Božího zákona je něco jiného, než například moci vést s Bohem spor. To často vidíme u proroků, třeba u Jonáše, Jeremijáše, nebo v Žalmech. Tady mluví ti, kdo byli obřízkou uvedeni do smlouvy. Kdo mají vůči Bohu práva, i právo vznášet stížnosti, vznášet prosby a právo čekat na naplnění svých proseb.

Někdo by mohl uvést Jóba, který nebyl z Izraele, žil kdysi v dávnověku asi ještě před Abrahamem. I jemu však Bůh nejprve opodví pouze tím, že vše stvořil, i jeho samého. Když skrze Ducha spatří velikost Božího díla a Boží moc, už nemá mnoho co říci, ale od Boha čeká poučení – a dočká se i obratu k dobrému v životě, byť jistě rány na jeho duši zůstaly. Ale má naději, ovoce ducha. I on se stal Božím dítětem v osobním setkání s Bohem, v osobě Ducha svatého.

Naše pokolení má však ve zvyku vůči Bohu poukazovat na samé bolestné, zlé věci, které se udály, velikost Boží nezmiňuje. Na války, nemoce a katastrofy. „Kdyby byl Bůh, tak…“, říkají. Jakoby tím chtěli vyvolat u Boha stud a šptné svědomí a tím ho přimět, aby se ukázal, aby změnil svůj záměr. Jako když si baalovi proroci sami zasahovali rány meči a oštěpy, až je polévala krev a volali „Baale, odpověz nám!“.

Když se chce člověk k Bohu dobrat rozumem, vytvoří vždy nějakou modlu. Jistě, možnosti rozumu jsou velké a tak, co člověk vymyslí, je pak k uvěření. Uctívá pak svůj výtvor, na který je pyšný a nedá se poučit. Když se pak ukáže, že ta modla nefunguje, volá k ní člověk dále, poukazuje na své rány, aby vyvolal soucit, ale pořád volá k modle.

Konečně, když mluvíme o bolesti: Obžízka byla známa národům kolem již před Abrahamem. Nekonala se ovšem osm dní po narození. Ale zrhuba ve třinácti letech, jako obřad dospělosti. Dodnes ji tak konají třeba Turci. Podobné obřady, zahrnující bolestný zážitek, konaly skoro všechny staré národy. Proto, aby byl jakoby rozbit starý člověk, dítě, a znovu se poskládal člověk dospělý. Takové obřady se obvykle konají jen u mladých mužů, protože z dívky se žena viditelně stane jaksi přirozeným během, u chlapce je přeměna v muže z vnějšku daleko hůře pozorovatelná, nejen tělesně, ale i v chování.

Vidíme na tom, že i pohané tuší, že u člověka je nutná nějaká proměna, že nemůže zůstat beze změny. A jistě je pravda, že dospělý nemůže smýšlet jako dítě. Ovšem ke stejnému výsledku lze dojít daleko všedneji: Najít si práci, případně se oženit či vdát a mít děti. Zkrátka převzít za něco a za někoho odpovědnost. Pokud člověk bere vážně své povinnosti, rychle přestane smýšlet jako dítě, dospěje. Lidé se stávají dospělými i bez víry.

V obřízce, jak ji ustanovil Bůh, na tom naopak byl dospělý – i stařec, jako Abraham – stejně, jako to dítě, obřezané osmého dne. V obřízce se totiž každý stával dítětem Božím. Ve čtení je konečně zdůrazněno: Abraham i jeho syn Izmael, stařec i mládenec, byli obřezáni v týž den. Protože obřízka je zde znamením díla Ducha svatého. Ve kterém je novorozenec, stejně jako stařec, dítětem Božím. Obřízka znamenala ve starém čase v náznaku to, co dnes znamená křest zcela zjevně a jasně.

Novoorozenec i stařec stejně v Duchu rozeznávají Boží dobrý úmysl s námi, ve všem dobrém Boží dar. Hlubiny Boží nedovede postihnout rozumem o moc více dospělý než dítě. Ale Boží dobrotu však může cítit stařec stejně, jako nemluvně. Obřízkou i křtem jsme na tom všichni stejně; obřezáni konečně byli i otroci v Abramově domě. Nic neznamená ani rozdíl v postavení před lidmi. Protože jde o Ducha, který nám dává poznat, že patříme Bohu.

Bůh musí k člověku přijít sám, aby jej člověk poznal. Musí přijít osobně – právě v osobě Ducha svatého. Proto vyznáváme: Věřím v Ducha svatého, Pána a Dárce života, který z Otce i Syna vychází, s Otcem i Synem je zároveň uctíván a oslavován a mluvil ústy proroků. Člověk musí poznat, že si život nedal sám, že nežije sám od sebe, že nemůže s Bohem mluvit způsobem já pán, ty pán. Člověk si může Bohu stěžovat, pokud je jeho. Nemůže však Boha odsoudit a zavrhnout, jako by mu byl roven. Musí poznat, že sám život, to co má rád, je dílem Boha, poznat Boží dobrodiní. Musí pak poznat, že Bůh, který k němu přichází je ten Bůh, o kterém mluví Písmo. Tímto způsobem osobní musí být setkání s Bohem.

Ale kdybychom řekli jen toto, bude to mnohým znít beznadějně. Uznávají, že někteří to takto opravdu cítí. Mluví o tom tak, že někdo má víru vrozenou, má to v rodině, má na to geny. Někdo by chtěl věřit, ale zdá se, může jen čekat, že to na něj přijde, ale spíš nepřijde.

Jak vidíme, v genech to není. Každý narozený v Abrahamově domě musel být obřezán. Na jednu stranu platí, co říká Petr: Toto zaslíbení patří Vám i vašim dětem. Bůh ví, jak těsně jsou malé děti provázány se svými rodiči. Dokonce i jak blízký vztah může být mezi manželi – proto se obřízka jako dočasné znamení dokonce týkala jen mužů v rodině a ještě Pavel říká: Nevěřící muž je totiž posvěcen manželstvím s věřící ženou a nevěřící žena manželstvím s věřícím mužem, jinak by vaše děti byly nečisté; jsou však přece svaté! Jak řekl básník naší reformované tradice: Žádný člověk není ostrov. Každý má mít dobrou naději zejména u svých blízkých. Nemůže způsobit jejich spásu, ale má mít dobrou naději, nemá být úzkostný. Ale tato naděje se zakládá na znamení, kterým sám Duch chce ukázat na své dílo. Dříve v neúplnosti na obřízce, nyní v úplnosti na křtu. Proto, jako Izraelci obřezávali nemluvňata, my v pevné víře a radostné naději nemluvňata křtíme.

Ducha Božího nelze lidskou snahou spoutat – stejně tak mu však nejde zakázat, aby se viditelně projevil. Duch přichází, kdy chce – a dal najevo, že chce přicházet právě skrze tato znamení. Ducha Božího nevidíme, ale vidíme jeho dílo. Duch sám každému ukazuje, skrze co se stát dítětem Božím: Tehdy dříve skrze obřízku, nyní skrze křest.

Neobřezanec, který by nedal své neobřezané tělo obřezat, bude ze svého lidu vyobcován; porušil mou smlouvu, praví Hospodin. Stejně tak dnes, kdo by odmítal křest – ale také kdo odmítá večeři Páně, kdo odmítá Písmo, které tato znamení ustavuje a společenství církve, kde jedině se ta znamení dějí – ten odmítá ujištění, která mu sám Bůh chce dát. Protože se cítí Bohu roven v síle své mysli, ve velikosti svých skutků, roven Kristu v bezúhonnosti a velikosti svých obětí. Ale mýlí se, je jen jen stvoření.

Kdo však má Ducha Božího, sice jistě nechápe vše – a třeba skoro nic, protože je nemluvně, nebo slabomyslný, nebo je jeho mysl už věkem zatemněna. Ale to cítí, že mu Bůh dal život a že má být na světě. Že vše dobré od Boha pochází. Že není větší, než Bůh, že se Bohu odpovídá. A že jej též Bůh, po všech zápasech, jistě přivede k věčnému životu, skrze Krista, našeho Pána. Amen