Já jsem Bůh Všemohoucí, choď stále přede mnou, buď bezúhonný, říká Bůh Abramovi. Abram je pastevec bez stálého bydliště. Putuje se stádem stále ještě divokou krajinou. Nemůže si být jist, kde potká šelmy, kde číhají hadi, kde je v zemi hnízdo divokých včel, kde je ve skalách propast. Nemůže si být jist, koho na cestách potká. Jako on, cizinec v zemi, putuje se stádem, tak v krajině mohou pátrat i nájezdníci a loupežníci. Nedávno se v kraji ojevilo vojsko čtyř králů odkudsi od východu, až z Babylónu, zdá se – nikdo mu o tom dopředu neřekl ve večerích zrpávách. Jak se Abramovi jeví, každý den je skutečně vše možné. Proto Abram mlčí, když mu Všemohoucí nabízí smlouvu, pevný bod, jednu jistotu v životě. Taková nabídka se neodmítá.
My však žijeme v krajině, která je jako zahrada Hospodinova. Je skutečně pravda, co říká pan doktor ve filmu Vesnička středisková: Tohle není země, to je zahrádka. Dokonce i ve zdánlivě divokém lese pozorné oko zjistí, že stromy jsou vysazeny v řádcích, stejně jako ředkvičky. Objeví-li se šelma, tak maximálně jeden vlk, kterého se televizní štáb vydá natočit a ochránci přírody chránit. Je to totiž jediná skutečná příroda, kterou u nás lze spatřit.
Výrazně nám chybí tělesná zkušenost, že do pěti vteřin se může stát kde co. Proto o věcech na prvním místě přemýšlíme. A tak nás nad slovy „Já jsem Bůh Všemohoucí“ napadne spíše logická námitka: Když je Bůh může všechno udělat, na co jsme my? Proč máme vůbec něco dělat, proč to nemůže udělat Bůh sám. Neskončí nakonec vše stejně tak, jak Bůh chtěl, jak určil. A něco na tom je: Když si my, neúplní, nehotoví, nedokonalí, uvědomíme dokonalost, úplnost Boha, právem se ptáme: Na co jsme tu ještě my? Kdo by řekl, že jsme tu jaksi proto, aby Bůh nebyl sám, aby si jaksi měl s kým povídat, aby měl vztah, zapomíná, že Bůh je i bez nás už sám o sobě vztah – je jeden vě třech, Otec, Syn a Duch. Nepotřebuje někoho dalšího. A tak v Písmu spatřujeme, že při zjevení Boha velmi často lidé říkají: Zemřeme, neboť jsme spatřili Boha. A něco podobného se můžemem zažít i ve své vlastní mysli. Boží jméno „Bůh Všemohoucí“ je zde sice přeloženo dobře, přesto: Původně zní El-Šaddaj, což dolova znamená něco jako Bůh planiny: Bůh, který může vše zplanýrovat, srovnat se zemí, před jehož velikostí je skutečně vše jedno. Znamená to též Bůh ničitel, Bůh drtící.
Všimněme si však věci, kterou obvykle lidé přehlížejí: Logika nakonec nikdy není bez pocitů, bez nálady. Logicky přemýšlí vždy nějaký člověk a má důvod, proč se chce logicky dobrat nějakého závěru. O Bohu říká: Proč neudělá všechno sám, když je všemohoucí, proč to neudělá místo mě. Ale když by člověk uvažoval o vlastním obědu, neřekne: Proč ho nesní někdo za mě – i když by určitě někdo mohl. Nebo neříká: Proč si ke květu nepřivoní někdo za mě. Zkrátka, u věcí, které člověk sám dělat chce, nikdy neříká: Proč je neudělá někdo jiný. A tak i tak logická věc jako „proč to Bůh neudělá sám, když je všemohoucí“ o člověku prozrazuje především, že nechce dělat to, co Bůh řekl.
A stejně tak, pokud to někdo řekne chytřeji: Proč mám něco dělat, když výsledek je stejně daný: To samé vám nevadí, když třeba jedete na vodní skluzavce. Tam je dáno, že shora dojedete dolů, přesně určenou trasou, kterou neřídíte. A přece to obvykle lidi velmi baví. Konečně právě většina věcí, co mají lidé rádi, má jasně daný průběh i výsledek; konečně i ten oběd, na konci je prázdný talíř, plný žaludek a příjemný pocit. Aby to dopadlo jinak, aby jídlo skončilo někde jinde, například, si nikdo nepřeje. Právě u těch příjemných věcí obvykle víme, jak dopadnou. Chceme je však zažít, chceme abychom po skluzavce jeli my a ne někdo jiný. Chceme, abychom oběd snědli my a ne někdo jiný. Chceme toho být součástí.
A právě to nabízí Bůh Abramovi. Buď toho součástí. Buď součástí toho, co já dělám. Je tu samozřejmě rozdíl mezi Bohem a člověkem: Bůh již dokonalý, úplný je. Abramovi Bůh říká: Choď přede mnou. Ještě k tomu musíš dojít. Ještě nejsi úplný, nejsi ještě vším, čím být můžeš. Zde, bohužel není přeloženo zrovna dobře; Bůh abramovi říká: Choď stále přede mnou, buď úplný, hotový. Buď v malém, ve svém dosahu, ve svých omezených možnostech tím, čím je Bůh ve velkém, ve svých neomezených možnostech. Bůh se stará o vše, o to, aby vše fungovalo, ty se starej o to, aby fungovalo vše, co je v tvém dosahu.
Hospodin klade mezi sebe a Abrahama smlouvu. Bůh s ní zaručuje, že má smysl se starat o věci kolem sebe a to co nejlépe. Že svět není úplný zmatek – i když je porušen hříchem a úplně v pořádku a řádu není. Jistě že dobré konání neskončí v tomto světě vždy dobrým výsledkem. Na druhoub stranu je však zcela jisté, že bez dobrého konání dobrý výsledek nikdy nevznikne. Jít světem jen s tou myšlenkou, že neudělám nic zlého, neumažu se, je odsouzeno k neúspěchu.
Proto je nutnou součástí smlouvy země. Člověk může prokázat, co v něm je, pouze na nějakém úkolu. Pouze na něčem, o co se stará. Za co odpovídá. Na úkolu, který jej také soudí. Když dostanete kus pole, na koci roku je jasně vidět, zda na něm vůbec něco vyrostlo a jak moc tam toho vyrostlo. Samozřejmě, nebylo to jen na vás – pršelo moc nebo málo, úrodě škodili ptáci a zvěř víc nebo míň. Ale pokud nebylo ani zoráno, ani zaseto – je celkem jasné, čí je to chyba. O to tu v duchovním smyslu jde: Člověk, má-li chodit před Bohem, musí na sebe vzít nějaký úkol, nějakou odpovědnost. O které ví, že když se nepovedlo, není pochyb o tom, že je to jeho chyba. A dovede to snést, nehroutí se z toho. S tím se úkolu ujal. Kdo nedělá chyby, nedělá je pravděpodobně proto, že nedělá vůbec nic.
A mluvíme zde nejdříve o malých úkolech. Člověk má brát za své takové úkoly, které určitě zvládnout může. Nejlépe dnes, do měsíce, do roka nanejvíš. Právě proto, aby viděl, že když je nezvládl, je problém v něm a ne ve světě, který se proti němu spikl. Bůh dal Abrahamovi a jeho potomkům celkem malou zemi, asi velikosti naší Moravy. Nedal jim celou Mezopotámii nebo celý Egypt. Dal jim, co se dá bezpečně zvládnout – a v tom ovšem měli vládnout bezpečně a s jistotou. Sami neposuzujeme druhé ani tak podle velikosti jejich díla, ale spíše podle toho, s jakou jistotou je zvládají. Pokud někdo kope jámy, jsme rádi, pokud je jáma hotová tak, jak má – netrápí nás, že nemá plán řešení situace v Tichém Oceánu. Pokud někdo vede stát, zlobí nás, pokud to dělá zmatečně – že je jeho úkol nepochybně obrovský, to nás nijak neuklidňuje. V tom, co děláš, vládni pevně, jednej s jistotou. To je Boží výzva.
V této smlouvě tak Bůh Abrama vrací na zem. Abram žil jako kočovník v divokém světě přírody, kde se vše mění. Měl tu zkušenost, že se do pěti vteřin může stát cokoliv. Bůh mu ukazuje lepší úděl. Zemi, kde se dá myslet trochu dopředu, kde člověk není jen vláčen okolnostmi. Ale kde je alespoň ta jistota, že bez dobré snahy nic dobrého nevzejde i ta jistota, že alespoň něco se člověku zdaří vždy. Kdežto mi žijeme ve světě, který je zcela obdělán. Máme jaksi pocit, že by všechno mělo fungovat na jedničku. Dovedeme vytknout Bohu, že to nebo ono není přesně tak, jak by fungovat mělo, dovedeme na Boha vytáhnout s logikou. Protože nám nehrozí, že nás kousne vlk, až půjdeme pro rohlíky, žijeme více ve svých hlavách než v těle.
Ale co Bůh zaslibuje Abrahamovi, zaslibuje i nám: Zažij to ve svém těle, ve svém životě, jak věci mají nějaký řád, tam kde dříve byl jen smatek. Jak je nakonec něco dobrého tam, kde před tím nebylo nic zajímavého. Věci se nemusí vždy proměnit v dobré – ale alespoň mohou. Ne vše dobré přetrvá – ale něco přece přetrvá. Zažij to na svém těle, když nohama někam jdeš a rukama něco děláš. To, na co dosáhneš. A proto se ta smlouva uzavírá znamením na těle, obřízkou. Ta smlouva je pro ty, kdo chtějí zažít, že konají, co sám Bůh koná. Že mají za dobré, co sám Bůh prohlásil za dobré. Kdo sami sebe posuzují tak, jak je sám Bůh posuzuje, kdo dovedou snést, že je jejich dílo soudí a nehroutí se z toho, protože v Bohu mají jistotu. Amen