Čteme, že Abram Hospodinovi uvěřil a on mu to připočetl jako spravedlnost. A přitom se hned při dalším zaslíbení Abram ptá: Panovníku Hospodine, podle čeho poznám, že tuto zemi obdržím? Najednou Abram zase nevěří? Věří, jde o jemnější věc:

Sice o to, co v Bibli znamená poznat. Vykládat smysl jednotlivých slov v Písmu je málokdy k užitku. U slova poznat je však přeci jen důležité vědět: Poznat v Bibli znamená vždy poznat na vlastní kůži, zažít, sám to zkusit. Abram tedy věří. Ale, dalo by se říci, cítí, že to nijak zvlášť neprožívá. V předešlých verších si Abram Bohu stýskal, že nemá syna. Dostal zaslíbení, že syna mít bude. To prožíval. Mnohý to myslím zná: Nějaká věc, co k dobrému životu patří, v jeho životě chybí. A člověku se to připomíná každý den: Rodiný život, nějaké trvalejší dílo, které by člověk po sobě zanechal, nějaké dobrodružství, přátelství, uznání lidí. Jedna z těch věcí. Tam člověk ví, co by chtěl. Abram ví, že chce syna.

Bůh jako by mu však stále podsouval k synovi i tu zemi. Jakoby říkal: A za druhé, s potomkem přijmi i zemi, protože je to důležité. Abram jistě rozumem chápe, že je to důležité; že jednou to PRO NĚJ může být velmi důležité. Řekněme jako děti jasně chápeme, že jednou budeme chodit do práce, že to je nevyhnutelné; přesto si nečteme inzeráty s nabídkami práce a nemáme moc sklon se zajímat o věci, které nás jednou mohou živit. Tušíme, že proto se chodí do školy a chodíme tam. Ale není to pro nás hlavní věc zájmu, máme bližší zájmy, chceme morče nebo letadlo na vysílačku.

Člověk tedy zdaleka nemusí věc prožívat, aby v ní věřil. Konečně, jak správně říká Jakub, víra se pozná na skutcích. Čemu člověk věří nejlépe sám pozná podle toho, jak jedná. Čemu člověk věří, podle toho se zařídí, tomu přizpůsobí svůj život. Dítě ví, že jednou bude pracovat, proto chodí do školy, třebas bez velkého nadšení. Dospělý ví, že by mohl dostat tetanus, proto raději zajde na přeočkování, i když bez velkého nadšení. A Abram poctivě prochází tou zemí, která má být jeho a na všech místech staví oltáře Hospodinu, jakoby zabírá tu zemi jménem Božím. A zároveň to nejspíš není věc, na kterou by pořád myslel, ať vstává nebo uléhá. Pokud vidíme, že lidé jednají podle svého přesvědčení, již vidíme víru a není na místě v nich za každou cenu vynucovat nadšení pro to, co dělají. Proto se takového vynucování vystříhejme.

Vezměme například, že byly časy, kdy lidé každou neděli chodili do kostela a celá bohosužba byla v latině. To rozhodně nebylo ideální a jak moc takovou bohoslužbu mohli každou neděli prožívat, to je opravdu otázka. Přesto ti samí lidé víru neztratili. Ba skrze tyto lidi přišla reformace církve, nikoliv odněkud z vnějšku. Lidé, kteří už věřili a podle víry také jednali, právě ti a ne někdo jiný, toužili po tom, aby víra zasáhla i jejich nitro, aby ji i prožívali. Dokonce ani ti, kteří reformaci nepřijali a dál poslouchali latinskou mši, víru neztratili. Víru ztratili ti, kdo do kostela přestali chodit úplně, kdo přestali v církvi žít. Skutečně tedy platí: Ukaž mi tu svou víru bez skutků a já ti ukážu svou víru na skutcích.

Na Abramovi tedy vidíme, že člověk nemůže věřit jen tomu, co prožívá. Je třeba věřit všemu, co nám Bůh předkládá k věření a podle toho i jednat. Proto je především třeba číst celé Písmo, ne jen oblíbená místa, která nás hřejí u srdce. V budoucnu se může snadno ukázat jako životně důležité, co nás ještě dnes nijak zvlášť neoslovuje. Když vezmeme samotného Abrama a náš čas: Jeho syn Izák již očekává vzkříšení u Boha, není na této zemi. Kdežto země zaslíbená, Izrael, je živá skutečnost dneška. Věřit je tedy třeba všemu, co Bůh říká, ne jen tomu, co je nám blízké. Konečně, je psáno, že člověk je živ KAŽDÝM slovem, které vychází z Božích úst. Jinými slovy to dobře říká prorok Samuel králi Saulovi: „Líbí se Hospodinu zápalné oběti a obětní hody víc než poslouchat Hospodina? Hle, poslouchat je lepší než obětní hod, pozorně rozvažovat je víc než tuk beranů. Vzdor je jako hříšné věštění a svéhlavost jako kouzla a ctění domácích bůžků.“

Když jsme toto řekli, musíme být poctiví a také říci druhou část: Následovat víru bez prožitku, tím se víra zkouší. To je zkouška víry. Tudíž konat na základě víry bez prožitku je těžké, je to strádání. Proto zcela právem, zcela přirozeně Abram říká: Jak to poznám? Jak to zažiju? Jak toho budu součástí? To je ten jemný rozdíl: Chtít zážitek, jinak nebudu věřit! – To je soběstřednost a namyšlenost. Soustředění na sebe, nepřátelské Bohu. – Ale chtít prožít víru, kterou už mám, víru, podle které jednám – To je přirozené a správné přání. Bez prožitku, i když na prožitku víra nestojí, bez prožitku nemůže víra vydržet do nekonečna. To je třeba dodat.

A Bůh ukázal Abramovi, že to zaslíbení prožije skrze oběť. Měl rozpůlit krávu, kozu a berana. To je docela zážitek – nevím, zda jste někdy půlili krávu, já viděl půlit jehně a stačilo. Chci tím říci: Oběť vždy zdůrazňuje, že věci mají cenu. Když je při něčem nutno prolít krev, když zanikne život, když jsou odhaleny útroby živého tvora, to něco znamená.

Pohané ovšem chápou oběť jako platbu, jako prostředek k získání něčeho jiného. Nevěří ve stvoření z ničeho a tak je u nich oběť na počátku světa, první tvor je obětován, aby z něj vznikl svět. A nebo si obětí zavazují Boha, aby jim něco musel dát. Kdežto obětí Hospodinu člověk vzdává díky. Dosud jsme mohli vidět, že Kain a Ábel obětují po sklizni, Noe potom, co přežil potopu a dostal nový počátek, Abram potom, co přišel do zaslíbené země a zde po tom, co dostal zaslíbení. Dostali něco cenného – a teď dávají ze svého nejlepšího, zažívají, že je něco drahé. Trochu podobně, jako dodnes o svátcích jíme dražší a složitější pokrmy. Půlí krávu, kterou by jinak mohli dalších pět let denně dojit, která by jim mohla tahat pluh. Zažívají, že věci mají cenu. Konečně, každá oběť je předobrazem a účastí na oběti Krista; jeho oběť na kříži je cenou za všechny milosti Boží.

Odpověď člověku, jak více prožívat, čemu věří, tedy z části zní: Člověk více prožívá to, co ho něco stojí. Naši husitští předkové se Bohu v pravdě přiblížili v přijímání pod obojí, i pro nemluvňátka – a po pravdě kvůli němu vedli válku dvacet pět let. Konečně, část zážitku pití z jednoho kalicha vždy bylo a je dodnes, že je to trochu nebezpečné. Zpívat Bohu chvály a žalmy znamená se to učit, tedy také nejdříve působit trochu hloupě před lidmi kolem mě – ale málo co tak člověka přibližuje Bohu jako duchovní píseň. Modlit se denně ráno i večer k Bohu znamená obětovat část svých okamžitých nálad, část svého vnitřního života Bohu – ale přibližuje to Bohu postatně. Víru prožíváme tím, že nás to něco stojí, že něco obětujeme.

Znovu musíme zdůraznit: Těmito věcmi si nekupujeme spásu, ani jimi nezavazujeme Boha, aby pro nás něco udělal. O co jde můžeme třeba dobře vidět na mnohých prorocích, jako Jonáš nebo Jeremijáš, kteří nejdříve nechtěli prorokovat, Bůh je k tomu nějak dotlačil – ale když už do prorokování vložili úsilí, snesli pro ně nebezpečí, Boží věc se časem stala zcela i jejich věcí. Funguje to podobně jako ve světském světě: Když vás zaměstná mlékárna, časem snadno sami sebe přistihnete, že lidem s nadšením vyprávíte o prospěšnosti mléčných výrobků. Člověk může mít různé výhrady, ale téměř nikdy není netečný k tomu, do čeho hodně vložil.

Závěrem tedy řekněme: Kdo chce svou víru prožít, ať do ní vloží čas, síly, prostředky. Protože je to stejné, jako jinde: Kde je tvůj poklad, tam časem bude i tvé srdce. Kdo stojí blýzko Kristu, stojí blýzko ohni. Amen