Člověka by to asi hned nenapadlo, ale dnešní příběh je vůbec prvním příběhem o válce v Bibli. Mimochodem je zajímavým pro dějiny, protože jeden z těch králů, Amráfel, je možná Chamurapi, kterého známe ze školy. Poprvé také slyšíme jména různých říší ve starověku. Dnešní příběh nám však ukazuje, že pro člověka je nejlepší, když se mu dějiny úplně vyhnou. Protože pokud kolem vás kráčí dějiny, projdou se obvykle rovnou po vás. Když se dějí velké věci, dějí se obvykle vám.

Člověk by si měl dát dobrý pozor na touhu, kterou má bez pochyby v srdci většina lidí: Aby se právě v jeho době něco velkého stalo, aby právě jeho doba byla v dějinách ta nejdůležitější. Ale proč po tom lidé často touží? Jen proto, aby se tak jejich život stal důležitým bez jejich přispění. Jen tím, že právě oni žijí v tom nejdůležitějším čase dějin. Jejich životy jsou tím cennější než život všech lidí před nimi.

Chce-li však být člověk důležitým – a je přirozené a správné přát si, aby můj život byl důležitý – chce-li být člověk důležitý, měl by se svými slovy i činy stát důležitým v každodenním životě svých bližních. Vzpomeňme sami, kdo z našich příbuzných, přátel, učitelů atd. byl důležitý pro náš život a zkusme v něčem být pro druhé, čím byli oni pro nás. Dějiny naše jméno zapomenou, ale naši bližní ne, ani Bůh ne. Taková sláva trvá i při všech změnách.

Lot se nicméně už součástí dějin stal. Nemůžeme však rozhodně říci: Může si za to sám. Lotovi ani Abram, a myslím ani Bůh, neřekl: Vyber si. Ale jedna z těch voleb je špatná. Je to zkouška. Vždyť, jak víme od apoštola Jakuba: „Bůh nemůže být pokoušen ke zlému a sám také nikoho nepokouší.“ Lotovi bylo skutečně řečeno: Vyber si, co ti více vyhovuje, co tě více láká. Nebyla to žádná past.

Podobně, jako i my máme plnou svobodu si vybrat třeba své zaměstnání. Ač to bohužel někdy z úst církve zní tak, jako by ta správná volba byla jen nějaká pečující profese jako lékař, zdravotní sestra, pracovník dobročinné orgnaizace a tak dále, rozhodně tomu tak není. Například lidi, kteří pracují na dodávce vody či elektřiny poteřbujeme vlastně ještě více, než lékaře, protože bez nich bychom žili daleko bídněji všichni, ba i nemocných by bylo více. Není tomu ani tak, že křesťan by neměl raději mít žádnou moc, aby nemusel někoho k něčemu nutit nebo někomu neukřivdil – ač tak mnohá křesťanská společenství, svatá ve vlastních očích, mnohdy učila a dodnes učí. Moc, to nejsou jen výhody, ale také spousta starostí a odpovědnosti, jak jsme o tom ostatně mluvili minule.

Ale je třeba počítat s tím, že každá volba má svou cenu. Každá volba je něco za něco, třeba ne hned nějaká velká oběť, ale za vše se platí. Je potřeba s tím počítat a být na to připraven. Lot si vybral město. Město mělo dosud v Písmu spíše špatný zvuk: První město založil Kain, druhé, Babylon, založili lidé ve vzdoru vůči Bohu a v píše. Na městě je zlé hlavně to, že člověka dost odtrhuje od skutečnosti. Řekněme například, pokud topíte dřevem, které před tím musíte nařezat, naštípat a nasušit, vydíte zimu o dost jinak, než pokud vám stačí v bytě otočit kolečkem a odkud do topení proudí plyn či teplá voda, nad tím ani nepřemýšlíte. A tak město dává člověku především falešný pocit kontroly nad svým životem, sklon přeceňovat své síly a své možnosti něco ovlivnit.

Na druhou stranu: Vešekeré léky, které máme, knihy, které čteme, ba i ten traktor, který oře pole, všechno to vzniklo téměř výhradně ve městě, protože tam má člověk právě tu možnost myslet nově, v nadheldu, potkat podobné takové. V dobách, kdy žila většina lidí na vsi, mezi nimi jistě bylo mnoho lidí s nadáním pro matematiku nebo s velkou představivostí, ale to u pluhu prostě nepoužijete. Do měst se tak stahují lidé, kteří tam mohou projevit své nadání – a ovšem také lidé s ostrými lokty a lidé, jimž by jejich chování na místech, kde se lidé znají, neprošlo. Je to něco za něco. A stejně je to i u těch povolání: Nic nebrání tomu, aby byl křesťan právníkem, obchodníkem, filmovým režisérem, detektivem atd. – jen musí počítat s tím, že bude ve světě ostrých loktů. A že pokušení budou mnohá. Ale pokud se na to cítí, pokud na to má, jen dobře. A Lot na to, dodejme, měl. Jak čteme u apoštola Petra, sice trpěl tím prostředím, ve kterém žil – ale obstál v něm a nakonec byl se svou rodinou ze Sodomy zachráněn jako jediný spravedlivý. Jde to – ale je to těžké.

Zatím pro Abrama, který putoval po krajině jako pastýř, nebylo tak životně důležité, aby to měl u někoho dobré, od nikoho nic nechtěl, což, pokud toho lze dosáhnout, lze většině lidí doporučit. Ve starých westernech vídáte takovou tu farmářskou rodinu, která žije někde uprostřed prérie a je vždycky ráda, když se někdo občas zastaví nebo když jednou za týden potká lidi s širokého okolí v kostele a pak možná na tancovačce. A bývají to hrdí a spíše čestní lidé, v těch filmech a něco takového, jak soudím, Bůh pro člověka původně zamýšlel, když řekl: Naplňte zemi a podmaňte ji. Ale takého života není úplně snadné dosáhnout, znamená určitě hodně dřiny a také velmi málo jistot. Život ve městě je po většinu času bezpěčnější – jisté ovšem také je, že se tam vždy najde někdo chytřejší než vy, kdo věcmi hýbe a vy jste spíš ve vleku.

A můžete si sice zachovat čisté svědomí – osud svého společenství však musíte nést, i když na něj nemáte vliv. Bůh není jen naším Pánem – je Pánem celého světa, králem králů. A také nejen posledním soudcem, ale také soudcem národů a měst. Je to smutné, ale skutečnost je taková, že se člověk sveze s většinou kolem něj. Tak tomu bylo i u proroků – téměř každý prorok nesl spolu se svým lidem Boží tresty, před kterými přitom sám varoval. Elijáš jako první poznal hlad, který před tím ohlašoval, Jeremijáš byl v okamžiku pádu Jeruzaléma uvězněn ve studni uprostzřed tohoto města a tak dále. Konečně Kristus zemřel na kříži, spravedlivý za nespravedlivé. Prorok nikdy nemluví z bezpečí.

Ono ostatně žádné bezpečí není. Lidé jsou odjakživa tak provázaní, že jakákoliv záchrana nakonec přichází člověku od společenství. Konečně Abram vytrhl se svými třemi sty osmnácti zasvěcenci. Podivně přesné číslo – ukazuje nám, že Abram všechny alespoň nějak znal. A byli to zasvěcenci, lidé zasvěcení do věci, prověření. Co je stálé na této zemi? Nic. Ale z těch stálejších věcí jsou nakonec pro člověka lidé, které nějak zná a může jim důvěřovat, se kterými už nějak pracoval. Lidé, kterým je svatá stejná věc. To je to nejrozumější z pozemských věcí, na kterou lze sázet – samozřejmě i zde ve víře v slitování Boží, protože ani Abram , ač jde na věc promyšleně, nemá vítězství jisté, ale je to dar Boží.

Kromě vlastních lidí navíc Abram ve své prozíravosti uzavřel i smlouvu s těmi, mezi kterými bydlí. Vidíme na konci, že s lidmi rozhodně jiných cílů, jiných zásad, jiného přesvědčení: Abram se drží své zásady, že nehce být zavázán nikomu z lidí, ale jen Bohu a tak zůstane svobodný. Ale vidí moudře, že jeho sousedé se k ničemu takovému nezavázali, nenutí je v k velkorysosti, kterou si nevybrali, takže ti podíl na kořisti od Sodomského krále dostanou. A v tom je, myslím, také důležité poučení: Nejsou jen bratři a pak na druhou stranu lidé, kterých se člověk straní, co to jde. Ale někde uprostřed také lidé, se kterými prostě člověk slušně vychází. A ovšem také, že člověk má vždy nést náklady vlastní velkroysosti, vlastního milosrdenství a ne do vlastního vznešeného záměru nutit a navézt lidi, kteří si ho nevybrali. Mít s lidmi pokoj je samo o sobě již velký dar.

Vidíme tedy, že sám toho člověk moc nevyřeší, když přijde do úzkých a že prozíravý člověk buduje důvěrné společenství jako to největší bohatsví. Samozřejmě, ani to není zcela bezpečné, protože nic není bezpečné v tomto světě a konec konců Krista jeden z jeho nejbližších zradil, druhý zapřel. Ale je to ještě tak nejrozumější a sám jen vlastním rozumem si žádný člověk dlouhodobě nepomohl.

Nakonec v našem příběhu však je hlubina bezpečnosti. Abramovi přináší chléb a víno Malkísedek, kněz Boha nejvyššího. Doteď jsme netušili, že jaksi ještě někdo jiný než Abram žije ve víře. Ale žije a podobně se o tom později přesvědčí prorok Elijáš. Nejen, že je při nás Bůh, ale také vždy patříme do společenství církve po celém světě, k lidem, které osobně neznáme, ale přece k nim patříme a jednou je poznáme. Patříme i k těm, kteří nás ve víře předešli. A to už je to zcela jisté společenství, i když je někdy nedokážeme vidět, i když na ně někdy ani nevzpomeneme. A přece, to je jisté. To je tělo Kristovo, do kterého jsme v Duchu vsatém skutečně zapojováni právě skrze znamení chleba a vína. To je asi to jediné jisté, co lze na světě očima spatřit. Amen