Ve třech nedělích do Adventu se budeme věnovat království Božímu. A nejdříve, co vlastně král a království je. Úplně první zmínku v Písmu o království jsme právě slyšeli. Velmi zhuštěně říká to podstatné o původu pozemských králů.

Nimrod je bohatýrský lovec. Lov znamená, že máte najednou spoustu masa. Bez toho, že celý rok krmíte prase nebo pasete ovce. Jako v minulosti ovšem, tak i podnes – lov je často neúspěšný; my to dodnes známe a děláme si z toho legraci, když někdo rybaří. Není to ovšem taková legrace, když po neúspěšném lovu máte hlad vy i vaše manželka a děti. Jak se vyhnout tomu, aby byl člověk pořád za troubu, aby měl z hladu vztek: Můžete následovat někoho, komu to prostě jde, kdo přinese něco domů vždycky; na koho lidé s oblibou hledí. Stanete se členem jeho družiny.

Tak se člověk stane náčelníkem, králem. Tak kolem něho vznikne jeho družina, pozdější šlechta.

U prvních králů Evropy je téměř dohledatelné, že to byli původně ti nejlepší lovci a první šlechta jejich družina – naši první králové vládli doslova ze sedla, svou říši museli se svými „kamarády“ doslova objet na koni. A dokud se králové a šlechta nestali bezvýznamnými, právě právo lovu si více než tisíc let žárlivě střežili – vědomi si nějak toho, odkud vzešli.

Můžeme se smát někomu, kdo bude následovat nejlepšího lovce. Kdo se mu chce podobat – a ovšem ale: Komu se máme chtít podobat? Někomu neúspšnému? A to je dobré k čemu? Písmo samo, na rozdíl od pozdějších židovských legend, neříká výslovně, že Nimrod byl zlý; neříká ani, že byl dobrý. Říká: ten se stal na zemi prvním bohatýrem. Byl to bohatýrský lovec před Hospodinem. Tedy, dalo by se říci, i podle objektivních meřítek, před Hospodinem, uměl.

Otázka je spíš, zda hledat obživu v něčem tak nejistém, jako lov – to je spíš pro bohatýra, jaksi člověka výjimečného – nenormálního. Jestli nebýt spíš zemědělec či spastýř ovcí.

Nicméně, už od Nimroda, bohatýři na zemi jsou. Jak jsme řekli, bohatýr je ten, koho chceme napodobit. Následovníci nejlepšího lovce, bohatýra, rozhodně nejsou lidé, vypočítavě zištní, Pokud se někomu chcete podobat, pokud chete být jako on, to je jedna z podob lásky. Jako malé děti se chtějí podobat rodičům, jako lidé, kteří se učí nějaké dovednosti nebo umění milují své vzory.

A konečně, jak čteme u apoštola Jana: „Milovaní, nyní jsme děti Boží; a ještě nevyšlo najevo, co budeme! Víme však, až se zjeví, že mu budeme podobni, protože ho spatříme takového, jaký jest.“ Láska, která se chce někomu podobat, je nakonec dosti nezištná.

Problém je v tom, že v králi lidé vzhlíží k chybujícímu člověku jako k Bohu. Proto, jak čteme později, Izrael neměl mít krále, jeho králem byl Hospodin. Ale sama touha po dokonalém člověku, kterého bychom následovali a jemuž bychom se připodobňovali – to je nakonec touha po tom, kdo nakonec skutečně přišel, po králi králů.

Někdo by mohl právem říci, že zde popisuji, jak funguje lovecká nebo královská družina, nebo jak jdou vojáci za oblíbeným velitelem. Samé mužské zkušenosti. Zeptám se tedy: Vzbudí větší náklonost ten, kdo přinese maso z lesa vždy, nebo jen párkrát do roka? Ten, kdo si ví rady vždy, nebo jen sem tam? Ve starém Orientu i barbarské Evropě se muži chtěli králi podobat – a ženy se za něj chtěli vdát. Kdo si konečně přišel pro popelku? Princ. Ne nějaký ten chalupník. A myslím, že je dost pravdy na tom, co dnes říkají mnozí: Není zas tak málo žen, které se vlastně provdaly za stát, za vládní moc, která, na rozdíl od různě úspěšných mužů ty dávky pošle vždy. Vždy maso z lesa donese. Za krále, vlastně, sen se splnil. Není náhoda, že dodnes mnoho samovládců předstírá, že v jejich životě není žádná žena. Že na tu pravou Popelku ještě čekají. Sklon cítit ke králi něco velmi důvěrného mají muži i ženy rovným dílem, jen velmi odlišným způsobem. Problém je: Vzhlížíme ke králi, známe ho – ale vidí on nás v tom davu, zná nás? Jako lidé padlé přirozenosti milujeme krále: Miluje on nás? To ani nejde. Nemůže, i kdyby chtěl.

O Nimrodovi dále čteme: Počátkem jeho království byl Babylón, Erek, Akad a Kalné v zemi Šineáru. Z této země vyšel do Asýrie a vystavěl Ninive. Ninive tedy vystavěl. Ale už není jasné, jak přesně došel k Babylónu, Ereku, Akadu a Kalné. Kdyby to bylo jedno město, tak snad mohlo vyrůst kolem jeho loveské chýše. Ale jsou tu města čtyři. A Nimrod nebyl developer, stavebník – ale lovec. A od lovu zvěře není zas tak daleko k lovu lidí. Zabíjet lidi je jednodušší na dálku, když si je představíte jako terče. Nebo když je vidíte jako zvěř. První válečné zbraně jsou ostatně úplně stejné jako ty lovecké. Nakonec nám tedy nepřímo říká, kam vedou cesty lovce; samo o sobě asi není špatné být bohatýrský lovec před Hospodinem. Jeden chlap s oštěpem či lukem rozhodně nedobude čtyři města. Jeden chlap, za kterým jde s nadšením tisíc chlapů a tisíc ženských na něm může oči nechat, ten už asi ano.

Hned druhá zmínka o králích v Písmu je rovnou o králích devíti (hned ten první, Amráfel, je z toho šineáru, kde začal Nimrod) a ne náhodou o jejich bitvě, o lovu na lidi, kde se kořistí a zajatcem stane Lot; s pomocí Boží a svých přátel jej Abraham vysvobodí. A teprve v této druhé zmínce je i jasné evangelium:

Když se vracel po vítězství nad Kedorlaómerem a nad králi, kteří stáli na jeho straně, vyšel mu vstříc král sodomský k dolině Šáve, což je Dolina královská. A šálemský král Malkísedek přinesl chléb a víno; byl totiž knězem Boha Nejvyššího. Požehnal mu: „Požehnán buď Abram Bohu Nejvyššímu, jemuž patří nebesa i země. Požehnán buď sám Bůh Nejvyšší, jenž ti vydal do rukou tvé protivníky.“ Tehdy mu dal Abram desátek ze všeho.

Je to král Šálemský – jak víme, šálom znamená hebrejsky pokoj, tedy král pokoje. Nese Abrahamovi chléb a víno – myslím, že jasněji nám ani nemůžeme být řečeno, kdo ten král je, nebo alespoň, koho označuje. Protože kdo jiný dává chléb a víno a v nich sám sebe, své tělo a krev, než Kristus? Konečně, jmenuje se Malkí Sedek – což znamená: Můj král je spravedlnost. Stejně jako Kristus v dokonalé poslušnosti naplnil veškěrou spravedlnost a trest Zákona na kříži. Snad už to více do očí být nemůže.

Tento pravý král tedy není lovec lidí, ale král pokoje. Pravý pokoj pak pochází ze spravedlnosti; z toho, že je zahlazena křivda. To se nestane nečinností, nějakou meditací v lotosovém sedu, ale činem – zápasem, bojem na kříži. Nikoliv obětováním druhých, levého nebo prvého křídla, ale sebeobětováním.

A ten pravý král se vyznačuje tím, že nikoliv Abram našel jeho, ale on sám vyšel Abrahamovi vstříc, jako i nás Bůh našel, když jsme jej neznali. Protože je pravý král, dovede druhé ocenit; jeho první slova jsou: „Požehnán buď Abram Bohu Nejvyššímu, jemuž patří nebesa i země.“ Tak se i na zemi pozná docela obstojný král, pokud druhé dovede ocenit, a ne snížit, že vládne žehnáním a ne proklínáním.

Závěr toho je: Touha po králi, dokonalém člověku, je tu s námi skoro od počátku. Sama o sobě není špatná, je to velmi nezištná, čistá podoba lásky – nemá se však napřít k pouhému, hříšnému člověku. Pokud je naše láska upřena k Božímu synu a jeho vítězství na kříži, pokud ten je nám králem a spravedlností, můžeme si, řekl bych, dovolit i s docela vřelým pocitem přát napodobit to, v čem jsou naši bližní lepší než my, v tom se jim podobat – a skoro každý je ovšem alespoň v něčem lepší než my, pokud od něj nepatřičně nečekáme všechno. Můžeme ocenit ty na blízku v tom, v čem jsou přeci jen opravdu dobří, pokud od nich nečekáme všechno. Protože vše čekáme jen od Boha v Kristu. Amen