Kéž by mi to býval někdo řekl dřív, když jsem byl mladší. Takovými slovy můžeme přiblížit dnešní čtení. Jak Mojžíš, tak jeho lid čekají už trochu dlouho na slovo, které beztak už Bůh mluvil. A teď ho napsal vlastním prstem na kamenné desky. Ne celý život, pouhých čtyřicet dní. Přesto to dění pod horou můžeme přirovnat k běhu celého lidského života.

Zaujme samozřejmě Mojžíšův půst čtyřicet dní. Čtyřicet dní bez jídla člověk, zdravý človek – a ovšem půst se vždy týkal a dodnes týká jen zdravých lidí – přežije; dodejme, je to už na hraně. Krásně se ukazuje, že přesvědčení atehistů, že hlavní je materiální základna a pak terpve je nějaká ta duchovní nadstavba, je v rozporu s praktickým životem. Čtyřicet dnů půstu žijete z čeho, když nic nejíte? Život je skkutečně něco víc, než pokrm.

Zrovna v tomto roce by s námi mnozí pohané nadšeně souhlasili, protože část tohoto přesiceného pokolení různá hladovění miluje. Mojžíě ovšem také čtyřicet dnů nepil, což nikdo z nás vůbec neví, jak přežít; radí se přece hlavně hodně pít. Nejméně z našeho pohledu je to tedy stále div.

Půst, přiznejme si, je pro náš čas tajemstvím – jako by pro Mojžíše byla možná tajemstvím žárovka. Nikdo z nás nedovede nepít čtyřicet dnů, tehdy to nejspíše šlo. Ještě zajímavější však je, že Mojžíš čtyřicet dnů nic nedělal. Plus mínus čtyřicet dnů od nás je 25. září. Co jsme v den 25. září považovali za to nejdůležitější, co se nutně musí vyřešit, bez čeho je se vším konec? Nejspíše nevíme; Já si tedy vůbec nepamatuji, co pro mě 25. září byla ta nejnaléhavější věc. Asi to tedy nebylo tak strašně naléhavé, nicméně jsem asi v ten den něco dělal, den šel za dnem a zůstával pocit: Teď nutně musím to nebo ono. Ale zkuste čtyřicet dní nedělat nic – to zní daleko hůře, než nejíst a nepít.

Člověk si stále stěžuje, co všechno musí dělat – a co kdyby čtyřicet dní nedělal vůbec, ale vůbec nic – to by bylo daleko horší. Na hoře se tak ukazuje: Já vlastně chci hlavně něco dělat. Možná ani jíst ani pít nebudu. Ale hlvně chci nějak trávit čas. Někdo možná zná pobyt v nemocnici, kdy mu řekli: Jenom ležte, jak je to za pár dnů hrozné. Nebo když mnu řekli: Pro vás práci nemáme – jak je to horší než ta nejhorší dřina.

Bůh tedy Mojžíše osvobodil, drsným způsobem, od obvyklých levných lidských řečí. Mojžíš byl ve stavu: Chci něco dělat, cokoliv. Bůh mu pak předal kamenné desky, kde je samým Božím prstem napsáno, co dělat. Zkuste si dnes obstarat kamenné desky, na něž je něco vypáleno lejzrem. To pořád bude drahý špás. Nic se nezměnilo na tom, jak uvažujeme: Když lidstvo poslalo svou dosud nejpůsobivější vesmírnoou sondu Voyager, vzdálenou dnes až za hranicemi sluneční soustavy, do zlaté gramodesky tam zaznamenali obrázek mrakodrapu, řeč nějakého prezidenta či co, velrybí zpěv – co jim tehdy přišlo nejsvatější.

Bůh napsal svým prstem do kamene něco, co před tím řekl. Co slyšeli, co jim bylo řečeno: Stále si to opakujte. A co i dnes lidé řeknou: No ano, desatero, to tak nějak by se mělo dodržovat. Jenže, to my jsme tak nějak věděli už před tím, to není vzrušující tajemství. Kdyby někdo z nás stál na Chorébu, najedený a napitý, se starostmí, které jsme řešili poslední měsíc a víc… Myslím, každý s nás by řekl: To je tedy tajemství života? Desatero přikázání?

Kněz Áron mezitím dole čeká. Ví, že celou dobu lidé říkali: A co budeme dneska jíst? A co budeme dnes pít? A je to nuda, nemáme co dělat. Má být kněz necitelný k lidem? Kdo to řekne? Má kněz zvěstovat nudu? Kdo je pro?

Tedy těžké postavení. Od dávných časů až po dnes je to stejné: Lidé řeknou: Knězovi se to říká, nemá soucit. Plus, je to nuda, co říká. Áron je tedy přesvědčen, že má pochopení pro lidi – když je považuje za pitomce. Já to pro vás udělám jednoduché, když nejste tak chytří jako já:

Tady je býček. Vlastně takový je Pán Bůh: Nestráne, takže vlastně mladý. Silný, tedy vlastně jako býk. Tomu, prosté lidové vrstvy rozumíte, ne? Nejen to! Uděláme kolem toho slavnost. Tedy, udělám slavnost, říká si Áron. A osvobození bude v tom, že o té slavnosti nesoudíme. Ale každý se při té příležitosti může chovat jako zvíře. Protože vás všechny chápu.

Bratři a sestry, všichni bychom měli raději za kněze Árona než Mojžíše za proroka Mojžíše. Raději Árona, než Mojžíše, který, ohlodaný na kost, jde osvícen z hory a ví jasně: Už to vím! Je to takhle jednoduché: Nic není špatně na tom dodržovat Boží přikázání. Ano, to je přesně, co chci od teď dělat. V tom je pravá sláva, pravé odpočinutí, pravý vztah k rodičům; v tom je pravá rozkoš vztahu muže a ženy, tedy svaté manželství. To je pravá radost ze spravedlnosti: ne zabíjení, ale záchrana života, každého života člověka, který je posvěcen Bohem. To je pravá radost z moci: ne zotročovat, ale činit druhé stejně silnými, jako jsem sám. To je pravá radost z veřejného vystoupení: Ne křivé svědeství, dohadování, ale prosté vyznání o tom, co bezpečně vím. Takhle jednoduché to je – plnit Boží vůli.

Zvláště pokud jste velmi staří, tak už to víte dobře; slovo Boží u vás nezústalo bez ovoce: Boha se boj a jeho přikázání zachovávej, na tom u člověka všechno záleží. Ale to víte teď, když už jen málo věcí můžete udělat jinak. Jako mladší i ve středním věku chceme všichni kněze Árona. Mojžíš je daleko a my máme hlad, chce se nám na záchod a nudí nás to trochu všechno. Kněz Áron to vnímá a tak nám nikdy neřekně na plno: Boží slovo funguje. Přikázání jsou opravdu takto jednoduchá. Nikomu z nás se na slovo Boží nechce čekat, protože je tak prosté. A když říkám nikomu, opravdu myslím nikomu.

A proto je to prosté slovo Boží, vypálené lejzrem do mramoru, Mojžíšem rozbito. A všichni jsme odkázáni na méně působivé slovo Boží, zvěstované lidmi. Je to stejné slovo, jako to napsané prstem Božím. Ale je zvěstované málo působivými lidskými služebníky.

A my si můžeme říkat: Kéž by mi slovo Boží někdo přinesl na kamenných deskách, napsaných Božím prstem. Kéž by m to někdo podal na stříbrném talíři. A někdo snad s ohlédnutím na své dospívání a zrání vzpomene nas lovo básníka:: Všichni mi lhali, všichni mi lhali, blázna si ze mě dělali. Ale když jsme byli mladí, tak bychom na něco tak jenoduchého, jhako prosté Slovo Boží, nečekali. Stejně bychomn to nebrali.

Proto jsme odsouzeni procházet životem a stále rozeznávat toho býčka, kterého nám ulil kněz Áron. Kterým má lidské prostřednictví sklon nahradit Slovo Boží. Slovo Boží, napsaného sice stále lidskou rukou, ale přece slovo Boží.

Bratři, každý z nás nějak zmařil svůj život chtěnou nevědomostí. Možná staří, měli bychom jim přiznat, protože již nepotřebují tolik jíst a pít, možná už vědí jako Mojžíš. Možná i chronicky nemocní vědí. Jedni i druzí však sice stále něco mohou, ale o dost méně. Ať se nemýlí starý ani nemocný – ví teď, co se mělo dřív dělat; co by i udělal, kdyby mohl. Ale kdyby byl mladý a zdravý, byl by stejně netrpělivý, jako lid kolem Árona i Áron sám.

Každý z nás tedy může právem říci: Kéž by mi bylo Slovo Boží přinesno v čistotě, vypálené lejzrem do kamene, neskalené osobními zájmy všech těch, kdo mi ho měli předat. Ale vězme, že bychom k němu tehdy byli z půlky neteční, jako Izraelci, že bychom řekli jako oni: „Vždyť nevíme, co se stalo s Mojžíšem, s tím člověkem, který nás vyvedl z egyptské země.“

Pamatujme vždy, že pro nás rozhodně nebylo nemožné žít jako Kristus, ve všem nám podobný, který na poušti překonal hlad i žízeň i nečinnost, ve všem nám přesto podoben. Dobrý život tu je, byl vpálen Božím prstem do kamene. Ten Kristův za nás všechny, I jeho smrt, za nás všechy. I jeho vzkříšení, pro nás všechny, kteří tu dnes jsme. Amen