Co znamená „nesloužil tomu, (to jest slunci, měsíci a hvězdám) co dal Hospodin, tvůj Bůh, jako podíl všem národům pod celým nebem?“ Co znamená to „dal jako podíl“? Protože v dřívějších dobách křesťané knihu Deuteronomium hojně četli a pokládali za důležitou, toto místo mnohé zaujalo. A jsou dva výklady: První říká: Slunce, měsíc a hvězdy jsou takové žárovky pro celý svět – byl by nesmysl uctívat pouhé nástoje. Ale druhý výklad říká: Bůh dočasně připustil, aby některé národy uctívali nebeská tělesa, protože se přitom alespoň dívají nahoru, cítí alespoň, že je něco většího nad nimi. A to jim brání v úplné přízemnosti a bezohlednosti. Aspoň něco je brzdí, když jejich Bohem není jejich břicho.

Je to zajímavá otázka a trvá dodnes: Co je lepší? Pohan, nebo ateista? Co je lepší: Pověra, nebo nevěra? Když ne v Boha, věřir aspoň v něco. V nedávné minulosti mnozí cítili, že to musí nějak rozhodnout. V mnohaleté válce Írán-Írák proti sobě stáli na jedné straně muslimští fundamentalisté, tedy lidé, kteří „hledí k nebesům“ a proti nim iráčtí nacionální socialisti, ateistický a „pokrokový“ režim. A teď, koho si vybrat? Západ viděl „naše hochy“ spíš v těch ateistech a vybral si Irák a Saddáma Husaina. Aby pak se samotným Irákem vedla západní koalice hned dvě války. Obdobný problém nastal ve válce sovětských ateistů s afghánskými džihádisty, tehdy zvanými mudžahedíni, což je to samé. Koho si vybrat? Tentokrát vsadil západ na věřící, podporoval mudžahedýny. Abychom pak, v našem čase – tentokrát i my, Češi – vedli válku zase s těmi horlivými muslimy z Talibánu a nakonec prohráli.

Co si vybrat ve světě, který se zmítá mezi pověrou a nevěrou? S odstupem se zdá, že pověra je alespoň trvanlivější, neztrácí tak rychle vůli k zápasu. Ale přináší i lepší život? To sotva. Dobrá zpráva je, že si žádné menší zlo vybírat nemusíme.

„Ale vás Hospodin vzal a vyvedl z tavicí pece, z Egypta, abyste byli jeho dědičným lidem, jak tomu je dnes.“ Lid Boží byl vytržen z toho falešného protikladu pověra-nevěra. Národy světa mají své falešné bohy; to jim dočasně dává jistou sílu. Tito bohové, vyrobení lidskýma rukama, nevidí a neslyší a proto se také nestarají. Nedovedou dát dobrý život, nedovedou se slitovat. Časem, možná za generace, lidé zavrhnou své staré bohy – ale tím také ztratí všechnu sílu. Spolehnou na svůj rozum. Ale ukáže se, že svět je příliš složitý, že není jasné, kterým směrem se dát a lidé propadnou bezradnosti.

Ukáže se též, že lidé se ve skutečnosti neřídí rozumem, ale že je vedou různé vášně. Lidé jsou pak rozčarovaní, jak je možné, že někdo zvolil méně rozumné řešení jen druhým na truc, jen z píchy. Velmi se diví, že se lidé nedovedou dohodnout na rozumné věci jen z osobní nevraživosti. Diví se, že někdo využije věřejné postavení k tomu, aby si pořídil vilu nebo mladšší manželku. Ale divit by se neměli: Člověk používá rozum jako nástroje k dosažení cíle. Ale jeho cíle, jeho přání, nevycházejí z rozumu, ale z jeho nitra. V nitru nejspíš nikdo netouží po rozmu, ale spíš po té vile či mladší manželce.

I když by si člověk řekl: Budu rozumný, to je můj cíl, jeho cíl je ve skutečnosti: Ukážu, že jsem chytřejší, než všichni ostatní, že všichni ostatní jsou pitomci. Ukážu, že jsem náčelník. Jen lidi nebudu tlouct klackem, jako v pravěku, ale řečmi. A když někdo říká: Pojďme se na něčem rozumně shodnout, myslí tím ve skutečnosti: Pojďme se shodnout na tom, co jsem já vymyslel. Pojďme se shodnout na tom, že já mám pravdu.

Podobné věci vidíme v našem čase, ale pod sluncem není nic nového. Už staří římané měli své bohy: Ošklivé bohy, zlé a sobecké. Ale dokud jim věřili, svět jim dávál smysl. Když dobili půl světa a přerostli své bohy, začali se trápit právě tím, jak všechny ty veřejné osoby, Lukula, Pompeia, Césara, Marka Antonia, jak je vedou jej jejich vášně a pýcha. Jak se nikdo nedovede domluvit a jak to dříve nebývalo. Po většinu času svých dějin vzpomínají římané se smutkem na časy, kdy lidé ještě něčemu věřili. Ale sami už těm starým bohům také věřit nedokázali.

Bývá to potom tak, že jak lidé nedovedou snést ten zmatek, proto si znovu vyrobí nějakou modlu, která by je sjednotila, kterou musí všichni poslouchat. Římané měli svého Caesara a všechny caesary po něm, stavěli jim sochy v nadživotní velikosti. I náš čas má mnoho hlasů, které říkají: Pojďme všichni sloužit nějaké modle. Ty hlasy obyvkle začínají slovy „Všichni musíme…“ a vůbec nečekají, že se ozve nějaké „proč“? Proč všichni? Proč musíme? Ti noví bohové dovedou na čas lidi sjednotit, ale mají jedno společné: Jsou to bohové ze dřeva a kamene a tudíž se nestarají o své uctívače. Nechají klidně nekteré z nich zahynout hlady či zimou pro vyšší, hvězdné cíle; nechají člověka neprávem odsoudit.

„Proto poznej dnes a vezmi si k srdci, že Hospodin je Bůh nahoře na nebesích i dole na zemi; žádný jiný není.“ Nejde si udělat jeho tesanou sochu. A nejde ani vytvořit obraz Boha lidskými slovy tak, že bychom řekli: Bůh je jistě jen takový a takový, Bůh by jistě chtěl – a nedbat toho, co Bůh sám o sobě řekl. Třeba vynechat ta slova: „Hospodin, tvůj Bůh, je oheň sžírající, Bůh žárlivě milující.“ Nemůžeme tedy říci: Bůh jistě nežárlí – když Bůh sám o sobě říká něco jiného. Nemůžeme říci Bůh se nehněvá, netrestá, když sám Bůh o sobě řekl „má je pomsta“.

Boha poznáváme ne tak, že si ho představujeme, ale že posloucháme jeho slovo. A někdy ani dopředu nevíme, proč ustavil to nebo ono, až později nám to dojde. Můžeme věřit, že jeho nařízení jsou dobrá, protože pro nás už něco udělal: „vás Hospodin vzal a vyvedl z tavicí pece, z Egypta“. A nejen to: Poslušnost Bohu nakonec vede k tomu, co víceméně každý chce: „Budeš plodit syny a vnuky a dožijete se v té zemi stáří“ Člověk dostane, co chce, ale ne tak, že by to uchvátil svou vychytralostí nebo surovostí, může jít za svými zájmy, ale nesmí překročit, co Bůh nedovolil ani zanedbat, co Bůh přikázal dělat. Bůh nabízí, co člověk bežně chce, pro co ho Bůh stvořil: Normální život; normální život, ve kterém se propojují i generace. Není tam jen akt plození, tzv. bezpečný sex, ale i následky a výsledky: Jsou tam i synové. A nejen synové, ale i vnukové. Nejen rodiče, ale i prarodiče. V Bohu se mu budoucnost pojí s minulostí, člověk v Bohu chápe: „Protože miloval tvé otce, vyvolil po nich i jejich potomstvo a tebe vyvedl svou velikou mocí z Egypta“. Nejsem první na světě, už moje předky Bůh miloval a také jim dal ledacos poznat, ledacos dobrého i pro mě. A nepřestane mluvit ani v budoucí generaci.

Největší bohatství národa spočívá v tom, že lidé poslouchají svědomí, více, než vládce nebo soudce. I nevěřící ekonomové třeba uznávají, že nejlepší zdroj bohatství je důvěra: Když si s někým plácnu, tak to platí. Nejlepší svět je tam, kde lidé jednají správně, i když je nikdon nevidí – protože vědí, že je vidí Bůh. Protože nechtějí zarmoutit Boha, od kterého vše dostali a nebo alespoň, v těch slabších chvílích, se Boha bojí; protože Bůh se také hněvá a trestá.

Proč tedy, když se lidé sklamou v modlách a zklamou se i ve svém rozumu, proč si nezvolí Boha? Protože to nejde, Bůh se musí dát člověku sám poznat. A dá se poznat tomu, komu chce – v tom je jeho láska. Stane se sice, že se někdy v pár generacích obrátí celý národ, celé království. Ale i tak se Bůh nejdříve musí zjevit, dát člověku nahlédnout jeho bídu. Tak i v tom starém Římě se zjevil císaři konstantinovi, když, bezradný před velkou bitvou v jedné z mnoha římských občasnkých válek, na obloze patřil písmena I a CH, Iesús Christos a uslyšel hlas „V tomto znamení zvítezíš.“ Nezvítězí žádná strana, ale Kristus. A ty spolu s ním. Později, bezdradný kníže Rostislav povolal Cyrila a Metoděje, aby Velké Moravě zešla skrze Krista záchrana. Krátce na to poznal svou bídu i český kníže Bořivoj a byl pokřtěn.

Boží požehnání pro život na zemi je totiž patrnější, když Bůh vládne nad celou zemí. Když nejen já jednám dobře, i když mě lidé nevidí, ale mohu s tím počítat i u druhých. Když nejen já, například, znám smysl manželství a rodičovství, ale mám vůbec šanci najít někoho, kdo to vidí stejně. Samozřejmě, zcela dokonalý stav v tomto světě nenastává a i ve zcela křesťanské společnosti jsou i lidé falešní, pokrytečtí. I tam se dá setkat se zradou, ale aspoň to není pravdilo, nepočítá se s tím předem. Dnes jsme jako křesťané trochu jako ti Židé v exilu, rozptýlení mezi národy. Zdaleka není zcela a pouze naše vina, že naše životy nevypadají. Na většině dobrých věcí v životě musí člověk s někým spolupracovat. U mnoha věcí nestačí, aby byl spravedlivý jen jeden, aby jen jeden jednal dobře, i když ho druzí nevidí.

Mojžíš sám říká něco podobného: „Na mne se však Hospodin kvůli vám rozhněval a přísahal, že nepřejdu Jordán a že nevstoupím do té dobré země, kterou ti Hospodin, tvůj Bůh, dává do dědictví. Umřu v této zemi, nepřejdu Jordán.“ Bylo to i kvůli lidem, kterými byl Mojžíš oblkopen. A přece, jak víme z jiného místa, i pro jeho vlastní hřích. Sami v srdci víme, že ani my jsme ne vždy jednali dobře, když nás nikdo neviděl.

I když Mojžíše ovlivnil hřích lidí kolem něj, hřích jeho doby, přece zemřel za svůj vlastní hřích. I nás ovlivňují hříchy naši předků, naší doby, místa kde žijeme. Ale za náš hřích zemřel Kristus. A i kdybychom nepřešli ten pozemský Jordán, nevstoupili do poměrně štastného života zde na zemi, jistě do zcela šťastného života věčného, skrze Krista, našeho Pána. Amen