V první polovině čtení, které jsme slyšeli minule, zní jasně: „ale mějte se napozoru. Nedrážděte je, neboť z jejich země vám nedám ani šlépěj půdy. Pohoří Seír jsem dal do vlastnictví Ezauovi.“ Druhá polovina začíná záměrně pravým opakem: „vydal jsem ti do rukou chešbónského krále Síchona, Emorejce, a jeho zemi. Začni ji obsazovat a vydráždi je tak k válce.“

Amńovci a Ezauovci se Izraelců báli. A Izraelci, jak jsme o tom mluvili minule, na ně mohli ještě použít tu páku, že jsou jejich příbuzní a tak by od nich měli dostat všechno zadarmo. Právě proto s nimi měli jednat velmi opatrně. Kdežto Síchon byl vůči Izraeli zatvrzelý a hned proti nim vytáhl s vojskem. U Síchona bylo dopředu jasné, že to nebude snadné jenání. A zde naopak Bůh říká: Neboj se ho vydráždit, spíše doslova: Vydráždi ho k válce. Dokonce by se to dalo přeložit i jako: Vyburcuj se k boji, těš se na ten střet.

Člověk má totiž vědět, z jakého důvodu je jemný, opatrný, ohleduplný: Z lásky k druhému, nebo ze strachu z druhého? Nechce člověk nespravedlivě ublížit druhému, nebo se bojí, aby mu druhý neublížil? Je v tom veliký rozdíl a můžeme to rozpoznat tak, že nám samým jsou opatrné pohyby, jemné chování a tichý hlas příjemné jen u někoho: Je nám to příjemné u člověka, u kterého víme, že by mohl i jinak. Že krotí vlastní sílu. Kdežto člověk, který tak dává najevo strach, nám příjemný není.

Když by člověk mohl způsobit zranění, snížení druhého, ale nezpůsobí, to je hodné úcty. Tomu se vlastně říká něha: Něha znamená, že si člověk dává pozor na škodu, kterou by mohl způsobit. Asi jako když berete do rukou opatrně kuřátko, jako když máte v rukou nemluvně. Něha je vědomá kontrola vlastní síly, která by mohla i uškodit. Konečně nejen toho, co člověk bere do rukou, ale i jaká slova vypouští z úst.

Aby člověk mohl ovládat ničivou sílu v sobě, musí si uvědomovat, že ji vůbec má. Ostatně lidé, kteří si neuvědomují, že mohou škodit, ti si nedávají pozor, ti jsou bezohlední. Nejhorší jsou lidé, kteří se nikdy neomlouvají, nikdy nelitují – protože něvěří, že jsou vůbec schopni zranit či ničit.

Přitom každý je schopen. A není to ani v zásadě špatně: Sekání dřeva, to je vlastně ničení. Lisování hroznů, to je drcení, ničení. Pletí záhonu je svým způsobem pokus o plošné vyhubení určitého druhu života. Taková příprva stavby silnice nebo dálkového vedení elektřiny je také pěkné planýrování. Ale i když jde o agresi proti člověku: Kkdyby nám stál nějaký lotr na krku, s ubývajícím dechem bychom si spíše přáli, aby přivolaný policista byl hodně agresivní, místo aby bral na lotra ohledy. Agrese má svůj účel a uplatnění, dokonce i v každodenním životě.

A má-li člověk něco dělat pořádně, musí mu to přinášet jisté uspokojení. Lidi tedy z dobrého důvodu alespoň nějaký druh agrese baví. Pokud by někdo namítl „a co ženy?“, musím říci, že jsem ženy slyšel se zadostiučiněním vyprávět mnoho příhod, ve kterých někdo jim nepříjemný skončil úplně společensky zněmožněn, zničen. Kdy najednou někdo přede všemi vypadal jako hlupák. Bohužel, u mnoha kazatelů i starších církve jsem si všiml, že je naplňuje hlubokým uspokojením, pokud se jim v rámci rokování na různých církeních shromážděních podaří někoho zesměšnit nebo nepřímo vyvolat dojem, že druhý člověk je hlupák či nepoctivec. A teď zvažme, zda by člověk raději volil zlomenou ruku a nebo zničenou pověst, ponížení přede všemi. Co je tedy horší agrese?

Lidi baví i ničit, ne jen tvořit. Jméno krále Síchona, prvního krále a prvního království, které Izraelci zničili, je v Písmu zmíněno třicet sedmkrát, dokonce i v Žalmech. Ještě po staletích ho zmiňuje ve své řeči o tom, co je Izrael, soudce Jiftách, ještě daleko později proroci Nehemjáš a Jeremjáš. Je to první král, na kterém Izraelci poznali: Je to v nás. Mojžíš zde uvádí s uspokojením: „ V oné době jsme dobyli všechna jeho města, vyhubili jsme každé jeho město jako klaté, muže, ženy i děti; nenechali jsme nikoho vyváznout.“

Zní to děsivě; my sami ovšem dodnes slavíme jako svátek vítězství v poslední válce, jejíž podstatnou částí bylo kobercové bombardování měst zápalnými bombami. Mužů, žen i dětí. S cílem, aby nepřežil nikdo. Přitom i do druhé světové války vstupovali spojenci s představou, že pomocí přesných přístrojů budou zasahovat jen vojenské cíle. Už tehdy vládla stejná předstvava jako dnes: Budeme ničit jen trochu, jen co je nezbytně nutné.

Je však třeba vědět, že každý boj se nakonec vede naplno a vlastně s nadšením; tedy alespoň vítězný boj. Vyhrává ta děsivější strana – i kdyby to byla ta správná strana: „Dnešním dnem začínám nahánět strach a bázeň z tebe národům pod celým nebem. Až o tobě uslyší zprávu, budou se před tebou třást a chvět úzkostí.“ Proto i u národa, který není Izraeli blízký, Mojžíš nejdříve vyšle posly se vzkazem pokoje. Pokud nebude pokoj, bude to velmi zlé.

Je snazší si to uvědomit u tělesných věcí: Dřevo se také neseká do půlky špalku, ani na záhoně se půlka plevele nenechá; stejně tak ve válce jde nakonec o to, aby těch druhých umřelo co nejvíc. Hůře se to už uvědomuje v bojích společenských, v osobní nevraživosti: Druhého člověka se také nesnažíme urazit tak na půl – ale samozřejmě vyhledáváme jeho největší slabinu. Nesnažíme se, aby vypadal trochu hloupě, ale aby ve shromáždění byl za toho nejhloupějšího ze všech. Také když se pustíme do společenského boje, je v tom nakonec zápal a nadšení a útok na člověka je totální. Konec konců, když veřejně činí lidé nemají rádi třeba nějakého politika, neříkají o něm, že má některé špatné postoje, ale špatné jsou úplně všechny. A nemá některé šptné pohnutky, ale všechny jsou špatné. Nic menšího, než aby zmizel z veřejného života, nestačí. Musí být společensky mrtev.

Přitom, jak vidíme v dnešním čtení, boji se někdy vyhnout nedá. Hospodin, zatvrdil Síchónova ducha a dal mu srdce zpupné. Na domluvu jsou potřeba vždy dva. Druhému je také třeba něco nabídnout, druhý má právo se ptát: A co dobrého z toho pro mě. Ale se zatvrzelým duchem a zpupným srdcem se nudělá nic. Není v silách člověka změnit srdce, jen Duch svatý může změnit srdce člověka. S někým se prostě nehne.

Proto je tedy boj někdy nevyhnutelný a proto je i člověk k boji od Boha vybaven. Ale musí vědět, že boj se nakonec nevede jen trochu, ale za zničení. A že toto ničení, ať tělesné, ač společenské, koná člověk nakonec s chutí a zadostiučiněním, alespoň pokud má zvítězit. Proto je třeba usilovat o pokoj se všemi, dokonce i s nepřítelem jednat jako s rovným. Dokonce i nepříteli mít, co dobrého nabídnout. Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími! Amen