Protože žijeme v roce 2025. Nezřídka taková slova někdo použije jako argument, proč bychom měli to nebo ono dovolit – častěji nakonec ovšem spíše zakázat. Protože je letošní rok a to znamená, že jsme automaticky chytřejší. Takto se mluví tedy především ve světě, u nás lidé, kteří mají světové ambice. Naše oblíbenější domácí verze je: protože nežijeme ve středověku. Protože je teď a teď jsme automaticky chytřejší než lidé před deseti, sto, pěti sty lety, musíme udělat to a to nebo zakázat to a to a přijde požehnání, bude se dařit.

Dnešní čtení znamená pravý opak: postavíte na hoře Ébalu ony kameny, jak vám dnes přikazuji, a obílíš je vápnem. A na kameny napíšeš co nejzřetelněji všechna slova tohoto zákona. S těmi kameny už se nedá hnout a ta slova už nejde změnit.

Tento památník Zákona bere moc právě těm, kteří by přišli a z výše, jako z hory, hlasem zesíleným televizí, rozhlasem, počítačovým algoritmem nebo davem příznivců by řekli: Je rok 2025, všiml jsem si první. Jsem chytřejší než vy a pokud se mnou nesouhlasíte, pokud se nechcete podvolit, je to tím, že jste zaostalí. Pohleď, jsi sám, jenom ty žiješ v minulosti a trváš na starých pravidlech. Ten památník bere moc každému výřečnému člověku. Ale zároveň i tomu nejprostšímu člověku dává moc ukázat na ty kameny a říci: Podívejte, tady je to velmi jasně napsáno. Od Boha.

Obdoba toho byla, když Viklef a jeho následovníci přeložili bibli do řeči lidu a mezi lidi ji šířili, obdoba toho je, když prý každá husitská selka uměla číst bibli. Obdoba toho je, když se bible začali ve velkém tisknout. Abychom byli poctiví, ještě dávno před reformací nacházíme třeba v Anglii desátého století farnost, která píše biskupovi, ať odvolá místního kněze, protože nekáže podle bible. Moc toho slova, který každý zná, bere moc z rukou halasných chytráků s mnoha stoupenci, moc Božího slova nad námi znamená, že nad námi nemá nikdo úplnou moc. Vláda Božího slova znamená svobodu od vlády lidí.

Prokletí, která následují, nejsou rozhodně shrnutím celého Zákona. Je to vybraných několik křiklavých znaků zvrhlého, rozloženého světa, ve kterém člověk nechce žít. Izraelci tu hlasem společným říkají: Takový svět jsme zkusili, takový svět jsem zažili a takový svět už nikdy nechceme. Ta slova prokletí říkají: Tohle už tu bylo, nyní tu máme nastálo, do konce časů, pravidla pro lepší svět. Zde, na těchto kamenech.

Zároveň se ta prokletí týkají vlastně samých věcí, které člověk udělá, když ho nikdo nevidí; věcí, které se dělají v soukromí. Zákon, napsaný na obílených kamenech je všem na očích, je napsán jasně. Ale jistě se stane, že člověk provede tu nebo onu ohavnost, aniž by si toho společenství všimlo, aniž by se to dostalo k soudu. Jistě některá věc unikne potrestání ze strany lidí – neunikne však trestu ze strany Boha.

Pokud se u zákonů s Bohem nepočítá, pokud je to spravedlnost lidská, je nakonec jen zcela na lidech zákon vynutit. Nakonec tedy nezbývá, než všechny lidi neustále sledovat, zda nedělají něco špatného. Tak se jistě šťastná země nezbuduje. Zde se počítá s tím: Nějaká ohavnost vždy projde, lidskému soudu unikne: Jistě však neunikne soudu Božímu a Božímu trestu. Maličko se to podobá slovům, která zazní na konci oblíbené televizní pohádky S čerty nejsou žerty: Ať už peklo bylo nebo nebylo, vymyšleno bylo dobře – tedy lidé se něco bojí udělat, i když je nikdo nevidí. S tím rozdílem, že my tu otázku, zda peklo je nebo není, máme zodpovězenu: Je.

Podívejme se pak na ony samotné kletby: Někdo udělá obraz boha, ale pak ho ukryje. To nejdříve nedává smysl: Když už někdo udělá obraz boha, tak by snad měl být na viditelném místě, aby k tomu bohu mohli všichni hledět a ctít ho. Ale tady jde o boha, kterého by právě nemohli lidé ctít veřejně. Není to takový obraz boha, aby všichni mohli veřejně říci: To budeme poslouchat, tím se budeme řídit. Tento ukrytý bůh je obdobou hesla opakovaného mnoho ve dvacátém století: Každý má svou pravdu. V soukromí se něčemu takovému mohu klanět a ujišťovat se: To je dobré, to mám poslouchat. Kdybych ale veřejně řekl: Tohle pokládám za dobré, tímhle se řídím, všichni by řekli: To je ohavnost, to je hnus. Tato první kletba hodně souvisí například s oním: „Buď proklet, kdo obcuje s nějakým zvířetem.“ Ano, opravdu jen sám u sebe, jen před tváří nějaké modly v nejskrytější komůrce si člověk může namlouvat: Tohle je dobře. Nelze mít soukromého boha, který schvaluje a žehná všemu, co se nám zamane. A víra také nikdy nemůže zůstat soukromou věcí, vždy je to věc veřejná, nikdy se také neobejde bez veřejného shromáždění jako bohoslužby.

Druhé prokletí je pro toho, kdo zlehčuje svého otce a matku. To totiž vposledu znamená, že všechno, o co se člověk snaží, nakonec od další generace upadne v nevážnost, Že tak vlastně ani nemá cenu konat cokoliv, na co by druzí mohli navázat, co by mohli přijmout jako dědictví. A každý život je jen cvičením v marnosti, kde každého nakonec nevyhnutelně čeká, že generace po něm o každém zápasu, oběti a tak dále řekne: To je hloupost. A tím ovšem sama pro sebe chystá zase stejnou budoucnost. Částečné naplnění tohoto prokletí spatřujeme dnes ve velkém poklesu narozených dětí, protože úvaha člověka, který přemýšlí o potomku je celkem logická: Proč bych vynakládal péči a úsilí pro někoho, kdo mě pak, nevyhnutelně, po nějakých patnácti letech bude mít za kašpárka, komu přijde směšné vše, co mě je drahé? Ano, v tom skutečně mnoho logiky není.

Třetí prokletí, pro toho, kdo posouvá mezník, hranici pozemku svého bližního, s tím předchozím souvisí: Ano, na co se snažit a něco budovat, když vám to nakonec stejně někdo vezme. Můžeme opět spatřovat, že v zemích, kde si lidé nemohou být jisti svým majetkem takové nakonec méně pracují a jsou méně vynalézaví, protože, skutečně: Na co se snažit. Člověk musí mít nějakou naději, že mu jeho pozemek, jeho malé království, zůstane, aby se pouštěl do něčeho, co přinese užitek třeba až za pět, deset let. Tak pak vznikají krásné a obdivuhodné věci, důmyslná díla. Proč například sázet strom na pozemku, který možná už příští rok nebude váš?

Další prokletí, jsou, myslím, za činy natolik zjevně odporné, že ani netřeba je vykládat. A jen připomenout, že ovšem jsou následkem toho prvního činu: Že člověk má nějakého svého soukromého Boha, který jej v takovém jednání ospravedlňuje, když jinak každý by takové jednání veřejně odsoudil. Že člověk zapomene, že je stále Bůh, který jej vidí a který je soudce, že věčný trest existuje. A také, že pro takového člověka neexistuje budoucnost: Dědictví, které by předal dětem, něco, v čem by další mohli pokračovat. Kdo obcuje s ženou svého otce, svou sestrou, tchyní atd. – jako má asi představu, že vybuduje rodinné vazby, společenství, širší rodinu, která se někde v dobré vůli a vděčnosti sejde? Jistě, vše to má společné, že zde není úvaha o budoucnosti, o dalších generacích. Že je zde jen nějaký ten skrytý bůžek, ohavný skřet, ukrytý někde v truhle, který říká: Schvaluji, tobě je tak příjemné, tyto tak cítíš a nic jiného na světě není.

Dodejme nakonec jednu podstatnou věc: Na té hoře Ebalu nebyly jen všem přístupné, neměnné Boží zákony. Byl tam také oltář z neotesaných kamenů: Oltář, předpovídající ten kámen, který zavrhli stavitelé, ale který se stal kamenem úhelným. Byl tam oltář pro oběť za hřích, ukazující až k oběti na kříži. Bez něj, bez obětovaného Beránka, je ten bílý kámen ne slovem zákona pouze zrcadlem všech našich provinění. I když ten Zákon sám není zlý a nic zlého nepřikazuje, my se před ním ukazujeme jako zlí. Nejspíš nikdo neobcoval s dobytčetem – kdo však může říci, že nikdy nezlehčil své rodiče, nevzal v potaz zápasy, problémy, zkušenost jejich života? Kdo může říci, že nikdy neposunul mezník svého bližního, nejednal na úkor světa a života někoho druhého? Ta prokletí nakonec zahrnují nás všechny a bez toho oltáře, bez Krista na nás zůstávají. Jak řekl apoštol Pavel: Budiž vám tedy známo, bratří, že skrze něho se vám zvěstuje odpuštění všech hříchů, a to i těch, jichž vás nemohl zprostit Mojžíšův zákon. Ale v něm je ospravedlněn každý, kdo věří.

A proto je o tom místě nakonec i řečeno: Budeš tam také obětovat a jíst pokojné oběti a radovat se před Hospodinem, svým Bohem. Protože jen ve víře v tu oběť a v odpuštění se ten Zákon stává příkazem, který člověk bude následovat rád. Nakonec jen ve vděku za tu oběť, za věčný život, může člověk říci: Jsou to dobrá přikázání, chci je následovat. Jinak raději zvolí tu ukrytou modlu, která mu schválí každou jeho ohavnost. Jen na radosti a vděku lze vystavět tu zemi, jen na naději v zaslíbení lze budovat dědictví, které člověk zanechá těm, kdo přijdou po něm. Amen