Introitus: Žalm 137, 1–6
Pozdrav:
Vstupní modlitba: Všemohoucí a věčný Bože, přinášíme ti oběť našich díků a chval za tvou otcovskou dobrotu a péči, s níž jsi nám dával v tomto roce plody země. Dej nám ze své milosti, abychom jich řádně užívali k tvé slávě, svému dobru a k pomoci potřebným.1 Skrze Ježíše Krista, tvého Syna a našeho Pána, který s tebou a s Duchem svatým žije a kraluje na věky věků. Amen
1. čtení: Marek 3, 31–35
2. čtení: Deuteronomium 26, 1–11

Přikázání, které jsme právě slyšeli, je přikaz slavit svátek. Budeš se radovat, je tam řečeno. Mohli bychom to přečíst i jako: Říkám ti, budeš se radovat, i kdybys nechtěl. Pochopitelně, před tím se lidé mají na pozoru. Když tohle říká člověk, bývá to jeden z posledních stupňů útlaku, moci nad člověkem. Jak život běží, člověk narazí na tu nebo onu moc, jež je silnější než on. Musí přiznat: Neporazím je. Dobře, podřídím se tomu nebo onomu nařízení, budu dělat tu nebo onu uloženou právci, plnit tu nebo onu uloženou pevinnost. Ale nechtějte po mě, abych se u toho ještě usmíval, abych si u toho ještě zpíval. Nechte svobodu alespoň mojí duši. Nechte mě aspoň se u práce kysele tvářit a tak říci, co si o vašich pravidlech myslím; co si myslím o budoucnosti vašich plánů myslím. Nenuťte mě pak ještě chodit na dožínkovou slavnost. Nenuťte mě ještě říkat: K čemu jste mě donutili bylo pro moje dobro.

Je dobré připomenout různé povinné slavnosti úspěchů minulosti pro ty, kdo ty už nazažili, poučení z minulosti tak úplně nepřišlo. Povinné veselí se dnes sice netýká úplně všech. První, kdo se s ním po čase zase setkal byl nejspíše zaměstnanec nějaké velké firmy kde jsou i veliké peníze. Nejdříve asi dobře placený zaměstnanec pochopil, že by se měl účastnit toho nebo onoho podnikového věčírku či výjezního pobytu. Časem to však začínají chápat i docela běžní zaměstnanci různých úřadů. Koho chleba jíš, toho píseň zpívej, neříká se nadarmo. Kdo ví, zda je možné, aby se povinné oslavy z různých firem a úřadů nakonec zase přelily na celou společnost. Ovšem, pokud stále musí někdo lidem opakovat: Máme se dobře, nikdy jsme se lépe neměli – jako by znal každý život – nezní to zrovna dobře. Firma nebo stát, obě tato zřízení by měla znát své hranice: Nechat lidi říci: Dobře, vyhráli jste, jste silnější, udělám svou práci. Ale nechte mě, abych si o tom myslel svoje, nenuťte mě ještě u práce si zpívat.

Jistá faleš se nakonec může vloudit i do oslav rodinných – ovšem, která rodina dnes má takovou moc, aby mohla někoho donutit do slavností? To bude spíše výjimka. Rozumíme však, myslím, proč člověka zarazí to přikázání: Budeš se radovat.

Zároveň ale: Pokud nezazní „budeš se radovat po sklizni“, tak se můžeme zeptat: Budeš se radovat kdy? Přijde pro tebe vůbec den, kdy to bude dobré? Co když ten den, kdy ti přijde všechno perfektní, nenastane nikdy? Je též třeba pamatovat na to, že lidský život není na této zemi nekonečný, že do jistého věku jdou věci obvykle nahoru, pak většinou zase pomalu dolů. A tedy, že člověk propásne čas, kdy byly věci ještě docela dobré.

A tak, člověk jistě nesmí nutit druhé do radosti. Tím si skutečně činí nárok na duši druhého člověka, zenužívá duči druhého člověka a staví se na místo Boží. Bůh může. Protože Bůh na rozdíl od člověka je skutečným dárcem všech věcí, dává slunci svítit a úrodě růst, sesílá děště. Boží plán, na rozdíl od plánů člověka, má budoucnost, jeho zaslíbení na rozdíl od lidských zaslíbení se jistě splní. A tento Bůh má právo říci: Povšimni si již v průběhu života, že se také něco povedlo, že se také nějaké přání splnilo. Do kdy budeš říkat: Toto ještě není dost dobré? Můžeš to také říkat až do smrti. Zastav se někdy v běhu života a řekni: Alespoň něco se povedlo.

A právě: Někdy. Kdy? Nemůže to právě být úplně na člověku. Pro jednoho nebude nikdy nic dost dobré. Vždy najde: Terpve až bude to nebo ono, pak se budu moci radovat. Nedochází mu, že není pánem budoucnosti; že, jak říká Kristus „každý den má dost vlastního trápení“ a že až skončí jeden problém, nastane druhý, který si před tím vůbec nedovedl představit. Druhý zas nepočká na vhodný čas a udělal by svátek z každého dne. Problém ovšem je, že když se nic neudělá, není také moc co slavit. Život ve stálé oslavě znamená sám sebe obelhávat, vymýšlet si úspěchy, všechno kolem sebe curkovat – na stálou oslavu nakonec musí být člověk tím nebo oním omámen. Člověk sám nevystihne čas pro svátek, proto Bůh musí člověku říci: Právě teď.

Ani každý den, ale ani teprve až ti bude padesát. Ale každý rok v tento čas; po tom, co už je něco hotovo, po tom, co už alespoň vidíš, za co máš děkovat. Při tom, celá slavnost má jednu podmínku: Až přijdeš do země, kterou ti Hospodin, tvůj Bůh, dává do dědictví, a obsadíš ji a usadíš se v ní. Přijdeš, obsadíš a usadíš se. Díkůvzdání předpokládá, že člověk na něčím vládne. Že může o nečem říci: Za toto odpovídám já, toto byse beze mne neobešlo, toto jsem dělal a dovedl do konce. Díkůvzdání se velmi podobá tomu, když dítě nakreslí svůj první obrázek. Nějak zvládlo vést tužku po papíru, dalo věcem tvar, dovedlo dílo ke konci, takže na obrázku je domek i s komínem, i strom, i sluníčko i mrak. A co ho napadne po skončeném díle? Přinese obrázek rodičům. Říká tím: To je ze mě nejlepší. Ale já jsem z vás. Jaké to je, je to opravdu dobré, nebo alespoň obstojné?

Stejně starý Izraelec přiznal: Tuto zemi jsem nevybudoval na zelené louce. Žiji v tom, co postavili a vysázeli předkové a ovšem i oni zemi dostali od Hospodina. K díkůvzdání patří vzpomenout na dílo předků a ovšem zároveň říci: „Můj otec byl Aramejec bloudící bez domova“. Téměř u každého národa, náš nevyjímaje, předkové nakonec od někud přivandrovali, jako praotec Čech, nejdřív nic neměli a i oni dostali od Boha. Můžeme říci, každý lid může být Božím lidem, pokud Boha poslouchá; nikdo zároveň nemůže říci: Sama země zrodila naše lidi a díky nim, díky krvi a půdě jsme skvělí. V díkůvzdání děkuje člověk i za předky, kteří ovšem také dostali od Boha. Zároveň člověk děkuje za to, co udělal sám. Ano, musí mít alespoň něco, co udělal sám; nemůže být jako otrok v Egyptě, kterému jen nařídili a pak mu milostivě něco dali. Člověk musí alespoň za něco sám odpovídat. A teprve když si je vědom vlastní samostanosti, odpovědnosti, vlastního díla, pak může říci: A jen díky Bohu se alespoň něco již povedlo. Nebudu čekat na věky, než bude všechno perfektní. Nebudu čekat na věky, než za to řeknu díky. Človek potřebuje svobodu a zodpovědnost, vlastní malé království, vlastní zkušenost s tím, jak něco budoval, aby pak mohl odpovědně říci: Jen s Božím požehnáním se tak stalo, z mých vlastních schopností by to nebylo možné. Amen

Modlitba po kázání:
Ohlášení:
Přímluvná modlitba:
Poslání: 1 Timoteovi 6, 12–16
Požehnání: Navštěvuješ zemi, hojností ji zahrnuješ, velmi bohatou ji činíš. Boží potok je naplněn vodou, pečuješ jim o obilí, ano, máš o zemi péči: zavlažuješ brázdy, kypříš hroudy, vydatnými prškami ji činíš vláčnou, žehnáš tomu, co z ní raší. Ty svou dobrotou celý rok korunuješ, ve tvých stopách kane tučnost, kane na pastviny v stepi, a pahorky jásotem se opásaly. Louky se oděly stády, doliny se halí obilím, zvučí hlaholem a zpěvem. Požehnej vás Všemohoucí…