Proč by někdo vůbec dával dobytčeti při mlácení obilí náhubek? Protože obilí se mlátilo tak, že v něm zvíře přímo šlapalo. Takže se stačilo sehnout a oblí začít žrát. Do takové krávy či vola se zřejmě vejde docela hodně. Když se na to člověk díval, musel si říkat: Kdy přestane žrát? Zbude mi tu po mlácení vůbec něco? A tak je celkem přirozené, že ho při tom pohledu napadlo dát krávě raději náhubek.

Zákon, aniž by cokoliv vysvětloval, řekne rovnou: Nedělej to. Dnešní příkaz se v zákoně objevuje jakoby z ničeho nic, mezi příkazy, které s ním jakoby nesouvisí. Ale zřejmě to pouhé: Vím, že tě napadlo dát krávě náhubek, aby ti všechno nesežrala ale nedělej to, zabralo a fungovalo. Apoštol Pavel, když v nadsázce mluví o mzdě pro kazatele, cituje zrovna tento příkaz jako něco, co přece každý zná. Komentátoři z počátku minulého století, kteří cestovali do orientu, téměř všichni uvádějí: Doteď se tohle v Orientu nedělá, dobytku tam při mlácení nikdo náhubek nedá. Prostě se to nedělá.

Je to trochu podobné, jako když lezete poprvé do kánoe a hned vám někdo řekne: Neopírej se o okraje – to vás samozřejmě napadlo jako první, nečeho se tam chytit. Nebo když se učíte jezdit na kole, když se nakláníte na stranu, první vás napadne přestat šlapat, máte strach, že spadnete – ale právě přestat šlapat nemůžete.

Podobně toto přikázání míří k tomu, aby se člověk zbavil toho prvního strachu z každého druhého tvora, že mu všechno sežere. Toto přikázání míří proti duchu, který vidí život jen jako boj a všechno jako střet zájmů. Nedáš dobytčeti náhubek – vždyť je to přece tvoje kráva. Nikdo ti jí zákeřně nenasadil do domu, je tvoje. A z nažrané krávy budeš mít rozhodně větší užitek než z hladové. Nyní je sklizeň, je tu dost pro všechny – kolik nakonec myslíš, že se do krávy vejde? Po pravdě řečeno, ne víc než půl pytle a to ještě stěží.

Ta první obava, že kráva vyluxuje celý mlat, byla tedy nesmysl. To, co zde bylo skutečným nebezpečím, byla vlastní nenažranost člověka. To ho ohrožuje víc, když by pak ani nedal nažrat tvoru, který mu slouží. Proto asi musí to přikázání zaznít tak náhle a znenadání; stejně jako když na toho začínajícího cyklistu zakřičíme: Nepřestávej šlapat. Tak stejně zde přikázání křičí: Uklidni se trochu. Nehce ti každý všechno sežrat.

Ne že by nebylo tvorů, kteří by sežrali všechno: Jistě jsou myši, kobylky, vlci a lišky. Už na počátku postavil Bůh člověka do zahrady, aby ji nejen obdělávál, ale také – střežil. Člověk má nakonec panovat nad všemi tvory, tím pánem však ještě není. Člověk se má stát obrazem Božím – pak může vládnout nad tvory. Ale nyní není Pánem tvorstva – již v Edenu to jasně viděl.

Na druhou stranu, na rozdíl od toho, jak vidí svět současná pohanská přírodověda, Boží stvoření není boj všech proti všem a přežití nejsilnějšího. Člověk od počátku neválčí se vším kolem sebe; od počátku s ním žijí domácí zvířata a v nich se již částečně naplňuje to „Panujte nad tvory“. Záměr stvořitele, který míří spíše ke spolupráci a vzájemnému prospěchu.

Je zajímavé, jak toto Kainovo myšlení – každý druhý tvor je můj nepřítel – skutečně ovládlo pohled na stvoření, za kterým už člověk nevidí Stvořitele. Dnešní přírodovědci celkem běžně říkají: Kráva, ovce, prase nad námi vyhráli; kočka nad námi vyhrála. Nechávají se od nás krmit a ošetřovat – ha, my jsme prohloupili. To slyšíme poměrně běžně jako nějaké velké odhalení a hluboké moudro. Jako by skutečně nebyl možný jiný směr a cíl, než vítězství jednoho nad druhým.

V tomto myšlení bude jeden nelidky zacházet s krávou či slepicí, aby si byl jist, že on je ten vítěz, že není ten hlupák, co zvířatúm slouží. A tak máme, naštěstí u nás již mizející příklady obludných továren na maso a vejce. Druhý však, a to je horší, vidí největší nepřátele v samotných lidech; ti by měli vyhynout, alespoň velká část z nich a udělat místo nedotčené přírodě.

Což je zaslepená představa. Protože můžeme vidět, že se jaksi tvorstvo – podle záměru Stvořitele – člověku stále přibližuje. Nejen ty krávy, kočky a psy. Už z dávna vlaštovky nejraději bydlí blízko lidí, podobně čápi. Ale třeba i orlů dnes žije více na sídlištích než ve sklaních stěnách. Lišky na okraji Londýna se z generace na generaci stávají přítulnějšími a roztomilješími. To se děje zrovna v našem čase. Ale když se vůbec rozhlédneme kolem sebe, uvidíme v podstatě jen místa, kde už po staletí žijí nejen tvorové ale i stromy, tráva, byliny společně s člověkem. Považte: Aby některé rostliny na lukách vůber přežily, musí se ta místa buď spásat nebo sekat, jinak by místa zarostla a většina květin vyhynula.

Pokornější přírodovědci jsou ochotni přiznat i jistou záhadu: Zvířata jsou obecně o dost chytřejší, než pro přežití potřebují. Někdy dokonce pozorují věci, které s nějakým přežíváním vůbec nesouvisí: Havrani například sáňkují, straky byly občas pozorovány, jako konají cosi jako pohřeb; chobotnice, zdá se jen pro zábavu, rovnají věci podle barev. Velmi podivné jevy, které vůbec nesvědší o stvoření jako o pouhém boji o přežití.

Představa boje o přežití, přežití nejsilnějšího více než o přírodě vypovídá o duši těch, kteří ji zastávají, pro které je náboženstvím. Takto nahlíží svět ten, kdo je v duši sám šelmou. Ještě horší je však zášť k lidem, maskovaná jako láska k přírodě, zášť k lidem, kteří by na zemi snad ani neměli být. To obojí, to je pokolení Kainovo.

Dnešní přikázání učí: Neboj se, kráva ti všechno tvoje zrní nesežere, Bůh jí nedal tak velký žaludek. Měj trochu důvěry v záměr Stvořitele. Ať ti kráva poslouží – nechystej jí ale tantalova muka, ta že bude celý den šlapat po obilí, ale nažrat se nemůže. Máš právo na její službu – ne na její duši, abys jí chystal peklo. Vláda člověka nad tvory je pod Panstvím Božím nad tvory i člověkem. A je spoluprací, oboustranným prospěchem.

Znamená to pak také, že když nás Pán Ježíš Kristus učí milosrdenství a hledání pokoje, nejsou to slova zcela z jiného světa, naivní ve světě, který je jen bojem o přežití, triumfem nejsilnějšího. Když se na stvoření podíváme pořádněji, rozeznáme, že jsou to slova toho, skrze nějž vše bylo stvořeno a k němuž nakonec všechno míří. Nechme se vést jeho stvořitelským slovem, nikoliv smýlšním Kainovým. Jeho minulost, přítomnost u budoucnost, Amen