Dnešní čtení je o bičování. Jak se nás to týká? Trest bičem známe z historických filmů, z filmů o minulosti. Zejména z filmů o zámořských plavbách. Nabyl jsem dojmu, že když se větší část děje odehrává na plachetnici, dříve nebo později tam někoho potrestají mrskáním, nevzpomenu na film, kde by toto nebylo. Jak se to ale týká nás?

A přece, dodnes, když se někdo dlouho trápí nějakým svým proviněním, doteď někdy říkáme: Nemrskej se už kvůli tomu. Jak dlouho kvůli tomu budeš sám sebe bičovat. A tím neříkáme, že ten člověk nic neprovedl. Tím neříkáme, že nezasluhuje nějaký trest, že by se neměl po nějaký čas cítit špatně. Neříkáme, že by ho jeho provinění nemělo zabolet. Ale říkáme tím, že jeho hanba a trýzeň nemůže přece trvat do nekonečna. Říkáme tím, že sice udělal něco špatného, ale to z něj nedělá špatného člověka navěky. A ve stejném smyslu končí i naše dnešní čtení:

Smí jej dát zmrskat nejvýše čtyřiceti ranami, aby tvůj bratr nebyl před tebou zlehčen, kdyby mu při mrskání přidal více ran.

Má být trest. Má být také jasně ohraničen. A co víc: Trestem je odbyto, vyřízeno. Nesmí se stát, že by byl tvůj bratr zlehčen. Přijetí trestu mu neubírá na důstojnosti. Trest to vyřídil, vyřešil a uzavřel. Po tomto trestu už člověk nemá žádnou hanbu, už se to nepřipomíná, už zaplatil.

My dnes sice nikoho nebičujeme – zároveň, řekl bych ale, je pro nás nepředtsavitelné, že by se nečí provinění vyřešilo jedním soudním procesem a zhruba dvěma minutami trestu. Hanba, ostuda, zlehčení člověka, trvá měsíce, roky, někdy celý život. Aby někdo nebyl zlehčen, aby neměl ostudu, o co Písmo dbá tak úzkostně – z toho si neděláme žádnou hlavu. Vlastně naopak, to se pokládá za žádoucí vědět o druhém, že tehdy nebo onehdy provedl něco ostudného.

Například pokud někdo řekne druhému něco velmi zlého, urážlivého, za co by – jak opět kupodivu stále říkáme – zasluhoval pár facek, zasluhoval výprask – tak pár facek ani výprask nedostane. Zato často nadosmrti klesne v našich očích, často až do své smrti to budeme připomínat před ním nebo před druhými. Při tom, sami jsme to řekli: Zasluhoval by pár facek. Ne snížení na celý život.

Kdybyste si mohli vybrat, vybrali byste si zkažený vztah s někým na celý život, hanbu a občasné připomínání vašeho selhání na celý život – nebo pár facek, pár ran prutem a už je to zase dobré, už o tom nemluvíme? Jistou obdobou tohoto bolestného, ale rychlého řešení je jiná věc, kterou dnes již také povětšinou známe jen z filmů: Chlapci, ale někdy i dospělí muži se poperou (často kvůli nějakému zlému slovu), ale pak si podají ruce – možná si pak spolu dají i skleničku. Ty, kdo to viděli, to fascinuje: Chvilka rvačky stačila na to, aby se o nějaké věci už dál nemluvilo, aby se k tomu člověk před druhými ani před provinilým už nikdy nevracel. Diváky to fascinuje, bývá to ve filmech, v románech, v historkách.

To proto, že skutečné odpuštění ze srdce, skutečné smíření, kdy je věc zcela zahlazena, se v reálném životě rovná zázraku. Lidé tak říkají: Odpustit můžu, zapomenout ne, říkají lidé. Hm, pokud nemůžu zapomenout, tak jsem reálně neodpustil. Pravé odpuštění totiž nakonec není možné bez sktečných ran – ran Krista.

Dnešní přikázání tedy v zásadě říká: Jsou věci, které si zasluhují, aby to člověka zabolelo. A zároveň ty samé věci naproto nezasluhují trest a snížení člověka na celý život. Mimo hrdelní zločiny i něco dost ošklivého neznamená, že už nic dobrého nemůžeme od člověka čekat. Na těch plachetnicích, ostatně, mrskali provinilce také proto, že byli nutně potřební na té lodi. Nemohli je hodit přes palubu. A také nešlo, aby s nimi pak měsíc plavby ani nepromluvili – druhý den měli být v ráhnoví, jako by se nic nestalo.

Dnešní přikázání předpokládá, že chápeme člověka jako chybujícího. Že si uvědomujeme, že každý někdy udělá chybu – i trochu větší. To sice obecně lidé říkají: Nikdo není bez chyby. Ale nakonec jsou většinou překvapeni, když lidé chyby, docela již trestuhodné, skutečně udělají. Nikdo není bez chyby – když to lidé říkají, myslí tím: Nikdo nemá právo poukazovat na moje chyby, protože ty máš zas svoje. Říkají tím: Moje chyby by se neměly trestat.

Ale že mají lidé chyby znamená také to, že chyby je třeba trestat. U dětí snad stále ještě rozumní lidé vědí, že je třeba je v něčem zarazit, klepnout přes prsty. Že budou zkoušet jednat sobecky, krutě, že zkusí lhát nebo něco ukrást. To přijde. Ale proto je přece nezačnete nenávidět či jimi pohrdat do konce života; jednu jim prostě plácnete. Jenže toto u člověka nekončí dětstvím.

Především u sebe by měl člověk vědět: I v dopěslosti mohu stále ještě provést něco, co si zasluhuje, aby mě to zabolelo. U čeho musím po nějaký čas nést následky. A ovšem, zároveň to neznamená, že jsem zcela špatný, bezcenný, hanebný člověk. Udělal jsem chybu, nějakou dobu za ni budu platit.

Problém je, že sám sebe nedovede nikdo správně posoudit. A podle založení, často dědičného, jedni sami sebe ze všeho vyviňují a skutečně jen nějaká životní facka je probere. Druzí sami sebe viní za všechno, i za to, co neudělali – a tomu ovšem už vůbec nic nedovede učinit přítrž. Člověk, zvláště v osobních sporech, skutečně potřebuje vnější soud. Pokud je něco dost osobní, není v jeho silách posoudit, zda je v právu on, nebo ten druhý. Tím nemyslím: Někteří lidé to nedovedou posoudit. Tím říkám: Já to nedovedu posoudit. Tím říkám: Vy to nedovedete posoudit. Všichni totiž žijeme v dědičném hříchu, jehož podstatou je, co řekl had: Budete jako Bůh znát dobré i zlé.

A tak, když dojde na osobní spory, druhý se nám jeví jako stoprocentně zlý a nic dobrého na něm nevidíme. A nebo v nás vrtá pochyba: Třeba je to všechno jenom ve mně, třeba jen já působím všem problémy a lepší abych nebyl. Když na to přijde, naprosto nám v našich soudech chybí míra. A sami s tím nic neuděláme.

Od toho jsou zde ti soudci, u nižšího soudu, který právě řešil ty urážky a už trochu větší životní přešlapy, ne však vraždy, cizoložství atd. Soudců bylo víc, podle židvské tradice tři. A na nich právě bylo vysvobodit člověka z této iluze, že dovede jako Bůh posoudit lidi jako absolutně zlé nebo absolutně dobré, posoudit sám sebe jako absolutně dobrého nebo absolutně zlého.

Ti soudci řekli: Provinil se ten druhý. Je to na pár facek, na výprask. Ale neznamená to, že ten druhý je satan sám a nic dobrého z něj už nikdy nevzdejde. Vyřídíme to teď a tady, pak si podejte ruce. Nebo: Provinil ses ty, dostaneš výprask. Ale tím je to vyřízeno; neznamená to, že jsi jinak zcela špatný člověk, jistě i mnoho dobrého z tebe vzešlo a ještě vzejde. Vyřídíme to tady a teď.

Poučení z dnešního čtení je: Všechny spory nejsou, opakuji, nejsou pouhou chybou komunikace. Ale vycházejí z provinění jedné nebo druhé strany, protože existuje skutečná spravedlnost, Boží spravedlnost. A druhé poučení zní: Násilí řeší problémy. Ovšem násilí omezené a právoplatné; trochu jako i tu rvačku ve třídě či na tancovačce někdo vždy soudcoval a nepoužívaly se u ní nože ani kopy. Jsou věci, které už si zasluhují pár facek – nikoliv však odsouzení na věky.

Připomeňme závěrem, že právě proto byl náš Pán Ježíš Kristus nejen ukřižován – a zemřel. Ale také byl před popravou bičován. Právě i za ty nikoliv smrtelné, ale už dost vážné naše chyby. Kdo má víru jako zrnko hořčice, ten si může vzpomenout, jak byl Kristus bičován čtyřiceti ranami a nevyžadovat nafackování tomu, kdo ho urazil. Ale pak už věc skutečně nechat být; ne že si na ní za dvacet let o narozeninách zase vzpomene. Kdo má víru jako zrnko hořčice, ten může i sám za sebou nechat, za co by zasluhoval výprask. Ale kdo reálně má takovou víru? Jistě ne ten, kdo řekne: Odpustit můžu, zapomenout ne.

Možná je tedy stále lepší, i když rozhodně ne ideální, aby se muži poprali a nejméně tři to přitom soudcovali a pak si podali ruce a nechali to za sebou, jako by se nic nestalo. Možná je lepší, aby žena měla právo vytnout muži facku, když řekne něco nehorázného – a pak to pustila z hlavy, místo týdne či měsíce tiché domácnosti. Muži někdy řeknou nebo provedou už dost hrozné věci – sami sobě i ženě; s tím je třeba počítat dopředu. Každý z nás se někdy dopustí chyb, které by ho už měly zabolet. Ale ne zas takových, aby ho bolely do konce života, aby byl snížen do konce života.

Kriste, andělský Králi, ať tebe lid tvůj chválí, vzpomeň na své svaté rány, smiluj se nad námi hříšnými. Amen