První naše dnešní přikázání říká doslova: Nidko nesmí zabavit mlýnské kameny, protože takový člověk zabavil duši. Mlýnský kámen jako duše? Jak souvisí nějaký stroj nebo nářadí z duší? A co takhle písně, ty z duší souvisí? Vzpomeňme na jednu, kterou dodnes zná každý: Já do lesa nepojedu, já do lesa nepudu. Kdyby na mě hajný přišel, on by mě vzal sekeru. Proč je to takové neštěstí? Protože se sekerou pořád můžete něco dělat, i když jinak nic nemáte. Aspoň se s ní můžete nechat najmout na práci. Ale bez sekery, co zmůžete?

Jsme stvoření, v tomto světě se nevznášíme se vzduchem jako duchové – ostatně i po vzkříšení budeme mít tělo. Je to ošklivá představa, ale přece: Kdyby vám usekly obě ruce a nohy a vyřízli jazyk, kolik toho tak na světě můžete udělat, dobrého nebo zlého? Stále něco, ale už bude hodně těžké to najít. Ale podobně s holýma rukama, bez sekery u nás nebo v orientě bez mlýnku na obilí, toho už moc neuděláte. Už spíše stojíte na místě sprázdnýma rukama. A tak určitý základní majetek je skutečně jakýmsi rozšířením, prodloužením naší duše.

Pokud nestačí toto, naše přikázání pak mluví o plášti muže a o vdovině rouchu. Ano, podobně: Pokud by nás teď svlékli do prádla a poslali na ulici, co tak můžeme dělat? Nemůžeme dělat vůbec nic, pro ostatní bychom skoro přestali být člověk a můžeme jen čekat, než na nás někdo zavolá policii, která nás, dle uvážení, odveze buď do vazby nebo do blázince.

Písmo nám zcela reálně ukazuje, že určitý základní majetek je součástí naší odobnosti v tomto světě. Je pravda, že peníze si do hrobu nikdo nevezme a je psáno „z života své matky jsem vyšel nahý a nahý se tam vrátím“. Zároveň, alespoň bez těch šatů vlastně nemůžete žít; rozhodně nemůžete nikam jít a když půjdete, stane se z vás objekt vyšetřování nebo sledování; ne tak úplně člověk. Náš základní majetek je skutečně součástí, prodloužením naší duše.

Dokonce, nejde jen o to, že bez sekery v ruce člověk prakticky nic nezmůže a jen v trenýrkách nikam nemůže jít. Některé osobní věci jsou třeba vzpomínkou na někoho. Snubní prsten nebo svatební šaty nemají jen cenu toho zlata nebo toho oděvu. Také ty jsou prodloužením duše. Když se lidé stanou obětí vloupání, obvykle daleko méně, než hotových peněz, želí ztráty takové osobní věci, třeba hodin po babičce. Písmo dovoluje zabavit takové věci, ale nařizuje je vrátit na noc. Říká: Vrátíš mu zástavu při západu slunce, aby ulehl ve svých šatech – a soudím, myslí se tím jaksi ve své kůži. Aspoň před spaním si člověk může prohlédnout ten snubní prsten nebo může slyšet tikat babiččiny hodiny, i když mu je ráno zase vezmou. Ono totiž každý majetek ani úplně na peníze převést nelze. Sekera je sice za dva zlatý a topůrko za tolar. Ale ta vaše sekera, co s ní děláte, je něco jiného, než dva zlatý a tolar. A nebo odškodné, třeba, která vám dají za ovci, co roztrhal vlk, je něco jiného, než ta ovečka, kterou jste třeba rok, dva piplali. Všechno prostě nejde jednoduše převést na peníze, i když je to věc.

Písmo se tedy na osobní věci, na majetek dívá velmi reálně. Něco z našich věcí je skutečně velmi blízko naší duši – zkuste to bez nich; nebo možná raději ne. Naše doba, která se rozhodla sama rozhodovat o dobrém a zlém, nikdy nedovede u majteku najít pravou míru.

Jedna krajní pozice – a ovšem, naše doba má jen ty dvě krajní pozice – říká: Majetek, vlastnictví, neznamená nic. To je zjevný nesmysl, skoro šílenství, jak jsme již ukázali. Opravdu, zkuste někde stát bez šatů, jen v trenýrkách, a zachoavt si důstojnost. Vlastní šaty vám vemou ve vězení nebo v armádě, tam také jíte příborem, který vám nepatří, z misky, která vám nepatří a ovšem proto, že ani život vám nepatří a nemáte velkou cenu. A kdo si třeba představuje, že na venkově mohou žít lidé bez auta a bez motorové pily, ten prozrazuje, že v lidech skutečně vidí ty vězně, nevolníky, otroky. Že by člověk nic nevlastnil, to je pohrdání člověkem.

Druhá krajní pozice – že peníze jsou všechno, to je zas pohrdání Bohem. Ale aspoň upřímné, alespoň se takové smýšlení netváří farizejsky duchovně. Ano, není-li Boha, tak jen peníze vám mohou ukázat cenu věcí. A vaší vlastní cenu. Kdosi si dobře všiml, že jsou vlastně jako bodování, jako skóre ve fotbale třeba. Čísla nelžou a vidíte jasně, zda máte tisíc jeden, nebo dva. Kdo má tisíce čtyři a kdo pět. Ovšem, jak říkám, tak jde myslet jen, když popřeme Boha.

Naše dnešní čtění říká: „Pamatuj, co Hospodin, tvůj Bůh, učinil Mirjamě“ To byla Mojžíšova sestra, tedy jistě velmi bohatá. A přece, když urazila svého bratra, Božího proroka, nic jí majetek ani postavení nepomohlo. Onemocněla malomocenstvím a na sedm dní musela do karantény mimo tábor.

Peníze nezachrání před morálním odsouzením: Celníci v Ježíšově době byli velmi bohatí. Ale k čemu jim byly peníze, když s nimi všichni pohrdali a nechtěli s nimi nic mít? Ježíš tyhle boháče zachraňoval výzvou k pokání jako ty nejubožejší z lidí. Vezměte – kdo z nás by se chlubil, že se dobře znal s Vladimírem Mrázkem, kdo z nás by řekl: Nejvíc si v rodině ceníme neteře, luxusní prostitutky. Pokud vaše peníze smrdí, můžete s nimi třeba tapetovat, ale družit se s vámi budou jen lidé podobného druhu. Čest si za peníze nekoupíte.

Dokonce i někteří velcí boháči, kteří zbohatli víceméně poctivě, někdy lidem z nějakého důvodu nejsou sympatičtí a mohou se rozkrájet – stejně z nich mají lidé spíše legraci. Třeba hned druhý a třetí nejbohatší člověk dneška jsou právě takoví. Morálka a oduševnělost jsou vidět, ne že ne. Ne jen čísla rozhodují na světě.

Čest si za peníze někoupíte – a také peníze nemohou narušit hranice lidské důstojnosti. Proto je tu to přikázání: Když poskytneš svému bližnímu nějakou půjčku, nevejdeš do jeho domu, abys na něm vymáhal zástavu. Zůstaneš venku a muž, kterému jsi půjčku poskytl, vynese ti zástavu ven. Jsou tu důležitější věci, než to, že tomu člověku třeba už v jeho domě nic nepatří, třeba ani ten dům. A že dluží vám. Důležitější je, že je to táta od rodiny, že ho nemůžete vystavit tomu, že se před jeho zraky budete třeba jeho manželce hrabat ve věcech. Že ho ponížíte před dětmi, které se pak budou ptát: Kdo byl ten pán, co nám tady chodil po pokojíčku. A on na to nebude mít co říci. Důstojnost člověka v jeho postavení otce, manžela, matky, manželky, je vyššího řádu než všechny peníze. Protože je od Boha a od počátku stvoření, kdežto v Edenu žádné peníze ještě nebyly.

Dnešní příkazy nám tedy ukazují, že majetek není všechno – ale zároveň také, že to není pouhé nic. Některé věci jsou blízko srdci, jsou skoro součást duše. Při ukřižování našeho Pána vyšlo najevo, že má pod svrchním pláštěm, blízko tělu, blízko srdci, luxusní oděv, z jednoho kusu utkaný. A to měl na co? To prostě chtěl mít. Tak každý člověk má něco, co se mu už nesmí vzít. Když se nesmí sáhnout na některý majetek, tím spíše nelze ukrást a prodat celého člověka. Stále platí, že zloděj člověka, kdo někoho unese, obchodník s lidmi, by měl být potrstán smrtí.

Jediný byl právoplatně prodán, jen cena jediného života byla za nás zaplacena. Zaplacena za naše hříchy a Bůh tu cenu přijal. Ta cena byla zaplacena, aby již dnes nikdo z lidí, ani my, nebyl svlékán do naha, aby již v tomto světě měl každý nezadatelné právo na něco svého a na svou důstojnost. Amen