Dnešní tři přikázání vylučují z Hodpodinova shromáždění eunucha, nemanželského potomka a lidi s předky dvou určitých národností. Ani jednu z těch věcí si člověk sám nevybral. Ani s jednou z těch věcí už člověk nic neudělá.

Při tom, základ spravedlivého zacházení s člověkem zní: Člověku je nutné říci, jaké podmínky má splnit, co musí udělat, aby dosáhl uznání. A pokud podmínky splní, nelze mu uznání odepřít. V dnešním čtení se konečně mluví o cizincích, žijících v Izraeli. O národnostních menšinách, dalo by se říci. S žádnou společností nemůžete splynout, žádné společnosti se nemůžete přizpůsobit, pokud vám jasně neřekne, co se od vás chce. Co musíte splnit, abyste byl jeden z nich. Z žádnou společností ani nemá cenu se snažit splynout, pokud dopředu tušíte, že vás stejně neuznají, i když splníte, co od vás ta společnost čeká.

Dnešní čtení ovšem vyhlíží právě tak: Amónec a Moábec nevstoupí do Hospodinova shromáždění, i kdyby se rozkrájel. Stejně tak nemanželský potomek. Stejně tak eunuch. Tak to alespoň vypadá.

Veškeré Písmo je ovšem z Božího Ducha, všechna přikázání Zákona se naplnila v Kristu a Duch Boží, jež z Otce i Syna vychází, také všechna přikázání vykládá. V prvním čtení jsme slyšeli, že vůbec prvním pohanem, který byl pokřtěn, byl doslova „Aithiops eunuchos“. Tedy eunuch, kastrát, navíc ještě zjevně cizího původu, protože Etiopané jsou černí. Duchu svatému se tak zjevně zalíbilo ukázat, že království Boží na zemi nemá zeměpisné ani tělesné hranice. Zrovna tento byl první pokřtěn, daleko před tím, než Bůh poslal Pavla kázat ostatním pohanům. Zde bylo činem křtu potvrzeno, co již dlouho před tím mluvil Duch ústy proroků. Např. u Izajáše čteme:

Ať neříká nikdo z cizinců, kdo se připojil k Hospodinu: „Hospodin mě jistě odloučil od svého lidu.“ Ať neříká kleštěnec: „Hle, jsem strom suchý.“ Neboť toto praví Hospodin: „Kleštěncům, kteří, dbají na mé dny odpočinku a volí to, co si přeji, kteří se pevně drží mé smlouvy, dám ve svém domě a na svých hradbách památník s jménem lepším než synů a dcer: Dám jim jméno věčné, jež nebude vymýceno.“

A takových míst bychom našli mnoho. Je třeba si uvědomit, že Písmo nemusí lidem přikazovat, aby vylučovali ze společenství kvůli rodinnému nebo národnostnímu původu nebo kvůli nějakému zmrzačení. K tomu mají lidé sklon sami od sebe. Uklovat ten slabší nebo prostě jiný kus, to dělají i slepice, kachny a husy, i jiná zvířata. Takovým jednáním tedy člověk přestává směřovat vzhůru k obrazu Božímu a vrací se dolů, ke zvířeti.

Písmo má tento zákaz, protože je jiný zlý důvod proto, aby lidé sami do shromáždění Božího uvedli kleštěnce, levobočka či člověka z nepřátelského národa. Tím shromážděním se nemyslí účast na bohoslužbách. Ale myslí se tím shromáždění, obdařené nějakou mocí. Jako je rada starších, pověřených zástupců lidu, tedy parlament, řekněme; za království z něj pak vzniklo shromáždění královských rádců. Nebo řekněme rada duchovních, synoda kněží. A my můžeme během celých dějin spatřit že právě ty tři zakázané skupiny osob se u moci objevují u mnoha národů, v mnoha časech běžně.

Císaři a králové Babylóna, Persie i Číny byli obklopeni samými kleštěnci, eunuchy, stejně tak turečtí sultáni. Tito pak velmi často nakonec převzali na dlouhou dobu skutečnou moc a obvykle přivedli zemi k rozkladu.

Králové pozdně středověké křesťanské Evropy se zase pověřovali nejdůležitějšími úřady své nemanželské syny. A to velmi otevřeně! V Anglii lze dosud rody levobočků poznat podle předpony „Fitz“; např. Fitzroy, Fitzjames nebho Fitzgeorge. Dosud se to pokládá za jedno z nejlepších šlechtických jmen, protože králi nejbližších. Úřady obsazovali svými nemanželskými dětmi dokonce někteří renesanční papežové.

Do třetice, tyrani mají po všechny časy sklon oblkopovat se strážci z řad cizinců a to zejména cizinců v zemi neoblíbených; ti nakonec často skončí i jako vládcovi nejbližší rádci. Turci ve své říši zla dlouho dovolovali jmenovat křesťanské biskupy pouze z Řeků, tzv. fanariotů, kterým slovanští nebo rumunští křesťané pod tureckou vládou nerozuměli a kteří ještě navíc vyvolávali hněv pýchou na svůj řecký původ a pohrdáním místními lidmi. Že se členy světské nebo i duchovní rady stávají kleštěnci, levobočci či arogantní cizinci vidíme stále znovu a znovu.

Důvod je tento: Tyran kolem sebe chce mít ty, kdo jsou zavázáni a vděčni pouze jemu. Eunuch nemá rodinu, jejíž zájmy by stavěl nad zájmy státu. Každý by ovšem měl stavět svou rodinu výše, než je státní zájem; stát se bez vás obejde, vaše rodina ne. Levoboček nemá otce, jemuž je povinnován větší úctou, než králi. Neoblíbený cizinec, člověk z národa, jemuž je co vyčítat – jako Amóncům a Moabcům – se těžko spřátelí s místními, takže by se jich třeba proti králi zastal. Naopak, jeho život závisí jen na králi a nebýt jeho, lidé by jej při nejlepším ze země poslali pryč, pokud ne něco horšího. Za vládce tedy bude bojovat do posledního dechu, ani mu nic jiného nezbývá, jeho život závisí na tomto jediném člověku.

Toto přikázání správně pochopíme pouze tehdy, když sami sebe vidíme na místě toho kleštěnce, levobočka a nebo neoblíbeného cizince. Nikoliv na místě těch, kdo by ze shromáždění vylučovali. Toto přikázání je tu totiž nakonec na ochranu těch kleštěnců, levobočků či cizinců. A to přikázání právě zní: Vyhni se tomu, aby tvůj život závisel jen na oddanosti vládci či státu vůbec.

Je to dobré přikázání a moudré přikázání. Sami židé se totiž – a obvykle jim ovšem nic moc jiného nezbývalo – často stávali těmi neoblíbenými cizinci, které vládcová nastrkovali, aby vybírali daně a prosazovali jiná nepopulární opatření vládců. Hněv se pak obracel na ně, nikoliv na knížete, který v posledu z lidí daně ždímal. Sami židé pak často neměli jiného ochránce, než knížete, takže je měl zcela v hrsti. Podobně židů zneužívali muslimští vládci. V našem čase tyran Saddám Husajn zase takto v hrsti držel křesťany, za všechny to byl jeho ministr zahraničí Tárik Azíz, puvodním jménem Michael Jochanán. Podobně jsou na tom křesťané v dnešní Sýrii, nic jiného, než oddanost tyranovi jim nezbývá.

V každém shromáždění, kde jsou lidé pověřeni pravomocemi, kde je jejich úkolem radit vládcům i je napomínat, tak mají být lidé, kteří se odpovídají ještě někomu jinému než samotnému úřadu či vládci. Například člověk, který musí myslet i na svou rodinu a co případně jeho rozhdnutí bude znamenat pro budoucnost jeho dětí. Nebo člověk, který by se kvůli nějakému rozhodnutí nemohl podívat do očí svým rodičům. Nebo člověk, který by se po nemravném rozhodnutí nemohl vrátit do své obce, pokud chce, aby ho lidé ještě na ulici zdravili. Dvojnásob to platí pro shromáždění církevní.

Samozřejmě platí, že člověk, pověřený mocí k rozhodování, má rozhodovat podle svého svědomí, přesněji řečeno, odpovídá se na prvním místě Bohu. Na to ale nemusí být odstřižen od lidí, ze kterých vzešel. Spíše naopak: Pokud člověk rozhoduje někde v paláci, v nějaké radě eunuchů či mandarýnů, pokud jedná někde ze zavřenými dvěřmi, spíše se podrobí náladě a duchu, který vládne v té radě, v tom shromáždění. A ještě spíše vládci, pokud v té radě sedí.

Poučení pro nás je: Naše bezpečí a naše dobrodiní by nemělo záviset na jediném člověku, naše oddanost by neměla náležet jen nějakému úzkému kruhu moudrých, často moudrých jen ve vlastních očích. Právě z toho byl vysvobozen kleštěnec Etiopan, strom suchý, když ve křtu přijal skutečného Pána všech Pánů, skutečného Ochránce, jež i ze smrti může vytrhnout. Když v Duchu svatém přijal Přímluvce a Utěšitele. Duch Páně se Filipa zmocnil a dvořan ho už neviděl, ale radoval se a jel dál svou cestou. Domů se navrátil jako ten, kdo není otrokem lidí. Tuto cestu následujme. Amen