V těchto třech přikázáních říká Bůh člověku: Při své práci nemáš napodobovat přírodu. Nejsi Bůh, aby jsi mohl udělat věci tak, jak jsou v přírodě. Tedy podivuhodně provázané a propletené. To ty nedovedeš. Ty dělej jednu věc a dobře, Bůh sám pak k tobě přivede lidi, kteří tu jednu věc potřebují a od nich obdržíš, co umí zase oni.

Neosázíš svou vinici různými semeny. Nejsi Bůh, abys na svém vynici znovu vytvořil prales. Viná réva, lijána, přitom z pralesa pochází a někdy je možné nalézt zplanělou révu, rostoucí v lese. Ale ty netvoříš znovu prales, netvoříš přírodu, ale lidské dílo, vinohrad. Dokonce tam je to slovo hrad, lidská stavba. Ty, člověče, nejsi stvořitel. Jsi stavitel, budovatel. Přetváříš, netvoříš znovu z ničeho.

Nebudeš orat s volem a oslem zapřaženými spolu. V přírodě spolu zvířata žijí v podivuhodné rovnováze. Člověk ji však nemůže napodobit a ani nemá. Tato rovnováha je totiž z lidského pohledu děsivá a vyvažování trvá déle, než lidský věk.

Můžete to vidět na vzorci, pozorovaném nejvíce u zpěvných a dravých ptáků: Nejdříve se přemnoží pěvci, Když říkáme přemnoží, díváme se na to očima sedláka, chovatele, kterému by se ti ptáci nevešli do klece či holubníku. Bůh není takto omezen, jeho je celý svět a všechen čas. Je tedy mnoho ptáků. Následně se díky mnoižství potravy rozmnoží dravci, kteří skoro všechny zpěvné ptáky vyhubí. Načež dravci pomalu pomřou na nedostatek potravy a postupně začne růst počet zpěvných ptáků, které téměř nikdo neloví. A tak dokola.

Jedno to období může být dlouhé jako polovina lidského věku, takže člověk za svého života nabude dojmu, že třeba vyhynuli všichni vrabci. To se říkalo v mém děství, ale nestalo se to. Člověk nemá tolik místa ani času, aby mohl řídit soužití zvířat. Krom toho, zákon džungle, kterým Bůh řídí přírodu, není zákon určený pro člověka. Jistě není dobré, aby lidé brali jiné lidi jako lovnou zvěř, jako třeba staří Mongolové, aby vybudovali velkou říši, vysílili se a zase upadli do úplné bezvýznamnosti, v jaké žijí dnešní Mongolové.

Stejně tak s domácími zvířaty člověk nemůže zacházet, jako by ještě žila v přírodě. Tam asi divoký osel a divoký tur mají nějakou podivuhodnou harmonni. Ale když tato zvířata žijí s člověkem, podobají se způsobem života mnohem více jemu. Pes rozhodně není vlk, kočka rozhodně není tygr a prase rozhodně není divočák. Podobně jako člověk, v zásadě i domácí zvířata dělají dobře jednu věc a porspívají z toho, co dělají v domácnosti ostatní. Vůl je lepší na tah, osel na vození věcí na trh.

Nebudeš si oblékat tkaninu ze směsi vlny a lnu. Nejsi Bůh, abys vytvořil umělou tkáň z vlny a lnu – i když jinak se kůže a jiné tkáně skládají z podivuhodného spojení na pohled nesouvisejících věcí. Ale oblečení není kůže, je to umělá věc. Ty, člověče, netvoříš. Ty užíváš toho, co ti bylo dáno. Z Bohem daných věcí si vybíráš ke svému užitku.

Tato přikázání tedy člověka upomínají na to, jak daleko je vzdálen přírodě. A to již od počátku, neboť již prvního člověka postavil Bůh do zahrady, nikoliv do přírody, někam do džungle. Zdá se dost pravděpodobné, že i současní lovci a sběrači, lidé z džunglí, ale i lovci polárních plání a pouští, sem byli spíše zatlačeni jinými lidmi, že to není jejich původní prostředí. Eskymáci mají ve svých legendách, že jsou v polárních krajinách za trest, že je tam zanesla vrána za nějaké provinění. I lidé konžského pralesa mají úsloví „tahle země ničí svoje lidi“, i když po generace nikde jinde nežili. Lovci si obecně na svůj úděl stěžují. A právem, je to život neutálé nouze a častého hladu.

Divoká příroda je zde pro slávu Boží. Písmo, zejména v Žalmech, popisuje divočinu vždy jako místo, které oslavuje Boha – a o které podivuhodně pečuje Bůh. Člověk není Pánem přírody – ale také není jejím dítětem.

Člověk je jako ten vůl nebo jako osel, nebo jako ovce, konečně. Člověk je hospodářský tvor. Sice, člověk vždy žije v nějakém hospodářství, kde má svůj úkol, pro který je potřebný. A zase jiné lidi nutně potřebuje. Podívejme se sami na sebe: Kdo z nás si loví vlastní jídlo nebo vůbec kdy v životě něco ulovil? Kdo z nás alespoň za jeden rok vypěstoval, co by ho uživilo či vůbec něco vypěstoval? Věština z nás dělá nebo dělala něco, co s jídlem vůbec nesouvisí. Bude nás i mnoho, co jsme vůbec nic v životě nevyrobili, tak že bychom třeba motiku vyměnili za pytel brambor.

Většina z nás dělá něco velmi speciálního, co nijak přímo nesouvisí s přírodou. Bylo tomu tak většinou už u našich rodičů a dokonce prarodičů. Ale vezměme třeba takového včelaře? Kolik medu tak asi sní člověk za den? A kdyby se živil jen medem, brzy zemře. Mnoho lidí ale med rádo. A to ne proto, že by ho potřebovali. Ale mají rádi tu chuť. Lidé totiž nežijí jen tím, co nutně potřebují. Když někomu dáte darem med, obvykle se mu rozsvítí oči, má až dětskou radost. Protože většina lidí je prostě mlsná. Stejně tak to víno – nikdo nutně nepotřebuje víno, hrozinky ani ocet. Ale lidem to prostě chutná, chtějí mít taky radost. Konečně ovoce také nikdo nutně nepotřebuje – je to zase hlavně cukr a pokud jde o vitamíny, kyselé zelí strčí všechno ovoce do kapsy. Ale lidé chtějí taky trochu radosti na světě.

Proto člověk nemusí dělat všechno. Jeho vinice nemusí vypadat jako džungle – stejně nebude. Jeho potah nemusí vypadat jako zoologická – dá práci porozumět byť jednomu zvířeti, natož člověku porozumět. Jeho šaty nejsou kůže, jsou to šaty; člověk dokonce ani většinou nepotřebuje, aby jeho oblečení bylo nějak praktické, i divoši se oblékají hlavně pro parádu. Přikázání říká: Dělej jednu věc pořádně, to je práce až až, takže na mnoho víc stejně asi nemáš sil.

Světu lidí totiž Bůh vládne jinak, než přírodě. Jeho vládá nad přírodou přesahuje lidský život. Lidé jsou nešťastní z lesů, zničených kůrovcem – z lesů, kde byly stromy v řadě za sebou jako ředkvičky v záhonku, nicm. většině lidí se to líbí. Dnes jsou místo nich husté křoviny – skutečně divoká příroda, která se ovšem lidem většinou nelíbí. Když se to nechá, za padesát let tam bude les – jen většina z nás už ho neuvidí. Boží vláda nad přírodou bere dech. Pro nás nemá význam hrát si na přírodu.

Místo toho si všímejme, jak podivně Bůh řídí svět lidí. Většinou umíme pořádně jednu dvě věci – nebo bychom ji alespoň pořádně umět měli. A přece se nemusíme bát, že neumřeme hlady, protože z té věci žádná potrava nezvniká. Protože Bůh vkládá do srdcí lídí přání. Člověk nežije jen chlebem, ale každým slovem, které vychází z Božích úst, také slovem zaslíbení. I malých zaslíbení. Lidé chtějí nejen jíst, ale také si pochutnat, pobavit se, hezky vypadat, nebo jen tak jet na výlet. Proto se uživí i včelař, zmrzlinář, kadeřnice, zlatník nebo strojvedoucí.

Nehrajme si tedy na divočinu, nehrajme si na divoká zvířata. Jsme všichni součástí jednoho hospodářství, jehož hospodářem je Hospodin. Nejsme děti přírody ale děti zaslíbení. I malých snů a přání, jako je chuť na med či na nový účes. I zaslíbení největšího, tedy věčného života. Nehleďme tedy příliš k přírodě, k zákonu džungle. Hleďme, jak přinést druhým radost, jako potěšit. Hleďme, co dobrého k nám přichází od druhých lidí. Vyhlížejme Boží dobrodiní! Amen