Dokud nepomine nebe a země, nepomine ani jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane. Proto procházíme tuto knihu Zákona, abychom vůbec věděli, co je tam napsáno. Dnešní přikázání je opravdu krátké, je to jen o trochu víc než čárka či písmenko. O to nejasnější je jeho smysl, vůbec se zde nevysvtěluje, proč si má člověk ty třásně udělat. Lidé, spoléhající na svůj rozum, zde opět mohou najít důvod k posměchu. Tohoto přikázání užijí jako důkazu, že přikázání byla vydána pro pověrčivé lidi dávné doby, mnohem méně inteligentní, než jsme dnes my.

A přece je to právě toto přikázání, podle kterého lze dodnes už na dálku rozeznat skutečně zbožného žida. První věc, které si všimnete. Na záběrech z Izraele nebo přímo při návštěvě svaté země si podivných provázků, které jakoby čouhají z kalhot a připomínají trochu spadlé kšandy, ihned povšimnete.

Ano, upřímně řečeno, tyto třásně, nazývané cicit, vypadají divně, divný je i jejich způsob nošení. Vypadá to trochu trapně. Ale s člověkem, který je nosí, hned víte, na čem jste. Je to zbožný žid a s velkou pravděpodobností se dá předpokládat, že stejně pečlivě dodržuje i další přikázání zákona. Ale ze všech příkazů zákona, toto přikázání je první vidět. A tak se naplňuje, co řekl Kristus: „Vy jste světlo světa. Nemůže zůstat skryto město ležící na hoře. A když rozsvítí lampu, nestaví ji pod nádobu, ale na svícen; a svítí všem v domě.“

Židé, i když Krista nepřijali do doby, než do Božího království vejde plný počet pohanů, byli Bohem vybráni, aby byli světlem světa a městem ležícím nahoře. Tedy aby okolní národy viděly jejich jednání i dobré uspořádání jejich země, aby viděly i požehnání, zdraví a blahobyt, které Bůh udílí těm, kdo ho poslouchají.

Komu se daří a kdo dobře žije, toho lidé chtějí napodobovat. A nikdo je k tomu nemusí nutit, dokonce ani vyzývat. U nás dodnes mnohdy zaslechneme: Měli bychom dělat věci jako ve Švýcarsku. Aniž by kdy Švýcaři kdy obcházeli svět a říkali: Dělejte věci jako my. Ne, bydlí tam na těch svých horách, ale že se jim dobře vede, nemůže zůstat skryto. Lidé se dívají a říkají: Měli byhcom to dělat stejně. Najdete konečně i lidi, kteří řeknou: Měli bychom to dělat jako v Izraeli – a soudím, v mnohém mají pravdu, v některých věcech je dnešní Izrael tím městem, ležícím na hoře, kterým měl být.

Ovšem právě úplně první věc, kterou na zbožném židovi člověk vidí, jsou ty třásně. Tím ukazuje všem: Ta požehnání, která vidíte, ty dobré skutky, které vidíte, nepocházejí ze mě. Ale z přikázání Božích, která dodržuji. První, co na mě vidíte, je příkaz od Boha. Ne vlastní rozumností, ale poslušností Bohu jsem došel ke všem těm věcem.

V knize Numeri máme podrobněji popsáno, jak k ustanovení tohoto zvláštního příkazu o třásních došlo. Sice, přistihli jednoho člověka, jak sbírá dříví o dni odpočinku. Zdá se to jako maličkost. Ale stalo se tak hned po vydání desatera. A ze všech příkazů, které Bůh vydal, se ten člověk rozhodl porušit zrovna to jediné, ve kterém se po člověku nic nechce. Ve kterém Bůh dává člověku svobodu od vší námahy. Ve kterém říká: Měj radost, buď šťasten. Ten člověk však svým jednáním řekl Bohu: Nechci od tebe milosti. Nechci od tebe svobodu. Vždycky je vše jen a jen na mě. Všechno je jen moje práce, jen na sebe se mohu spolehnout.

A tehdy Bůh vydal to ustanovení o třásních. Aby na Izraelcích nebylo jako první vidět, co dělají a jak jednají, ale aby na nich první byl vidět příkaz s hůry.

Je při tom otázka, zda v tom, jak židé dnes třásně nosí, pochopili ten příkaz zcela správně. Jak říkám, vypadá to na první pohled divně. Nicméně, nějak divně to asi vypadat stejně mělo. V tomto přikázání totiž člověku přichází na pomoc jedna věc, kterou můžeme pozorovat mnohde: Když si s vaším krajem, kmenem nebo národem lidé spojují něco směšného, máte dvě možnosti: Buď to horlivě skrývat a popírat. Ale to jste pak někdo, kdo stále couvá a bude couvat ve všem. A nebo na pohled divnou věc můžete vzít za vlastní a naopak se k ní hrdě hlásit. Třeba skotům se, celkem pochopitelně, lidé smějí kvůli jejich sukním. Místo toho, aby tito lidé nějak zapírali ty doby, kdy jako chudí horalové chodili zabalení pouze do deky – z toho ta sukně pochází – nosí tento svůj zvláštní oděv při slavnostních příležitostech. A dokonce z něj udělali svou uniformu a právě tento legrační oděv nosí do války, právě při příležitosti, kdy je třeba dokázat mužnost. A to jde o pomíjivou, nepodstatnou věc. Ale funguje to.

Čím jsou u židů třásně a u Skotů sukně, tím se u křesťanů stalo znamení kříže. První křesťané kříž nepoužívali, kříž je vlastně šibenice, to je těžké si dát do znaku. První nám známé zobrazení kříže je posměšné. Je to tzv. Alexamenovo grafito, vyrité do omítky jednoho římského domu. Je na něm ukřižovaný s oslí hlavou, pod křížem kdosi pouze ve spodní košili a řecký nápis „Alexamenos uctívá svého boha“. Ale časem právě toto znamení výsměchu a hanby přijali křesťané za svůj erb. Časem si křížem začali žehnat. Ano, třásněmi nové smlouvy je znamení kříže.

Dnešní přikázání nám ukazuje, že je třeba, aby se víra projevovala veřejně. Že je dobré, když se křesťané scházejí v kostele, který je na první pohled rozeznatelný ode všech domů, má vysokou věž s křížem, že není od věci nosit kříž jako šperk a nebo mít třeba na autě to znamení ryby, starší křesťanský symbol. Nenechme si vnutit, že víra je každého soukromá věc, kterou by si měl nechat pro sebe. Není, víra se právě musí projevovat i na veřejnosti. Už jen proto, že z veřejně projevené víry se hůře ustupuje, hůře se zapírá.

Ale ještě důležitější smysl tohoto přikázání je: Křesťan má ukazovat k Bohu, nikoliv na sebe. Náš hlavní, první skutek má být boholužba, oslava Boha písněmi a modlitbami. Náš hlavní skutek má být ukazovat ke Kristu. Protože je to on, kdo v nás působí smíření s našimi nepřáteli, on nás vede k tomu, že druhé dovedeme poprosit o odpuštění, on nás vede k tomu, že s radostí konáme dobré skutky, v něm nacházíme sílu k plnění svých povinností. Nebojme se, naše dobré skutky nezůstanou světu skryty. My však nikdy neukazujme na sebe, ale vždy na Krista a jeho dílo, jež dokonal na kříži. Amen