Hlavy jedenácti českých pánů byly na Mostecké věži v Praze pověšeny v železných klecích celých deset let. Z tohoto jednoho faktu, vytraženého z dějin, můžeme asi hned pochpoit, co znamená: Neposkvrníš svou zemi, kterou ti dává do dědictví Hospodin, tvůj Bůh. Kteří lidé budou jedenáct let chodit kolem nejdříve tlejících hlav, potom už holých lebek? Budete je snad ukazovat dětem, jako jim ukazujete kostlivce na orloji?

Jenže myslím, že tak to tehdy bylo – ukážete dětem lebky jako zajímavost. Vaše děti tedy deset let vyrůstají s tím, že někde visí lidská hlava. Vyrůstají stejně jako nejací kanibalové. Ovšem za ohavným, poskrvňujícím pohledem jste nemuseli až do Prahy. I na okrese bylo na dohled nějaké místo, které se jmenovalo „U spravedlnosti“ nebo „Vršovice“, na kterém viseli oběšenci rozhodně déle než jeden den.

To byla zřetelně a jednoznačně špatnost. I sebehorší člověk je stále obrazem Božím. Podle Božího Zákona lze člověka potrestat smrtí; ba více, některé zločiny se mají trestat smrtí. Krev člověka může člověk prolít. Ale nikde není stanoveno, že je možné člověka ponížit, vystavit posměchu. I tělo nejhoršího zločince je stále obrazem Božím. A Pánem i toho nejhošího člověka je stále Bůh. Nelze zněsvěcovat, co nakonec patří Bohu. Jako všechna Boží přikázání, i toto je přínosem i pro nás: Pokud nelze žádného, i toho nejhoršího člověka, vystavit ponížení, pak ani nás samé. To je první důvod.

Druhý důvod s tím souvisí: Pohledem na mrtvé, jen tak všem vystavené, lidé hrubnou. Ztrácí blok, ztrácí posvátné hranice. Víme co pro lékaře znamená první pitva. Někteří omdlí, někteří se necítí dobře. A víme též, že pro tuto profesi je nutné dokázat překročit jistou hranici. Víme, že toto patří ke vzdělání lékaře, jistým způsobem zasvěceného člověka. Protože lékař smí překročit tuto hranici, je na jednu stranu vázán mnoha, opravdu mnoha pravidly. A na druhou stranu požívá mezi lidmi zasloužené úcty.

Zároveň není důvod, aby byl veřejně přístupný nějaký anatomický ústav s různými lidskými orgány, naloženými v lihu. Nevím, jak je tomu teď, ale v mém dětství měla části mrtvých lidí ve vlastnictví i naše ubohá základní škola. Dokonce byl v kabinetu k vidění lidský plod, naložený v lihu. Doteď z toho mám dojem poskrvění, znesvěcení. Ukazování takových věcí přitom nijak nezvětšuje vzdělání člověka. Pamatuje si snad někdo lépe, jaké jsou svaly lidské paže díky tomu, že je místo v učebnici viděl na živo? Samozřejmě že ne. A vzdělání člověka zde není skutečným účelem. Vystavování částí těl je znamení triumfu nad křesťanstvím, nad autoritou Boží. Podobně jako u oběšence, i toto vystavování mrtvých má jen ukázat moc člověka nad životem druhého člověka. Má snížit posvátnost lidského těla, se kterým se zde nakládá jako s věcí.

Člověk potřebuje míru Boží, protože, ponechán vlastnímu uvažování, končí v extrémech. Jeden čas vystavuje oběšence aby krátce potom smrt zakrýval zcela. Málokdo vůbec zemře lidem na očích, obvykle je skryt někde v nemocnici. Pokud vůbec lidé vykonají pohřeb, do země ukládají obvykle popel, protože přítomnost těla v rakvi je příliš konkrétní. Příliš je znát, že skutečně zemřel člověk. A v tu samou chvíli se velmi čtenými stávají skandinávské detektivky, které se místo vyšetřování zločinu točí kolem nějakého obzláště rouhavého zohavení lidského těla. Bez zábran je pak taková věc zfilmována a přímo zobrazena. Člověk, ponechaný sám sobě, skutečně nemá zdravou míru.

Písmo o odsouzenci říká: „ty jej pověsíš na kůl“. Nenařizuje popraveného vystavit, počítá však s tím, že když už je nad někým vykonán nejvyšší trest, pro lidské společenství je někdy prospěšné, aby to všichni viděli. Někdy je prospěšné ukázat, že člověk, který se v našem malém světě zdál jako pán nad životem a smrtí je mrtev a už neublíží. Doposud poslední veřejná poprava v Čechách byla poprava K. H. Franka. Který před tím plus mínus šest let vládl zdánlivě neomezeně nad životy lidí, kterého se lidé šest let báli. Nyní je jisté, že je mrtev. Stejně se jeví rozumné popravit šéfa mafie ale i všehoschopného násilníka na vesnici o padesáti obyvatelích. Ten, z koho měli lidé hrůzu, už nikomu ubližovat nebude.

Nejen zlé, i dobré bychom na krátkou chvíli měli vidět mrtvé. Abychom si přiznali, že co jsme jim dlužili, jim už nesplatíme. Že se můžeme spolehnout jen na Boží odpuštění – že ovšem ani spravedliví zemřelí nás již nebudou navštěvovat a vamáhat na nás dluhy. Že nezmohou nic.

Jejich práva a nároky, i jejich hněv je nyní v ruce Boží. Bůh vymůže, co bylo jejich po právu. A ovšem nechá strannou, co byla pouhá marnivost zesnulých. Tedy například, můžete vyhodit třeba ošklivou vázu, i když na ní záleželo vaší zesnulé matce, nemusíte lpět na pošetilostech, na kterých lpěli zesnulí. Co ovšem člověk zesnulým zůstal dlužen po právu, čím se proti nim skutečně provinil, to je nyní v rukou živého Boha. Vůči zesnulým už člověk nemůže nic vykonat. Tyto věci jsou důvodem pro to zesnulému ještě naposled pohlědět do tváře.

Proto, aby své zraky po té obrátil k Bohu, který zůstává soudcem, který také štědře udílí odpuštění. Odpuštění skutečné, takže již před jeho zraky nepřijde, čeho se člověk dopustil a co zůtstal dlužen. Skrze toho, kdo za nás na kříži nesla naši hanbu a náš trest. Skrze toho, jenž za nás bylů tím prokletým, jenž vysel na dřevě. Skrze Ježíše Krista, našeho Pána. Amen