Dnešního ustanovení zákona zřejmě nebylo mnohokrát užito. Asi opravdu jen málo lidí došlo ve své svévoli tak daleko, že by je jejich vlastní rodiče museli takto dovést ke starším města.

Ale proč jen málokdo zašel tak daleko? Právě proto, že věděl, že nějaká nepřekročitelná hranice je! Že je hranice, kterou člověk překočí a už není možné se vrátit. A že jeho rodiče mají možnost tohoto zákona použít, kdyby zašel opravdu moc daleko.

A dnes: Zřejmě jste někdy byli na veřejném místě svědky neurvalého, drzého chování nějakého člověka. Možná, pokud jste měli štěstí, se někdo z lidí proti takovému chování ohradil. „Co to děláte, okamžitě přestaňte“, řekl nějaký spravedlivý člověk. „Nebo co? Nebo uděláš co?“ řekl možná svévolník. Ano, nebo co? To je klíčová otázka! Půjde člověk, který se zastal spravedlnosti, vytnout hulvátovi políček? Kdo mu zaručí, že ho hulvát v zápase nesrazí na zem a nedupne mu na hlavu? Nebo že nevytáhne nůž.

Tento člověk už svým běžným chováním ukázal, že hranice neuznává, že nemá zábrany. Přidají se v tu chvíli ke spravedlivému ostatní muži? A nebo tam najednou bude proti smějícímu se násilníkovi stát sám? Nejspíš tam bude stát sám a možná skončí s otřesem mozku, nebo něco horšího. Takže máme po někom něco takového žádat? Aby kvůli jednomu momentu přišla rodina o otce nebo rodiče o syna? A takové věci už se staly a stávají se. „Okamžitě přestaňte!“ To by se mnohdy mělo ozvat. Ale jaká odpověď je na větu „Nebo co?!“?

Je velmi obtížné a nebezpečné vymáhat spravedlnost, pokud se člověk nemůže opřít o společnou kulturu lidí, mezi kterými žije. Kultura společnosti pak hodně vychází z toho, co lidé čtou nebo sledují v dětství a dospívání, v době, kdy jsou tvární. Nejspíš je chyba, že již několik generací vyrůstá převážně na žertovných příbězích mluvících zvířátek. Nebylo dříve vše lepší, rozhodně ne. Příběhy pro děti a mládež však rozhodně lepší byly!

Třeba v takové Cestě kolem světa Julese Verna zachrání Phileas Fogg spolu se sluhou a přítelem Passepartoutem indickou princeznu Aoudu od upálení za živa na pohřební hranici jejího zenulého muže. I když tím značeně ohrozí výhru v sázce ve výšce téměř sedmdesáti milionů Kč, protože se tímto mužným činem zdrží. Ale nelitují. Protože prostě tohle muži – ne jeden muž sám, ale muži dohromady – dělají.

To jsem vybral knihu z nejznámějších, která se dokonce dodnes vysílá jako animovaný seriál (hrají tam mluvící zvířátka). Nicméně, ještě do nedávné doby děti, chlapci i dívky, vyrůstaly s tím, že od mužů se čeká, že budou společně vymáhat spravedlnost na hulvátech a barbarech.

V dětství člověk mnoho sní, mnoho si představuje, mnoho očekává. Bylo by divné, kdyby v něm nezůstala touha naplnit něco ze svých dětských hrdinských představ. Býval tedy čas, kdy se muži skoro třásli na to, aby někde na veřejnosti společně mohli srovnat nějakého hrubce. Ano, daleko lépe se zastává právo, když víte, že velkou chuť profackovat hulváta na autobusové zastávce nebo nákupním středisku spolu s vámi dostali i všichni ostatní muži.

Zdvořilou společnost, kde se lidé cítí na veřejnosti bezpečně, spoluutváří právě tato hrozba v pozadí: Že hranice ohleduplného, laskavého chování bude nakonec někdo vymáhat. Bezpečí pochází z toho, že jsou zde hranice, které bude někdo vymáhat.

Co platí pro celou společnost, platí i pro jednotlivce. A zejména v dětství. Dítě přijde na svět, do širého světa, o kterém ví málo. V tomto světě se nejdříve snaží zjistit, co jsou skutečné hranice a co překonatelné přikážky. Jako i my: Také chceme vědět, co skutečně nejde, co ani nemá cenu zkoušet. A co je naopak hranice, kterou můžeme překonat. Jaksi, většina z nás asi za nic nezíská medaili; zároveň v něčem v našem životě můžeme být, po určitém období snahy, rozhodně o stupeň lepší. Poznáme to pak my i všichni kolem. My to budeme cítit a i ostatní nám to potvrdí.

Tedy dítě zkoumá, co je hranice domělá a co skutečná. Může vylézt někam na větev, i když se zdá vysoká? Může. A mělo by tuto hranici překonat. Může utopit morče v kýblu vody, i když rodiče zapověděli krutost ke slabším tvorům? Nemůže! To je hranice, kterou nesmí překročit. Musí se rozloučit s tím, že ji někdy překoná.

Zjednodušeně bychom mohli říci, že hlavní úkol rodičů je ukázat dětem, která hranice je pro ně domnělá – zdá se nejdříve nemožné se naučit jezdit na kole, například – a která skutečná – zdá se snadné bít holky, protože jsou slabší, ale měla by to být právě hranice nepřekročitelná. Zdá se snadné dělat si legraci z dědečka nebo babičky, protože jsou slabší a pomalejší, než dříve byli – ale měla by to být hranice nepřekročitelná.

A ovšem, s dítětem přišla na svět skutečně zvídavá mysl. Mysl, která sice hodně sní, ale zároveň vidí skutečnost. Mysl, která se jako ten dospělý násilník zeptá „a nebo co?“. Dědovi spadly na rodiném setkání zuby do polívky. Tomu by ses neměl smát. A nebo co? Dobří rodiče by měli odpovědět: A nebo se ti tvůj život potom rozhodně nebude líbit. Pak si nepřej vědět, jaký bude tvůj příští měsíc. Dobří rodiče by tu hrozbu měli dodržet.

To je druhé, jednoduché a tentokrát vůbec ne zjednodušené pravidlo: Rodiče nikdy nesmí hrozit dětem tím, co nejsou jednak schopni, jednak připraveni provést. Je zcela nepřípustné říci dětem třeba: Když to a to uděláš, andělé budou plakat. Copak ty, člověče, můžeš donutit anděly plakat? Víš snad vůbec, zda andělé někdy pláčí? Tak hrozně bezbožné řeči je tedy třeba se vyvarovat především. Ale i pozemsky: Když nedáš pokoj, dáme tě do děcáku. Opravdu? Opravdu jste připraveni se zříci dítěte, neplnit svoji nejsvatější povinnost kvůli přestoupení?

Naopak, když dítěti hrozíte něčím ve vaší moci, pak na vás čeká otravná povinnost v tom vytrvat. To je pro většinu lidí to větší břímě rodičovství: Trvat na nějakých trestech. Protože samozřejmě, většina lidí chce mít s dětmi ten hezký čas a rozhodně je nebaví udržovat nějaký čas protivný. Jak vysilující je pro většinu lidí trvat na něčem pro děti nepříjemném! Na něčem, co dělá doma dusno. To je to težké!

Naopak, chtít za každého času být kamarád dětí, je pouze a jednoduše čistá lenost a nezodpovědnost. Znamená to vlastně jen dětem nic nedávat a strat se jen o sebe. Je to jedna z podob nejodpornějšího sobectví. Je to ostatně jedna z podob zneužívání dětí, které světský zákon neumí postihnout, ale zákon Boží rozhodně umí.

Tedy, snažili jste se jako rodiče – a všichni rodiče ovšem jsou špatní rodiče, protože jediný je Otec, ten v nebesích. Hůře nebo lépe. Od jistého věku je to však ovšem téměř jedno, na čas, jací rodiče byli. Umístil bych to tak někam ke čtrnácti letům. A myslím, že to tak mohu umístit, protože i nám všem bylo od jistého věku – neříkám, že to bylo rozumné – ale bylo téměř jedno, co rodiče říkali.

Jako my jsme od jistého věku jednali za sebe – a rodičům to nepřipisujeme, nebo bychom alespoň neměli – tak také děti tak jednají. A už nejsme těmi, kteří určují hranice k zachování nebo hranice k překonání. Už jsme více méně těmi, kterým lze říci: A když ne, když vás neposlechnu, tak co?

Zde je jedno z velmi hrozivých nebezpečí: V srdci budou pro každého rodiče děti stále dětmi, těmi, s kterými chce mít pohodový, veselý čas. Jakoby nestačila tato přirozená náklonost, světský zákon vynucuje vyživovat děti až do nevím kdy. A skutečně nastává v našem čase ta chvíle, kdy děti mohou říci rodičům: „A když ne, když nedám na to, co říkáte, tak co?“ Tak nic, v našich podmínkách. Děti, které vede Bůh mají nějaké zábrany – jako my, pokud nás vede Bůh, máme nějaké zábrany vůči svým rodičům.

Ale může nastat ta chvíle, kdy dítě řekne: Podle zákona země mě živit musíte a podle zákona země nemusím udělat já nic pro vás. Co zmůžete? Nebudu překračovat hranice domělé, které se zdají velké mě, jako se vytáhnout na větev nebo vstát v sedm ráno do práce. Překročím hranice, o kterých vy sami, rodiče, věříte, že jsou skutečné. Ale které nedá žádnou práci překročit. Jako žrát přes míru a pít přes míru. To těžké není. Vy se o mě starat musíte, vy mi dědictví odevzdat musíte, co se mám starat, co máte za správné?

V tu chvíli by měl být podle Božího Zákona čas pro muže, kteří vyrostli na verneovkách a májovkách, na Ostrově pokladů a na Pouští a pralesem. Doma tě málo byli, teď tě seřežeme my. Ne hned ukamenujeme, jen profackujeme. Protože nyní žijeme v čase milosti. Nyní má být ještě čas pro každého, aby se napravil. Aby si uvědomil hranice své slabosti – které má a ovšem také múže překonávat. A hranice svaté, hranice úcty k ženám, ke starším, k řádu Božímu. Které překročit nelze. Kéž bychom našli dost mužů, schopných vymáhat, co je správné! Kéž bychom dosáhli alespoň takové společnosti. Neboť, jak Písmo praví: Mnoho lidí rozhlašuje své milosrdenství, ale muže spolehlivého kdo najde? Amen