Proč si má zazatkyně oholit hlavu a ostříhat nehty a vyměnit oblečení? Protože vlasy, nehty a oblečení dělají na vzhledu ženy opravdu hodně. Na ženu, která je zbavena svých okras, se válačník nejspíše nevrhne. Jistota to sice není, ale spíše ne. „Po dobu jednoho měsíce bude oplakávat svého otce a svou matku. Potom k ní smíš vejít, budeš jejím manželem a ona bude tvou ženou.“ Chceš zajatkyni pěkné postavy? Dobře. Za měsíc je tvoje. A ty ovšem budeš její. Její muž. Ano, pokud ji budeš chtít ještě za měsíc, ne ve chvíli kdy si se zbraní v ruce, zbrocený krví, vtrhl do hradeb města, pokud ji budeš chtít na stálo, tak je tvoje. A ty její. Ani ty už nebudeš svobodný, budeš ženatý.

Naše kultura již dobrých dvě stě let pohlíží na Zákon jako něco morálně překoneného. Nutno dodat, východní křesťanství tak smýšlelo ještě dříve. Takto povýšeně však může mluvit ten, kdo ve chvílích, o kterých zákon mluví, předvede, že spravedlivější, než Zákon žádá. A to tedy ve veálkách nedávných a současných nikdo moc nepředvádí.

O Rusech si můžete myslet, co chcete. Ale pokud by náhodou přišli, určitě schovejte dcery do sklepa. To se ukázalo jako rozumné opatření za obou velkých válek a rozumné to bude i teď. U Spojenců v poraženém Německu nebo Japonsku nemělo zacházení se ženami tak násilnou podobu. Ženy pro vojáky byly ovšem k mání také ihned. Za masovou konzervu, za pytlík kávy, na nilonové punčochy. To byla pro všechny samozřejmost. Nějakou svatbu za měsíc neplánoval nikdo. Nejinak tomu bylo za korejské nebo vietnamské války.

My, protože většina u nás žijících mužů v žádné válce nebyla, si můžeme, jako farizeové říkat „Kdybychom my byli na místě svých otců…“. A to víme jak? To právě nevíme. A abychom to nemuseli řešit terpve až ta chvíle nastane, Zákon nám stanovuje mnohá pravidla, jak se chovat za války a zejména po válce.

I když vlastně, nemusíme ani čekat na válku, abychom se dozvěděli, jaké skutečné standarty má naše společnost. Muži, kteří si to mohou dovolit, kteří působí jako vítězové, mohou mít ženu pěkné postavy někdy i ten den a do měsíce si ji nikoliv vzít, ale poslat ji k vodě. Ani nemusí být válka, aby se takto lidé chovali – jak se tedy asi budou chovat, pokud k válce dojde. My vlastně své barbarské standardy chování ukazujeme už teď.

I když, když řeknu barbarské, křivdím tím barbarům, protože u nich mnohdy platí, co řekl apoštol Pavel: „Jestliže národy, které nemají zákon, samy od sebe činí to, co zákon žádá, pak jsou samy sobě zákonem, i když zákon nemají. Tím ukazují, že to, co zákon požaduje, mají napsáno ve svém srdci, jak dosvědčuje jejich svědomí, poněvadž jejich myšlenky je jednou obviňují, jednou hájí.“ I ti, které nazýváme divochy, po většinou vědí, že válku v zásadě vedou muži proti mužům. V kmenových bojích se rozumí samo sebou, že muže nepřátel pobijí, jejich ženy a děti ale přijmou za vlastní. Proti těm neválčili a ty také nebudou zabíjet.

Poslední století nám přineslo totální válku, geniální nápad, že by ženy mohly pracovat v muničních továrnách. Těmto dívkám, často na vrcholu mládí, se někdy říkalo kanárci, protože jim díky pobytu v sirných výparech často zcela zežloutla pleť. Už to samo je takové pohrdnutí ženstvím, že by se nad tím měl člověk pozastvit. Horší je, že místo, kde se vyrábí munice, je samozřejmě součástí války a jako takové je můžete bombardovat. Prvním ženským právem, která naše doba ženám štědře udělila, bylo právo také zemřít ve válce. Stejně jako muži. V tomto zhovadilém uvažování, horším, než jaké lze spatřit u divochů, se pokračuje stále dál. Podle dnes platných zákonů mají branou povinnost i ženy. A teď si můžeme říkat, že je do zákopů přece nikdo nepošle. Sám platný zákon však nic takového neuvádí, takže uvidíme.

Někdo může připomenout stát Izrael, kde přece ženy také slouží v armádě. K tomu lze říci dvě věci: Jednak byl Izraelcům tento stav vnucen nepřáteli.Kkteří, jak jsme se znovu mohli přesvědčit vloni, mají v úmyslu všechny Židy vyhladit, nemají problém zabít ženu a dokonce nemluvně. Židé si totální válku nevybrali a jejich protivníci skutečně vyhlížejí skoro jako ti Perizejci a Jebúsejci, národy zcela zvrácené. Židé si totální válku nevybrali. Kdežto braná povinnost pro ženy u nás nebyla zavedena z nutnosti, ale právě kvůli tomu rovnému právu zemřít jako muž. Byla zavedena z přesvědčení, že žena a muž je v podstatě to samé.

Ta druhá věc je, že z ženami v Izraelské armádě se zachází stejně, jako s ženami v každé armádě. Prostě, rozumí se tomu tak, že jsou snadno k mání. To je jeden z největších morálních problémů v současném Izraeli, který by jinak mohl být mnoha národům vzorem, jak ostatně Bůh zamýšlel. Čeká se, žýe v Izraelské armádě budou ženy snadno k mání. Jako v každé armádě.

Snadno k mání. A o tom je právě dnešní čtení – ani zajatkyně není snadno k mání. Největší zbraní ženy, kterou ji zde zákon udílí a potvrzuje, je právě není sadno k mání. Která žena bude na pomyslném žebříčku žen stát nejvýše? Nejspíše ta, u které víte, že nemáte nejmenší šanci ji získat. Ta je ta nejmocnější, tím se projevuje moc ženy: Její nedostupností. V pohádkách, kde je jaksi všecno nej, je ta kýžená žena vůbec ne náhodou králova dcera. To hloupý Honza opravdu těžko může doufat, že získá, to musí nejdříve předvést opravdu hodně. Popelka je sice nízkého původu, ale, dalo by se říci, vzácnou se udělá. Vždycky z toho plesu zmizí před koncem. Opravdu se nedá lacino, princ kvůli ní musí nechat se střevíčkem prohledat celé království, což muselo stát spoutu peněz.

Je k tomu třeba dodat tvrdou, dosti nemilosrdnou skutečnost: O tu ženu tedy ještě musí někdo stát. Písmo věc říká až děsivou přímočarostí: „spatříš mezi zajatci ženu krásné postavy“. Je třeba říci – to je jedna z věcí, se kterou se člověk narodí, která není zcela v jeho ruce. Jenže takových věcí, se kterými se člověk narodí nebo bez kterých se narodí, takových bychom u člověka mohli jmenovat mnoho. Že má žena krásné postavy v životě značnou výhodu, to můžeme popírat, můžeme nad tím naříkat, výsledek to nezmění. Postavte se v Praze před nějaké ministerstvo, před sídlo moci, na konci pracovní doby a dívejte se. Zřetelně to není jen vzdělání a schopnosti, které mnoho žen dovedly k úspěchu.

Skutečnost je tvrdá, ale zase ne tak tvrdá. Písmo říká „spatříš mezi zajatci ženu krásné postavy“ a to slovo spatříš je důležité – většina mužů má ten standart mnohem níže, než módní časopis. Navíc, nezapomeňme, že popelka ještě měla ty šaty z oříšku, na každý ples jiné, to také udělalo hodně. A co bylo v dnešním čtení? Zajatkyně si oholila hlavu a ostříhala nehty a právě také ten měsíc neměla ty pěkné šaty, ve kterých byla původně spatřena. Dlouhé vlasy, pěkné nehty a nějaké ty šaty – je to vlastně primitivní, co ženě výrazně přidá na kráse. Nicméně to zabírá.

Bůh dal ženám značnou moc, jak vidíme na pratickém důsledku dnešního čtení: Město bylo dobito, ale svobodný nakonec přestal být dobyvatel, protože se stal ženatým. Z pohledu té ženy tedy vlastně není jasné, kdo tu válku vlastně vyhrál. Ona bude buď dvaná a nebo: Jestliže se ti pak znelíbí, propustíš ji a bude volná. I kdyžn její národ prohrál.

Vidíme z toho též, že žádný národ nemá nárok na loajalitu žen, i proto je také nesmí odvádět do války. Bůh dal ženám právo zařídit se, jak je potřeba, protože je na druhou stranu zrovna moc nevybavil pro válku. Není nic nemravného nebo podlého na tom, že ženy se přikloní k tomu, kdo je dovede ochránit a zajistit, to je jejich skutečné právo. Právo na to patřit muži, když ovšem stejně muž patří jim. Moci umřít ve válce nebo přijít v muniční továrně o prsty na soustruhu, to je ztěží nějaké právo. Bohužel celé hnutí za práva žen má kořen právě zde – v myšlení totální války, kde není rozdílu mezi mužem a ženou.

A není to tak, že by vzniklo něco třetího mezi mužem a ženou. Ale z ženy je potřeba učinit muže, protože to uvažování je stále uvažování válečné, ženy nepotřebuje. Cokoliv, co je bytostně ženské a v čem je skutečná síla žen, toto uvažování pokládá za slabost. Má to jistou obdobu v muslimském zahalování žen: Jak výstižně řekl jeden člověk v dokumentu o části Pakistánu pod vládou Talibanu: Tito lidé nemohou dopustit, aby žena na někohou udělala větší dojem, než vládní moc. Tito lidé se bojí moci žen.

V islámu ale i v moderním státu není pro ženy vlastně místo; obojí myšlení totiž nakonec míří k válce. My se bojíme více Boha než lidí, nemusíme se tedy bát moci žen. Ale naopak, jejich podíl na moci uznáváme. Všimněte si: I když Písmo a církevní tradice maličko mluví o uměřenosti v oblékání žen, jde skutečně spíše o to, aby žena nevypadala lacino, snadno k mání. Nikdo ji však nehce schovat do chlívka jako popelku. My hlásáme především toto ženské právo, to, v kterém je skutečná moc ženy: Žena nemá být snadno k mání. I když máte zrovna pušku v ruce, nemůže být pro vás snadno k mání. Neboť Bůh kraluje, Bůh bude soudcem. Amen