Dnešní čtení překvapuje mírou laskavosti k vlastním lidem v případě války. A ovšem mírou tvrdosti k nepřátelům v případě války. Dnešní světské válečné zákony ani zdaleka nedosahují míry lásky k vlastním lidem, jaká je v Zákoně. Ani míry nepřátelství k nepřátelům, jak je to v Zákoně.

Když by se například v celkem nedávné 1. světové válce rozhodl nějaký Francouz vrátit k vinici, kterou právě vysázel – a že třeba ve francouzské armádě takových venkovských odvedenců bylo asi dost – čekala by ho popravčí četa. Kdežto pro nepřátele válka neznamenala jistou smrt. Jednak nebylo jisté, že je někdo trefí, jednak, pokud se vzdali, byl jim život zachován. Ale pokud by se někdo z vlastní strany chtěl vráti na vinici, smrt pro něj byla jistá. Už vůbec nemluvíme o tom, že by někoho pustili domů, protože je bojácný a zbabělý – právě za bojácnost a zbabělost byl ten trest smrti. A bojácnost a zbabělost se přiřkla i tomu, kdo se vrátil ke snoubence, domu nebo vinici. Snad ani netřeba dodávat, že stejný člověk by se provinil i proti dnes platnému brannému zákonu České republiky.

A zároveň, třeba během druhé světové války právě už během války měli lidé v Anglii problém s bombardováním německých měst. Jako by jim nedocházel prostý fakt, že válka se vede za zničení nepřátel. V takových osmdesátých letech se mnoho ameriských či britských veteránů, při pohledu na dvě tehdy nejvíce prosperující země světa – Německo a Japonsko, ptalo, kdo že tu válku vlastně vyhrál. U nás, to už hanba mluvit! Kdo na tom pár let po válce byl lépe? Pilot RAF, voják Svobodovy armády? A nebo veterán Wehrmachtu?

Co nám dnešní přikázání říká duchovně? Že stavba domu, obdělávání země a manželství znamená v životě člověka víc, než válečné hrdinství. To je samozřejmost, řekl by někdo. Není! Třeba v životě takového Siuxe, Komanče nebo Zulua, ale i Kelta , Germána nebo Skota byla válka ten vrcholný bod života, kdy může vystoupit z bezvýznamnosti, z šedi svých dnů a zazářit hrdinstvím. Proto tito lidé vycházeli do boje pestrobarevně pomalováni a ozdobeni. Jako na svatbu, řeklo by se. Proto tito lidé často nebyli schopni udržet bojovou řadu, ale vybíhali proti nepřátelům jednotlivě. Aby měli svou chvíli slávy.

Kdežto Židé, křesťané, ale v této věci Bohem osvícení i pohanští Řekové a Římané si svých domů, vinic a rodin cenili více, než válečné slávy. Není to samozřejmost! Až do dnešní doby je u mnoha kmenů pro muže hanbou, kdyby ho někdo spatřil s rýčem v ruce. Dělat na zahradě, to je ženská záležitost. Je to jeden z největších problémů, na který narážejí naši misionáři: Když se u mnoha kmenů a národů má udělat něco plodného, produktivního, nezbývá, než se obrátit na ženy. Muže zajímá jen válka, případně drogy, které do té války měly původně dodávat odvahy. Kdežto v našem světě, ovšem tedy i ve starém Řecku, na počátku Říma a ovšem i ve staré Číně byla hlavní radost člověka pracovat na svém domě, sklízet první plody ze svého pole nebo sadu a dočkat se vnoučat.

Tajemstvím válečného vítězství je, že chcete mít válku rychle za sebou. Protože se chcete vrátit domů a zase dělat něco na zahrádce. Vrátit se k ženě, případně. To vám dává větší smysl, než válka. A pokud se chcete vůbec vrátit, lepší jít do války v brnění. Na to asi první přišli staří Řekové, kteří do válek chodili v bronzovém brnění. Byli skoro všichni malí sedláci. Jejich zbroj zdokonalili Římané, rovněž malí sedláci. Keltové proti nim bojovali nazí, protože se šli do války předvést, úplně doslova. Zejména v ranném křesťanském středověku se předpokládalo, že si i ten sedlák přes zimu udělá drátěnou košili, protože přece ve válce nechce umřít.

Ovšem jen dobrým brněním se válka nevyhraje. Tragická, ale prostá skutečnost je, že válku nejrychleji ukončí, když jsou všichni nepřátelé mrtví. A tak k válčení lidí, kteří by raději byli zase doma na zahrádce patří to, že musí velmi efektivně zabíjet. Tedy být uspořádáni v bojové řadě, kde jeden voják kryje druhého, jsou jako jeden muž a nidko se nepředvádí. Tak válčili Řekové, Římané. O křesťanských vojácích Karla Martela, kteří zastavili muslimský vpád, čteme: „Severní národy zůstávaly nehybné jako stěna a držely pohromadě jako ledovec v chladných oblastech. V mžiku vyhladili Araby mečem.“ Můžeme dále mluvit o husitech, upřímných křesťanech uprostřed Evropy, jež se začala od Písma odvracet, kteří si jako první ve velkém osvojili palné zbraně. Slova pro pistoli nebo houfnici jsou dosud ve většině národů českého původu. Nebo do války se Zuly je nejlepší si vzít kulomet, protože nechcete válčit pořád.

Lidé, kteří milují více život, než smrt, logicky k válce přitupují takto: Ať to máme rychle za sebou. A rychle za sebou to máte, když už není, kdo by s vámi bojoval. Kdežto pokud vás válka baví, chcete si nějaké nepřátele nechat i na další rok – jak je asi nejzřetelněji vidět ma zdánlivě ušlechtilém způsobu, jakým válčili Indiáni obou Amerik.

Proto má válečný řád, který jsme dnes slyšeli, i tu tvrdou stránku: Pobytí všech mužů poraženého města. Protože jak jinak dosáhnout toho, aby se válka další rok neopakovala? Dodnes, ty války, které končí nerozhodně, se za pár let rozhoří znovu. Konec konců, jak zabránit tomu, aby za pár let v obleženém městě zase netrpěly ženy a děti jako rukojmí, jako živé štíty můžů, kteří milují více smrt než život? Bohužel, čím více padlo německých nebo japonských mužů během války, tím lepší budoucnost pro japonské nebo německé ženy a děti. To není teoretická úvaha, takový byl výsledek poslední velké války. Stejná úměra platí i pro současnou Gazu. Je to děsivé – nekonečná válka je však životní zkušeností ještě děsivější.

Proč vůbec poslouchat tak hrozná slova? Protože války přes všechny sliby, že tahle je opravdu poslední, nastávají stále. Pamětníky jedné máme mezi námi, druhá velká probíhá dva dny cesty od nás. Také díky tomu, že díky moderní filosofii máme zvrácenou představu o válce jako o pokračování diplomacie jinými prostředky. Podle těch původních představ se někde na poli utkají jezdci s blištivými šavlemi, pár jich padne a jeden národ udělá ústupek druhému. V dnešní verzi výsadkáři obsadí letiště a pak televizi, letadlo shodí pár přesných pum a je po všem. Speciální operace, tak by tomu řekli už v 19. století a ani tehdy jim to moc nefungovalo. Ne, válka znamená, že jste ochotni zabít všechny dospělé muže toho národa. Protože se obvykle setkáte s tím, že vám ten druhý národ nechce sloužit. A z lidí, kteří se vám nejdříve zdáli jako takoví sedláci jsou za chvíli válečníci. Válčit se naučí každý, když musí.

Jenže právě, když musí. Když mu to dává jasný smysl. Ve světě, který věří na osvícené vládce, kteří vědí líp, se lidí nikdo neptá. V moderní době vám dříve hrozí kulka za zbabělost od vlastních než kulka od nepřítele, který se na dálku přeci jen hůře trefuje, než poprvačí četa. Součástí našeho evangelia je ovšem to, že i život bázlivého a zbabělce má pořád velkou cenu. I zbabělec může mít stále spoustu dobrých vlastností, protože statečnost v boji není to jediné, čím může člověk přispět svým bližním a to jediné, co by mělo cenu v Hospodinových očích.

Velmi dobré je to přikázání, že válčit by měli jen lidé, kteří válčit chtějí. Milosrdné k vlastním lidem, k těm, kdo žijí blízko – ty by přece měl člověk mít nějak přirozeně nejraději, bližní. A naopak, je celkem přirozené, že vás zas tak moc netrápí, co bude s lidmi, kteří přišli s tím si vás podrobit, nebo vás zabít. Že vás nijak netrápí nějaké Drážďany, Hirošima, Bělgorod nebo Gaza.

Začali jsme příkladem toho, koho Bůh ve válce nechce – nějakého Francouze, co zrovna vysadil vinici. Zajímavé je, že Bůh nechá ve vojsku toho, kdo už sklidil – ale i toho, kdo ani nevysadil. Řekněme zkratkou: Do války můžete jít v osmnácti, nebo v pětatřiceti. Ale spíše ne v pětadvaceti. Při všem, co jsme řekli, že je lepší postavit dům, zasadit vinici a oženit se, neopomeňme, že chuť válčit v mužích je. Z dobrého důvodu. Svět je plný od Boha odvrácených lidí, kteří by si rádi vzali dům, který nestavěli, vinici, kterou nesázeli a ženu, kterou si nezaslouží. Kdo se jim postaví? Proto Bůh vložil do srdce mužů touhu po válce. Tu cítíte zvlášť silně, dokud nic neumíte a nic jste nedokázali. Ale po pravdě řečeno, vrátí se vám, pokud už něco umíte a něco jste dokázali, když už máte tak trochu uděláno.

Válka je pro mě, válka je i pro velmi mladé lidi. Ti, kteří právě začali to, co má v Božích očích větší cenu, kdo konají, co přetrvá, ať jsou svobodni od válek. Stavět domy, sázet vinice a ženit se je lepší, než válčit. Nejmladší z nás a ovšem ti z nás, kteří už něco dokázali, my máme právo na pošetilost války. A Bůh Všemohoucí má pro naši pošetilost využití. Lidi, kteří konají Boží dílo nejvlastnější ať jsou nám svatí a nechme je na pokoji. Nás, kteří chceme válčit, je Božím řízením dost a dost. Pokud to za to stojí a pokud nás ovšem necháte dovést válku do konce. Amen