„Nemohu vás sám unést.“ Stýská si Mojžíš? Asi trochu ano. Ale hned potom říká: „Nechť vás Hospodin, Bůh vašich otců, rozhojní ještě tisíckrát“ Nemohu vás všechny unést, ale ať je vás ještě víc.

Na jednu stranu Mojžíš poznává, co pozná každý člověk, kterému je svěřeno naslouchat starostem lidí: Člověk je uzpůsoben skutečně vnímat jen omezený počet lidí. Vícero výzkumů ukázalo, že člověk skutečně osobně zná nejvýše tisíc lidí. Toto číslo se přitom příliš nemění, ať žije člověk ve velkém městě nebo na vesnici. Zhruba tolik místa má pro lidi ve svém srdci, ve své mysli. Veřejně známí lidé se samozřejmě setkávají s daleko více lidmi – poslanci a senátoři, herci a zpěváci přijíždějí do měst a městeček a lidé se s nimi dávají do řeči. Při pozornějším pohledu si však někdy můžeme všimnout, že tito lidé mají tak trochu naučené odpovědi na otázky, které jim lidé obvykle kladou. Když se někdo zeptá na něco méně obvyklého, občas spatříme, že odpoví na něco jiného, než na co se tazatel ptal. Tím působí trochu nevěrohodně, ale neměli bychom tím být rozčarováni: Každý člověk má pro druhé lidi omezený počet „přípojek“. U těchto lidí už je jaksi plně zapojeno, pro dalšího člověka už volná zásuvka není.

Nabízí se možnost, jak zachovat zdání, že jeden člověk může být otcem národa nebo hlasem všech lidí: Obklopit se dvorem, družinou lidí, kteří nás odstíní od přímých setkání s všemi těmi lidmi, z nichž někteří mohou mít divné, nezvyklé dotazy; kteří vůbec mohou být divní. Sice se ztratí to kouzlo, že i k vám do vesnice přijel někdo slavný, zároveň zmizí to nebezpečí, že by se někde v terénu ukázalo, že předák všech nemá odpověď na všechno. I lidé v hloubi duše ocení, když místo slavného myslitele mohou mluvit jen s jeho žáky, místo předáka jen s jeho tajemníky, místo umělce jen s jeho manažery a asistenty. Pak si totiž mohou zachovat iluzi, kterou nejlépe vystihuje ruské rčení: „Car je dobrý, to bojaři jsou špatní.“ Konečně i v našich moderních pohádkách spatřujeme téměř vždy dobrotivého, ale naivního krále, obklopeného zlotřilými ministry, obvykle v parukách. Takže to je smýšlení vlastní všem lidem.

Vládce, dobrodinec všech ve vlastních očích, bývá ukryt ve svém paláci a obklopen svými důvěrníky a tajemníky. Proto Bůh poslal jediného člověka, Mojžíše. Mojžíš, vzpomeňte, byl adoptivní syn faraonovy dcery; Mojžíš na tom dvoře vyrůstal. A zřejmě proto mohl všechny ty tajemníky obejít a jednat s faraonem tváří v tvář. V Mojžíšovi promlouval k faraonovi hlas soudu přímo, osobně. V Mojžíšovi se faraon díval pravdě do očí, místo aby přehlédl pouhá data o Izraelcích na papíře od statistického úřadu. Ano, milion lidí, to je pouhá statistika. Člověk, který na vás hledí tváří v tvář, to se vždy nějak dotýká srdce, to nejde úplně přehlédnout.

Mojžíš si tedy stýská, protože upřímně poznal, že jeden člověk se může skutečně věnovat jen omezenému počtu lidí. Vždyť i Kristus, pravý Bůh, ale i pravý člověk, občas musel uniknout zástupům lidí, kteří za ním přicházeli a o samotě, v pustině se modlit. Písmo však o Mojžíšovi na jiném místě též říká: „Mojžíš však byl nejpokornější ze všech lidí, kteří byli na zemi“. A tak, jak po hořkém stezku někdy sami přijdeme k rozumu a vidíme jasněji, také Mojžíš hned v druhé větě řekne: „Nechť vás Hospodin, Bůh vašich otců, rozhojní ještě tisíckrát“. Vždyť je to vlastně dobře, že je lidí hodně, že jsou různí a člověk jim nemůže rozumět všem, ani je všechny znát. Jednak, to je přece skoro to první, co Bůh o lidech říká „Ploďte a množte se a naplňte zemi.“ To je účel, aby člověk neznal všechny lidi, ale aby je znal jen Bůh. Protože jen Bůh má nad lidmi vládnout a ne žádný člověk. Ale i pro Mojžíše samotného je vlastně úleva seznat, že je člověk: Nyní se bude moci více věnovat zhruba tomu tisíci lidí, které zná. Což je pro člověka přirozenější – a co je pro člověka přirozenější, je mu i příjemnější. A být člověkem pro těch tisíc lidí, to je pořád velký úkol, ten největší – a ještě pořád zvladatelný.

Ano, tisíc lidí. Jako v těch výzkumech, které jsme zde zmínili. Jako ve všem, i v tomto vědecké zkoumání postupně potvrzuje, co říká Písmo a tak se toho můžeme postupně dočkat u všeho, my to však známe předem. Počet tisíc se zde ozývá jako největší počet pro lidi: „Vzal jsem tedy představitele vašich kmenů, moudré a zkušené muže, a ustanovil jsem je za vaše náčelníky, za velitele nad tisíci, nad sty, padesáti a deseti a za správce vašich kmenů.“ Číslovka tisíc se pak bude ozývat jako největší číslovka pro lidi v celém Písmu. Ten největší počet lidí, které člověk ještě dovede nějak osobně znát. A „nést jejich těžkosti, břemena a spory“.

Závěrem: Když mi sami přemýšlíme o světě a o svém místě na světě, soustřeďme se právě na toto číslo. Nechtějme pořádat celý svět, neslibujme si mnoho od vládců, kteří nemohou, ani kdyby chtěli, „nést těžkosti, břemena a spory“ všech lidí. Hledáme-li sami radu, pomoc či rozsouzení, je třeba hledat mezi tím naším tisícem „moudré, rozumné a zkušené muže“. Ptáme-li se potom na vlastní úkol, zkusme se rozpomenout právě na těch tisíc jmen lidí, které nějak známe. A nést, pokud je to možné, jejich „těžkosti, břemena a spory“. To je ten maximální, ještě zvladatelný úkol člověka. Ale myslím, že pro nás snadno bude až dost velký úkol hrát větší roli v životech „padesáti a deseti“.

Vězme pak, že je tu jeden větší, než Mojžíš. Pán Ježíš Kristus, který sice ve svém pozemském životě těžce pracoval a byl tísněn zástupy, takže jednou i zvolal: „Pokolení nevěřící a zvrácené, jak dlouho ještě budu s vámi? Jak dlouho vás ještě mám snášet?“ Ale pro svou zásluhu, když na kříži naplnil celý Zákon, právem přijal místo na pravici Boží. Nyní, ve své slávě, je schopen slyšet každého člověka osobně. Zná nás každého jménem. Vždyť on je to Slovo, krze které bylo vše stvořeno, on je to světlo, které osvěcuje každého člověka, který přichází na svět. Amen