Dnes čteme o ustavení jiných autorit, než jsou ty zcela přirozené, jako rodiče a prarodiče, V knihách zákona se nejdříve mluví o člověku samotném, o tom, jak vidí svět. Pak o muži a ženě, Adamovi a Evě, pak o dětech a sourozencích, Kainu a Ábelovi. A pak o rodinách praotců, Abrhamovi, Izákovi a Jákobovi. A skoro tam není nic o lidech z celé vesnice, celého národa, celého státu; jen tak okrajově, jak se s tím rodina potkává. Teprve v druhé až páté knize Zákona se mluví o obci, o národě, o státu.

To musíme před dnešním výkladem předeslat, protože naše doba pokládá stát za „boha kráčejícího po zemi“, jak stát nazval filosof Hegel, falešný prorok naší doby. Naše doba všechno odvozuje od svévolných pravidel a zákonů státu, ne od zákona Božího. V Božím zákonu rodina předchází ostatní společenství.

Všimněme si, že Zákon trestá smrtí zradu vůči rodině – cizoložství –, ale není v něm žádný trest za vlastizdradu. Zákony našeho státu uládají za vlastizradu patnáct až dvacet let nebo výjimečný trest, doživotí; i za vraždu dostanete méně, deset až osmnáct let. Stát chráníme více, než život člověka. A nějakou věrnost rodině státs neřeší vůbec. Při tom každého z nás asi budou mrzet víc zlé vztahy v rodině, ztráta v rodině nebo to, že rodinu už ani nemáme, než by nás mrzel jakýkoliv vlastizrádce.

Na druhou stranu, žádná rodina není tak dobrá, aby člověku mohla být celým světem; ba i pozorujeme, že zcela se uzavřít do rodiny nepřináší dobré následky. Navíc ještě až příliš často rodina není dobrá vůbec. Prakticky sami vidíme, že je dobře, že jsou ještě další lidé. Co víc, Bůh sám přikázal, aby bylo lidí mnoho. Kristus pak tento Boží příkaz, jako vše, zcela naplnil, když ustanovil církev, kde jsme bratři a sestry, ač nejsme příbuzní.

A v dnešním čtení se právě mluví o uspořádání obce, národa, státu. Tato společenství nejsou špatně, dokonce je ani nemůžeme vynechat. Jen říkám, že nesjou první a jejich pravidla nejsou to první na světě. Pravidlo, které jsme dnes četli, je pro obec důležité, jen to není první zákon pro člověka a nejvyšší dobro pro člověka. To pokládám za nutné říci.

Tedy, pravidlo, které Bůh skrze Mojžíše ustanovil, je pro obec, národ a stát jedno z nejdůležitějších: Vládci mají vládnout se souhlasem ovládaných. Lidé mají poslouchat toho, koho si sami vybrali poslouchat; ne toho, kdo si to náslím vynutil nebo koho jim někdo za vládce přidělil. Proto je především zcela správně volit kazatele a starší církve, jak to církev konala od počátku – jen tak ustavit správce sboru odněkud z vrchu, musíme s politováním říci, není podle Božího Zákona, i když tak mnohé církve činí. Stějně tak je správné volit vládce. Ale i soudce, náčelníka policie, školní radu a podobně. Srovnejme to s tím, čí příkazy konkrétně musíme v praxi poslouchat, jinak nám hrozí trest:

Jako děti musíme poslouchat učitele – a nemůže být jistě úkolem dětí, aby je vybírali – ale ani rodiče je vybrat nemohou, ani ředitele školy. A to jistě není vina těch učitelů. Všichni musí poslouchat policisty – a ano, pokud to není proti Bohu, musí – které si ovšem nevybrali. A není to vina těch policistů. A rozkazují nám úřady, tentokrát ani často nevíme, kdo to je, protože přijde jen dopis nebo hovor a protože tam není ten pohhled z očí do očí, jako u učitele nebo policitsty, svévole je často větší. Ale zase, není to vina těch lidí na úřadech. Alespoň že můžeme zvolit zatsupitele, poslance, senátory a prezidenta. Aspoň, že to. Lepší, než žít pod vláou jediného faróna. Nicméně od dokonalého Zákona svobody, jak je předkládá Písmo, jsme velmi daleko.

Nuže, Zákon svobody ustanovuje, že lidé mají poslouchat toho, koho si vybrali, že chtějí poslouchat. To neznamená, že soud lidí by neomylně vybíral toho nejlepšího z lidí – vidíme zcela zřetelně, že to se téměř nikdy neděje. I u zvolených vládců přichází požehnaný člověk jen občas, milostí Boží; přečasto je to dokonce někdo dlouho lidmi pokládaný za arogantního člověka. Či rovnou blázna. Jako Windston Churchil, Hary Trumann nebo třeba náš první prezident Masaryk.

Proto jsem konečně tolik mluvil o rodině: Nikoho z těch lidí, které volíme, osobně neznáme. A neměli bychom je brát jako své otce, na kterých nám vrcholně záleží – ostatně ani jim na nás osobně nezáleží, ani nemůže. Ani je za to nikdo nemůže vynit.

Písmo mluví i o výběru takto vysoce postavených; mluví o náčelnících; i o těch lidech, které už nikdo osobně nezná. Ale pak už je zde hranice „velitele nad tisíci“ – jak jsme řekli minulé nedělě, takového už člověk zná osobně a osobně ho i potká, „nad sty, padesáti a deseti“, ty už zná člověk určitě a nejspíše potkává skoro denně. My můžeme vybrat jen ty náčelníky; velitele nad deseti nám přidělí. Konečně, já sám jsem velitel nad deseti, desátník, ale žádných deset mě k tomu nevybralo. A nejspíš by ani nevybralo, kdyby mohli.

Písmo však tímto ustanovením nemá ospravedlňovat ukřivděnost člověka, ale má ho vést k pokoře. Protože aby člověk mohl naplnit toto ustanovení zákona, musí si v hloubi srdce přiznat: Někdo je v něčem lepší, než já. Bez nějakého ,ale‘. Lidé snadno řeknou ,jsem jen prostý člověk, jsem jen jednoduchá žebnská, ale‘. Všechno před tím ale se dá škrtnout, člověk sám sebe považuje vždy za nějak hlubšího, vnímavějšího než ostatní. Jen vědomí, že Bůh si mne v Kristu zamiloval může člověka přenést přes potřebu pokládat se za moudřejšího něž všichni ostatmí. Láska Boží a přízeň Boží je natolik víc, že si člověk může říci: No, a mnozí ostatstní jsou ovšem moudřejší, než já.

Cověk se nemá pokládat za moudřejšího, než všichni ostatní. Mojžíš jasně říká: „Přiveďte ze svých kmenů moudré, rozumné a zkušené muže“. Neříká: Ať se přihlásí nejmoudřejší. Ale, vy ostatní přiveďte někoho, kdo vám přijde moudřejší, než vy. Ne nejmoudřejší na světě, ne nejlepší – jen o něco moudřejší, než vy. To by bylo snadné, vybrat někoho, koho bychom uctívali jako modlu, od koho bychom čekali všechu moudrost světa. Ale spravedlivé, svaté a bohu milé je udělat něco dalkeko menšího – říci: můj bližní, kterého denně potkávám, je o maličko moudřejší, než já. Není to Bůh sám, ale je o něco lepší, než já.

To je osobně, duševně velmi těžké. Ale není to težké prakticky. Slovo moudrý, které se tam používá, znamená, jen trochu zjednodušeně: Lidé, kteří když něco řeknou, tak se to i stane. Kteří dovedou odhadnout svoje schopnosti. Ne náhodou se užívá pro řemeslníky, kteří zhotovují části svatyně: Když řeknou, že to jde udělat, tak to jde udělat a udělají to. Takoví lidé nám dosti často nejsou příliš milí, takoví lidé často považují některé naše plány za nemožné, mjaí pravdu, ale když se nám nepodaří, právě na ně máme zlost, že nám to říkali dopředu. Nicméně, když opravdu nevíme, jak něco vyřešit, jdeme za nimi a ne slovy, ale skutkem přiznáváme: Jsi o něco chytřejší.

Dále se říká: „muže rozumné“, ale ještě lépe přeloženo „muže vnímavé“. Jsou také lidé, kteří ničeho zvláštního nejsou schopni, ale alespoň vidí, jak věci jsou. Lepší je být moudrý než rozumný, protože moudrý také jedná, rozumný jen vidí. Náš čas má mnohem více rozumných, než moudrých. Přesto, rozumnost, i když je neschopná, nezavrhujme. Pořád něco vidět, i když nědokážu vykonat, je lepší, než nevidět vůbec.

Třetí a poslední doporučení je: Muže zkušené. Být zkušený může znamenat hodně věcí: možná nevíte, co je nejlepší. Možná to víte, ale něděláte. Ale každopádně, co děláte, děláte bez toho, aby se vám u toho třásla ruka, děláte to rychle a vždycky stejně. Teoreticky se to člověku nelíbí, prakticky nakonec i k takovému člověku lidé jdou. Protože nedovedou nejlepší, ani neví, co je nejlepší a u toho horšího by se jim klepala ruka.

Ano, kde Duch Páně, tam svoboda. Kdybychom dovedli dávat v ůctě přednost jeden druhému, kdybychom dovedli tak maličko, jako říci: Nejsi Bůh a nejsi dokonalý, ale v tom a tom jsi o dost chytřejší než já – aniž bychom dodali, o všem ostatním nevíš nic – kdybychom měli úctu k lidem stejným, jako my, nežili bychom v té nesvobodě, jako žijeme už kdo ví kolik staletí, kdy musíme poslouchat ne proto, že si někoho vážíme, že z něj máme radost. Ale proto, že by nás za to potrestali. Chcete-li být svobodni od Egytpta, nechcete-li žít v království šelmy, pak buďte schopni přiznat bratru: V tom jsi lepší než já. Bez každého ale. Amen