Dnešní čtení rozlišuje neúmyslné zabití a vraždu. Mohlo by se zdát, že to ani není nutné. Přece každý ten rozdíl chápe. Ale není tomu vždy tak.

Vezměme, jak často jsou lidé schopni šermovat přikázáním „nezabiješ“. Dokonce je vítězoslavně uvádět jako argument proti trestu smrti. Jiní tím přikázáním chtějí zapovědět veškerou sebeobranu nebo vojenskou službu. Jiní jsou schopni to přikázání vztahovat na zvířata a jako slovo proti pojídání masa. Opět jiní tím přikázáním chtějí dodat nepatřičnou, rozhodující důležitost zdravému životnímu stylu: tedy, nebudeš zabíjet sebe, co já vím, živočišnými tuky, kouřením atd. V tom přikázání je však řečeno „nezavraždíš“; zde skutečně mělo být přeloženo přesněji.

Jisteže se mnoho válek vede spíše z pýchy a touhy po slávě, než o území nebo o vodu – a přitom v nich umírají lidé. Jistě že i zvířata mají duši a znají Boha – Zákon také zakazuje je zabít jakkoliv dle libosti a každé maso, která jíme, je svého druhu oběť. Jistě že člověk má povinnost důstojně zacházet s tělem svým i druhých, protože tělo je součástí obrazu Božího. Ale vražda je někde o řád výše.

„Kdyby někdo svého bližního nenáviděl a strojil mu úklady…“. Vražda je čin rozumu, intelektu. Vražda je především hřích duše, ne těla. Vyžaduje „strojení úkladů“, důkladné plánování. Proto je ostatně v detektivkách o čem psát; tam právě odhalujeme ten promyšlený plán. Vražda vyžaduje, aby člověk důsledně sledoval svůj cíl, aby myslel mnoho dní dopředu. Nikdo nikoho nezavraždí omylem nebo z opomenutí.

A dále je skutečně téměř vražda vždy činem proti bližnímu, nebo jak přímo říká Kristus, bratru. Podle zkušenosti kriminalistů, oběť svého vraha obvykle zná, často dlouho. Opravdu dosti často je to přímo příbuzný, A když ne, obvykle to bývá někdo, kdo se alespoň musel tvářit jako někdo blízký nebo jako ten, kdo se chce přiblížit.

Kristus ve svém kázání odhaluje mysl vraha: Nejdříve se na někoho hněvá – ovšem z důvodů, které by před žádným soudem neobstáli. Možná skoro všichni tohle ještě známe: Někdo nám vadí, dráždí nás – ale vlastně nevíme proč. Nebo, kdybychom ty důvody řekli někomu jinému, musel by nám říci: Jsi blázen, to je úplně malicherné. Pokud se zde nezarazíme, budeme, jak máme přeloženo, druhého snižovat. Ježíš doslova říká: „Kdo řekne o svém bratru dutohlav“, tedy nejpřesněji přeloženo „je to debil“, ten bude vydán radě. Zajímavé, jak si spousta lidí myslí, že je mírnější říci o někom, že je debil, než aby přiznali, že ho nenávidí. Přitom to je podle Krista ten druhý krok k vraždě; nenávist, kterou každý někdy cítí, teprve ten první. Poslední krok pak je říci „je to blázen“. Od blázna nejen nečekáme, že by řekl něco přínosného, ale ani mu nevěříme tak základní věc, že ho něco bolí, že se mu děje nějaká křivda atd. Je zcela mimo kontakt s realitou a tedy s Bohem. Proč by vlastně měl vidět světlo dne a svět živých, když ho stejně nevnímá. Opět je zajímavé, jak často lidé o těch, které skutečně nenávidí, říkají, že mají nějakou fóbii – xenofóbii, homofóbii, islamofóbii – tedy že jsou blázni. Kde taková slova rozdává, měl by se skutečně zamyslet, jako jde cestou.

Skutečná vražda totiž vyžaduje hluboké uvažování po mnoha stránkách. Po stránce praktické, ale právě i po stránce duchovní. Vrah skutečně jde delší dobu nějakou duchovní cestou. Cestou do pekel. Vraždy se prostě nikdo nedopustí omylem, musí do ní hodně vložit. A takový člověk skutečně nemůže zůstat mezi živými, vydal se na cestu bez návratu. „Nebudeš ho litovat. Tak odstraníš nevinně prolitou krev z Izraele a bude s tebou dobře.“ Ta slova platí stále.

Kristus, ve chvíli, kdy umíral, aniž co zlého udělal, odpustil na kříži i vrahovi. Tím však nezrušil jeho trest na zemi. Ten vrah byl v tu chvíli také na kříži a podle vlastních slov „dostával zaslouženou odměnu“. To poznal a vyznal, to byla součást jeho vyznání Kristu. Takto to má být. A Ježíš neřekl: Teď ho sundejte z kříže, ale „Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji.“

A právě: Každé zabití za sebou nemá takovou intelektuální cestu. Ba právě zabití ji za sebou nemá vůbec. Dva šli do lesa rubat dříví, jeden se rozmáchl sekerou při kácení stromu a železo se vysmeklo z topůrka a zasáhlo jeho bližního tak, že zemřel. Na to vůbec nemyslel. Mohli bychom dodat: Problém byl možná právě v tom, že nemyslel. Nezkontroloval možná, jak železo na topůrku drží. Nezkontroloval, zda za ním někdo nestojí, což by se u sekání sekerou mělo. Jenže kdo všechno vždycky kontroluje? Měl by, samozřejmě. Ale skoro každý někdy poleví v pozornosti, možná i každý.

Člověku je přitom svěřeno zacházet s věcmi života a smrti. Prohlásili bychom za lepšího člověka toho, kdo raději neseká sekerou a raději se válí doma, aby vyloučil možnost, že někoho sekne? Rozhodně ne, ten, který šel do lesa, je lepší, než ten, kdo se zůstal válet doma. Je třeba chirurg, který řeže do lidí, horší člověk, protože někdy může říznout vedle – a řekl bych, nevyhnutelně, každý chirurg asi někdy alespoň trochu vedle řízne? Samozřejmě, že ne. Jistě právem by byl každý hrdý, kdyby měl chirurga v rodině. Ale konečně, kdybyste třeba se zbraní šli bránit své bližní ve válce, ta šance, že v mlze střelíte někoho z vlastních nebo nahlásíte do vysílačky špatné číslo a granát padne na školu – ta je docela velká, také se to dost často stává; jen se o tom moc nemluví.

Konečně, co lidé, kterým je svěřena péče o duši? Farář nebo učitel, každý rodič, konečně, může z nepozornosti šlápnout vedle a přitom sice na zabít, ale mít podíl na zmrzačení duše. A to je horší, než zmrzačení těla. A co s tím? Nemá tedy raději na sebe to poslání nikdo brát?

Čím čestnější a vážnější je která věc, tím se také může šeredněji nepovést a také někdy nepovede. Lidé totiž nejsou bohové a i ti nejlepší někdy zaspí. Ta země, kterou dal Hospodin Izraeli, se na tomto poznání přímo zakládá: Města pro ty, kdo neúmyslně zabili, určuje Jozue ihned po dobytí země a jejím rozdělení mezi Izraelské rodiny. Máme se ujmout velkých úkolů, věcí, kde jde o život. A zároveň jsme nedokonalí. To je v základech země Izraelské a v předjímce tak v základech Boží církve.

Ovšem, co je potom mstiteli? Stojí zde o tom, kdo neúmyslně zabil: „ať se uteče do jednoho z těch měst, aby zůstal naživu. Jinak by ho jako vraha pronásledoval v rozhořčení svého srdce krevní mstitel“. Co je potom krevnímu mstiteli, že jste někoho zabili neúmyslně? A vezměme z toho i něco pro naše všední dny: Když někomu způsobíme škodu a újmu, na těle nebo na majektu, když někoho poškodíme na cti, co je mu do toho, že jsme to neudělali schválně? Ještě abychom to udělali úmyslně! Škoda se neruší tím, že jsme něco udělali neúmyslně, škoda stále zůstává škodou. A nemůžeme, nemáme od druhých čekat stejnou velkorysost, jako od Boha. Proto bychom nikdy neměli jednat ani mluvit tak, jako by se druhém škoda nestala jen proto, že jsme to neměli v úmyslu. Neúmyslné provinění je stále provinění.

Kdo prolije krev člověka, toho krev bude člověkem prolita, neboť člověka Bůh učinil, aby byl obrazem Božím. Tento první zákon dává Bůh obnovenému světu po potopě. Ustavuje tak mstitele, hebrejsky goél. To slovo, i zde použité, znamené krevní mstitel, ale zcela rovnou měrou také vykupitel a je odvozeno od slovesa gaal – jednat jako příbuzný, jako bližní. Znamená zkrátka: Ten, komu není jedno, zda jsem na světě. Ten, komu není jedno, zda jsem živý nebo mrtvý. Ten, komu není jedno, zda jsem v ponížení nebo ve cti, v zajetí nebo na svobodě. Ten, který to kvůli mě tak nenechá. Bůh jej ustanovil proto, aby si o nikom lidé nebohli být jisti: Ten a ten nemůže být nikomu sympatický. Ten a ten je debil, takže ať mlčí. Ten a ten je blázen, stejně nevnímá, takže konečně… Ne ne, je třeba, aby každý, kdo by snad chtěl někoho zprovodit ze světa, aby se stále musel ohlížet přes rameno, kde že je mstitel. Nesmí být člověka, po kterém ani pes neštěkne, po kterém se země slehne.

V posledu, komu na nás záleží, takže není jedno, zda jsme na světě? Kdo za nás prolil krev – a to krev vlastní, na kříži? Náš Pán Ježíš Kristus. My pak naplňujme jeden vůči druhému ono „jednat jako příbuzný“, být zastánce. A berme odpovědnost za svá provinění vůči druhým, i kdybychom se jich dopustili neúmyslně, což se nám, dříve nebo později také někdy stane. Amen