Lévijští kněží nebudou mít podíl ani dědictví s Izraelem. Budou živi z Hospodinova dědictví. Proč? Začněme tím slovem dědictví. Dědictví se přdává s tím, že je člověk nějak rozvine, zvelebí. Nebo alespoň udží ve stejném stavu. Když člověk zdědí dům, pole, nebo nějaký podnik, lidé se dívají: Vypadá teď ten dům lépe, nebo chátrá? Prosperuje podnik jako za starého pána, nebo míří k úpadku? Dědictví je od toho, aby se rozšiřovalo, zvelebovalo. Nebo alespoň udrželo.

Kněží však nemohou uvažovat o Izraeli, o církvi, jako o podniku. Jako o svém domě. Především proto, že Hospodinovo dědictví nebudujeme my, ale Duch svatý. Člověk nemůže nijak způsobit, aby druhý člověk uvěřil v Boha; to je dílo Ducha svatého. Člověk vůbec nemůže způsobit proměnu srdce.

Je možné lidi zastrašit od zlého jednání – na to je tu král, vládní moc, o které se mluvilo minule. Člověk může způsobit, aby se lidé báli dělat zlé. Ale ne to, aby zlé nechtěli v srdci. Proto, když se zhroutí vládní moc, vidíme někde hned rabování a vraždění – a někde ovšem ne, někde vidíme vzájmenou pomoc a solidaritu – vyjde najevo smýšlení srdcí. To, jak celou dobu Duch tajemně v lidech působil.

Kněží tedy nemohou svou přičinlivostí způsobit, že bude více nebo méně lidí věřit, nerozvíjejí to dědictví vlastním úsilím či důvtipem. Proto o duchovní službě nejde uvažovat jako o hospodářství. Proto byli lévijci rozptýleni po všech kmenech se stejnou mzdou, pevně stanovenou: „něžím podle práva náleží od lidu, od těch, kteří přinášejí k obětnímu hodu dobytče ze skotu nebo z bravu, toto: knězi dají plece, obě čelisti a žaludek.“ Jedno, zda byl v Jeruzalémě, Bér-šěvě nebo Danu. Navíc i ten kněz z Danu na úplném severu mohl, když na to přišlo, sloužit z fleku na místě nejsvětějším, v Jeruzalémském chrámu, protože mělo platit: Kněz jako kněz. Ten z Danu má na svém místě v horách pár lidem sloužit stejně dobře jako by sloužil v katedrále. Hlavně: Má být zvyklý takto sloužit, proto přechod do Jeruzaléma v jeho práci vlastně nemá být žádná změna.

Kdo ví, zda slovo Boží více uposlechnou lidé z kmene Dan někde na Libanonských horách nebo lidé bohatého a úrodného kraje kmene Efrajim. Konečně: byli proroci Elijáš nebo Jeremijáš horší proroci než jiní, když je nikdo neposlechl? Je největší prorok Elijáš, na jehož slovo se obrátilo celé Ninive? Vždyť právě Jonáš rozhodně odmítal jít to Ninive, kde lidskýma očima neviděl žádnou naději na změnu. Kde nechtěl říkat nepříjemná slova, která nikdo nechce slyšet, která vyvolávají hněv lidí.

Stejné věci, které jsou zde v Zákoně naznačeny, říká o mnoho později naplno apoštol Pavel biskupu Timoteovi: „Hlásej slovo Boží, ať přijdeš vhod či nevhod, usvědčuj, domlouvej, napomínej v trpělivém vyučování. Neboť přijde doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení, a podle svých choutek si seženou učitele, kteří by vyhověli jejich přáním. Odvrátí sluch od pravdy a přikloní se k bájím.“

Lévijci právě nemají být těmi učiteli, kteří by vyhověli přáním lidí podle jejich choutek. Ale mají připomínat i to ze Zákona, co lidem nepřichází vhod, co pokládají za nevhodné. Nelze o církvi uvažovat jako o firmě, která jednak na některém místě má víc potencionálních „zákazníků“ než jinde. Která si nechá pobočky v krajských městech a ty na vesnici vyruší. Těžko zakrývat, že takto církve, včetně té naší, dnes uvažují.

Nejde také o církvi uvažovat podle toho, co do ní lidi přitáhne. Ani tak, že budeme v kostele hrát na bubny a elektrické kytary až se budou klepat okenní tabulky, protože zhrublý sluch dnešního člověka nedovede ušlechtilejší hudbu vnímat. Ani tak, že budeme proti výslovnému zákazu Písma žehnat homosexuálním sňatkům. U této poslední, ostudné věci mne koněčně potěšila první reakce vícera lidí: Proč toto dělají? Vždyť přece proběhla odluka od státu, už od nich žádné peníze nepotřebujeme. Proč tohle děláme?

Církev Boží není firma. Když toho říkáme, musíme dodat, že to ostatní dědictví, ten podíl, co měli všechny ostatní kmeny, firma je. To, co Bůh dal člověku na jeho osobní obživu a obživu jeho ordiny, o tom člověk má uvažovat jako hospodář. Mimo duchovesné povolání má člověk o svých schopnostech a o svém jednání uvažovat podle toho, co lidé chtějí, co se zdá potřebné. Pokud by řekněme sedlák zasel samé proso, které dnes v zásadě téměř nikdo nejí, protože se nebude řídit špatným vkusem lidí, žádná ctnost v tom není. Pokud někdo vystuduje obor, o který téměř nikdo nestojí, ale „jeho to baví“, žádná ctnost v tom není.

V našem čase přitom spatřujeme, že mnoho firem se na prvním místě řídí nějaký kódem rituální čistoty – aby byli dost „zelení“, aby zaměstnávali dostatečný počet žen atd. – než tím, aby vyrobili něco, co funguje a co si člověk chce koupit. Zatímco duchovenstvo do své práce horlivě přebírá metody, vyvinuté původně třeba pro automobilku.

Je spáno v Zákoně: „Kéž by všechen Hospodinův lid byli proroci! Kéž by jim Hospodin dal svého ducha!“ Kéž by! Bude-li každý věřící znát Písmo, bude-li ochoten se dát poučit v jeho výkladu těmi, kdo nás ve víře předešli, bude-li každý umět zpívat a zřetelně mluvit a vystupovat před lidmi, jen dobře. Nikomu se v takovém sebezdokonalení nebrání. Ale právem mnozí nabídnou: A kdy se tomu mám věnovat? Po noční směně u pásu, po osmi hodinách za pultem? A mají pravdu. Proto je prozíravější, aby duchovní věci měl někdo za svou hlavní povinnost, aby vždy někdo takový byl. Nemá být o hladu, právě aby nepodlehl pokušení brát Boží dědiství jako svoje dědictví. Aby neplatilo, že o peníze jde vždy až na prvním místě,

Protože ono to tak úplně neplatí. Ono když peníze jsou, ale lépe řečeno, když je plný žaludek, lidé ty duchovní věci začnou hledat sami od sebe. Dokonce i zvíře, když se nají, přepne se do objevitelského módu. A mohli bychom říci, i najedený pes nebo kočka začnou svým způsobem přemýšlet o světě. Sytá společnost, jak vidíme v našem čase, začne toužit po posvátném. Není při tom na místě, aby co je svaté, co je spravedlivé, určovala nějaká banka, elektrárenské společnost nebo třeba programátorská firma – a přitom to v našem čase spatřujeme stále častěji.

Ať tedy nadále jsou kněží-duchovní a ať žijí z toho, co lidé dávají s vděčnosti, z radoti – z obětí Hospodinu. Lidé, kteří duchovními nejsou, ať se soustředí na to, aby pěstovali či vyráběli věci, které lidé chtějí, které jsou dobré a fungují. A ano: Kéž by všechen Hospodinův lid byli proroci! Kéž by jim Hospodin dal svého ducha! Amen