Co dnešní přikázání ukazuje: Není samozřejmé, že přišel na svět nový život. Život je víc, než že smícháme vodík a kyslík a vyjde nám voda. Vždycky. Sečteme dvě a dvě a vyjde nám čtyři. Vždycky. Tyto věci, které dopadnou vždycky stejně jsou znamením Božího řádu, Boží všudypřítomnosti, důkazem, že jediný Bůh stvořil svět a jeho moc je všude. Na některé věci se dá plně spolehnout.

Ale život je ještě víc, než jednoduché počty. Obvykle nakonec býk a kráva splodí tele, ano. Ale nemusí to tak být a dokud se nenarodí první tele, tak není jisté, že to tak bude. Kdo z nás tady má nějaké chovatelské zkušenosti, kdo z dnešních lidí vůbec? Ale chovatel ví, že není jisté, že se budou rodit telata nebo jehňata dokud se neobjeví to první. Pak ano, pak už to tak asi bude i dál. Dvě a dvě může každý sečíst a mít tak pocit, že jeho rozum je to, co vládne světu. Ale když se rodí tele, může možná nějak pomoci, ale neví, jak to dopadne.

Narodilo se telátko. Je to dobré – a přitom to není moje zásluha. Ale přišlo to s hůry. Přišlo to s hůry – ale zároveň to není jako kometa nebo kulový blesk, které člověk spatří jednou za život. Dá se zároveň celkem spolehnout, že teď už bude požehnání s námi. Kráva či ovce bude rodit dál i v dalších letech.

Proč měl být obětním zvířetem samec? Protože krávu či ovci, samici, tehdy člověk jen tak nezabíjel. Dává mléko, rodí další krávy či ovce. Samců bylo ve stádě potřeba jen pár – beztak by tedy toho samce zabili. Bylo však třeba se zastavit a říci: Život není samozřejmý. Ani narození zvířete není samozřejmé, je v tom tajemství. Proto se s tím zvířetem zacházelo jako s nedotknutelným, se svatým: Nestříhala se mu vlna, nepoužívalo se na práci.

Do dnešní doby se nic nezměnilo na tom, že lidé přikládají zvláštní význam věcem, které jaksi ještě nebyly k ničemu použity, kterých se ještě nedotkla lidská ruka. Široce známo je, co je to „vůně nového auta“, na lidi to dělá dojem. Co víc, stovky tisíc lidí z celého světa nadšeně sledují na internetu videa, ve kterých někdo rozbaluje krabici z obchodu s novým telefonem, počítačem nebo nějakou hračkou. Je to touha po něčem, co jsem nevyrobil vlastníma rukama, co ke mně přišlo odjinud, co nebylo zatím užito k žádnému účelu. Je to tedy trochu náhražka obřadu, o kterém jsme četli dnes: Přeci jen, živý tvor je větší div, než auto nebo telefon.

Doteď máme – a vždy budeme mít – smysl pro svaté. Jen to třeba hledáme na šptných místech. Ale stále potřebujeme něco, na co se jen tak nehmatá, co se nepoužívá k běžným účelům. Proč? Když jsme byli malí, učili nás: Nešahej na sklo okna, na zrcadlo, na sklo obrazovky, na sklo brýlí. Proč? Protože skrze tyto věci se na něco kouká, skrze tyto věci člověk vidí a je tedy třeba, aby je neušmudlal. Stránky knihy si také nezakládáme kolečkem salámu, ze stejného důvodu.

Proto bychom se nakonec u každého člověka dopátrali nečeho, co je pro něj nedotknutelné: Z čeho si nelze dělat legraci, co nelze kritiovat. Pro mne jako pro křesťana není na místě si dělat legraci z Ježíše, nelze kritizovat Písmo. Pro přesvědčeného auteistu budou nedotknutelní, svatí, vědci – což je zjevná iluze. Vědci jsou, jako každý člověk, někdy ovlivňováni vlastní pýchou, nebo strachem, touhou po uznání atd. Ale pokud zastáváte vědecký světový názor, tohle připustit nemůžete: Nemůže být zapatlané to sklo, kterým sledujete svět.

Pro jiného bude nedotknutelný nějaký státník, nějaký herec nebo zpěvák, zkrátka to, co je vzorem pro život. Ten nemůže být pošpiněný. Pak jsou ubozí lidé, kteří za nedotknutelné a nekritizovatelné považují sami sebe, zatímco i Pánu Bohu by klidně dávali rady. Mnoho lidí nebude mít problém dělat si legraci z Bible, tak budou ukazovat svou otevřenost a svobodomyslnost. Já se spíš u takových ptám: Co je ta jedna věc, ze které si legraci nikdy dělat nebudou. Určitě nějaká taková bude – a taková věc, ta je jejich skutečným bohem.

Zítra začíná školní rok. A to jsou samá „poprvé“, jako mladý věk vůbec. Poprvé na nové škole – a jaký tam na lidi udělám dojem? Sportovec či sportovkyně třeba budou poprvé nasazeni do soutěže či zápasu. A jak to napoprvé půjde? Člověk si třeba poprvé bude něco muset zařídit sám. A jak to zařídí? Jako s tím teletem, člověk neví, jak něco půjde, dokud se to poprvé nepovede.

A někdy, vlastně dost často, se právě na poprvé nepovede. Naše přikázání na to výslovně pamatuje: „Avšak bude-li na něm nějaká vada, bude-li kulhavý nebo slepý nebo bude mít jakoukoli zlou vadu, nebudeš ho obětovat Hospodinu, svému Bohu. Budeš ho jíst ve svých branách, stejně nečistý jako čistý, jako gazelu nebo jelena.“ Pamatujme, nejen mladí, ale my všichni, že náš první pokus v nové věci může být snadno zmetek. Nikdo z nás se nemusí nutit prohlašovat za úspěch, co úspěch není. Nezdar předvádět přeb Boží tváří jako úspěch.

I to vadné tele se sní, ale bez obřadu. I ten neúspěch se přijme a přeskousne, jako něco běžného, všedního. Nedělá se z toho však věc svatá: Něco, z čeho by se měl dělat vzor a závěr, u čeho bychom se měli tvářit jako na pohřbu. Neúspěch není něco, čím by se mělo Bohu mávat před tváří, budˇjako s velkou křivdou, buď jako s něčím, co vydáváme za úspěch. Je to věc běžná, nikoliv svatá. Běžné je opakem svatého.

Člověk zároveň potřebuje, aby se mu jednou něco skutečně povedlo. Aby si mohl říci: A teď už vím, že příště se to nejspíš povede také. Požehnání už ode mne neodejde. Člověk by však zároveň měl vědět, že jeho první úspěch je spíše od Boha. Velmi nepřesně a chabě tomu říkáme „štěstí začátečníka“, už trochu pokorněji to vyjadřuje přísloví „čím hloupější sedlák, tím větší brambory“. První úspěch je od Boha – přesto, bez prvního úspěchu se nelze obejít, aby pak měl člověk naději do příště.

Proto toho beránka či býčka pak snědli, s vážnou tváří, před tváří Hospodina. Na místě, které vybral Hospodin, ne kde sami chtěli. To svaté k nám nepřišlo, aby kolem nás proplulo jako kulový blesk nebo proletělo jako kometa. Přilo, abychom na něm měli podíl, ale s vážností.

Ano, i dnešní slovo je nakonec o Kristu – i příští čtení, kdy se bude mluvit o hodu beránka. Nenarodil se z vůle člověka, přišel k nám s hůry, nezasloužili jsme si ho. Byl bez vady – to jest bez viny, bez hříchu, bez křivého srdce. Byl ten svatý vzor dokonalého člověka, podle jehož vzoru je dobré žít. Nakonec za nás, jako beránek obětovaný, dal své tělo – i krev, která ještě u obětního zvířete lidem nenáležela. S ním k nám přišlo požehnání, kterého jsme nezasloužili. Ale na které můžeme spolehnout, které tu je, aby zůstalo. Amen